O Václavu Havlovi jsme dosud viděli pouze dokumenty Občan Havel či Občan Havel přikuluje. Jinak rozhodně patří mezi nejvýraznější osobnosti moderních dějin naší krásné České republiky. Zásadním způsobem se zasloužil o demokracii. Bezmála deset roků od jeho úmrtí se však najdou i tací, kteří mu přes veškeré zásluhy nemůžou přijít na jméno. Nejedná se přitom pouze o komunisty, ale také o osoby z jeho blízkého okolí, přičemž zřejmě ne u všech se jedná o holou závist. V každém případě ti, které si získal svým sympatickým vystupováním a svými názory, jsou stále v přesile. Jinými slovy je stále respektovaný tolik, že si o tom jeho následovníci Václav Klaus a Miloš Zeman můžou nechat jen zdát.
Jeho hraného celovečerního portétu se ujal Slávek Horák (Domácí péče) s tím, že se chtěl soustředit spíše na osobní život, tj. na vztah s první manželkou Olgou, což bude pro diváky určitě vstřícnější, než sledovat jeho počínání v politice. Jak ostatně naznačují některé z portrétů amerických prezidentů v režii Olivera Stonea. Sám Horák označil tuhle biografii za "letní romanci". To ovšem není zcela přesné, jelikož známé politické dění prostupuje celým filmem téměř ruku v ruce s tím zákulisním-osobním.
To by bylo zajímavé, i kdyby se nejednalo o dvě veřejně známé osobnosti. Ale tím, že jde o Václava a Olgu Havlovi, dostává zcela nový rozměr. Na jednu stranu ji podváděl, ale na tu druhou pro něj byla důležitou oporou ve složitých životních situacích, který zažil dost. V klíčových momentech se s ní chtěl radit, protože mu rozuměla a věděl, že jejích rad nikdy nebude litovat. A když mu konzultace s ní byla odepřena, řídil se svými instinkty, které nepochybně empaticky souzněly s tím, co by mu stejně sama poradila.
A tak neodvolal ani tehdy, kdy mu byla slíbena možnost odcestovat do USA, kde by se mohl vypracovat v dramatika světového formátu. Jenže by tím zradil svoje přesvědčení a svědomí by ho žralo patrně napořád. Je fakt, že člověk s jeho povahou rozhodně nebyl stavěný na to, aby trávil čas v cele. Přesto na bílý list papíru nedal svůj podpis ani tehdy, kdy to s ním nevypadalo dobře. V těchto momentech se sama připomene hláška z výborného počinu Kousek nebe o tom, že komunisti jsou zločinecký svině.
Aňa Geislerová ztvárňuje Olgu Havlovou velice přesvědčivě. Ostatně tahle přední česká herečka ani jinak než skvěle zahrát neumí a s velkou pravděpodobností si řekla o třináctou mominaci na Českého lva. O sošku se příští rok bude skoro určitě ucházet i Viktor Dvořák, který byl na rozdíl od zmíněné kolegyně herecky o poznání méně prověřený. Václavu Havlovi jest ohromně podobný, nicméně to ještě úspěch nezaručuje. V cameo úloze jej ztvárnil už v Pražských orgiích, na základě které byl doporučen i pro tento film. A svou roli zvládnul jak v té nerozhodné, ustrašené a neprůbojnější fázi, tak v té, kdy konečně začne být odhodlanějším, že se nebojí třeba odmítnout Alexandra Dubčeka, svůj dřívejší svým způsobem vzor.
Když už zmiňuju Pražské orgie, tak v souvislosti s Václavem Havlem můžeme ještě zůstat u Ireny Pavláskové, do jejíž režijní filmografie se řadí i Zemský ráj to napohled, který představuje spíše odlehčený pohled, a kde si pozdějšího prezidenta zahrál Ondřej Vetchý (pod jménem Jan Pavel). Tyhle dvě podívané však jinak nelze příliš srovnávat, ačkoli obě začínají rokem 1968, přičemž tato novější vygraduje naprosto úchvatným finále na Václavském náměstí (včetně proslulého "Véčka") v roce 1989, které by asi nemohlo vzniknout nebýt toho, že se natáčelo v den třicátého výročí Sametové revoluce.
Lepší tečku si tohle dílo snad ani nemohlo přát. Jenom podtrhává, že Slávek Horák jest nesmírně talentovaným filmařem, který nad svými díly přemýšlí komplexně. Scénář je velice dobře napsaný, dialogy i jednotlivé repliky častokrát trefně udeří hřebíček na hlavičku. Dočkáme se ryze dramatických (pobyt ve vězení, bolševické zátahy), tak absurdně úsměvných (rozprava s kolegy při práci v pivovaru, předložení návrhu manželce a milence v restauraci za účasti SNB) situací. Uměleckou hodnotu pak Havel získává jednak působivým užíváním symbolismu, a jednak také líbivou stylizací, kdy většinou při zásadních momentech přecházíme na divadelní jeviště. Nikoli vyloženě originální, v českém filmu přesto de facto nevídané.
Jedinou další postavou, kterou poznáme nejen jménem, nýbrž i vystupováním, je Pavel Landovský v podání Martina Hofmanna. Tuhle roli snad ani nemohl nikdo jiný. Nejen kvůli té jisté podobnosti, ale především proto, že zmíněný herec na charakterově podobných typech vybudoval svoji kariéru - viz Jarda z Ulice, Luďan z MOSTU!, záporák z Teroristky. Podle osobního setkání můžu směle tvrdit, že tyhle postvy vlastně ani nehraje. O to zajímavější bude sledovat jeho představení coby Tomáše Bati v chystaném životopisném projektu, jaký by se měl začít natáčet příští rok.
Havel je v této své filmové podobě s přehledem vyvozitelný do zahraničí, což se o naprosté většině tuzemských děl napsat nedá. Sám Václav Havel vzbudil na jaře roku 2011 pozornost svým debutem Odcházení, ve kterém si zahrála také úžasná Bára Seidlová, kterou můžeme vidět i v letošním filmu. Její postava jest bezejmenná (sama herečka připustila, že se jedná o jakési sloučení Anny Kohoutové a Jitky Vodňanské), tak jako všechny ostatní. Na jednu stranu je tedy dobré před zhlédnutím filmu nastudovat Havlův životopis, ale na tu druhou tento počin nechce být historicky nejpřesnější, což může někdo brát jako alibismus a jiný jako nutnost, bez které se životopisný film málokdy obejde. A málokdy se obejde taky bez závěrečných doplňujících titulků. Tady místo nich sledujeme archivní dokumentární záběry, což ten celkový kladný dojem jenom podtrhuje.
FOTO: Bontonfilm