Ta by na nich asi už neměla plýtvat svým talentem, i když tady si alespoň zahrála s tátou Bolkem, který hraje jejího otce. A Jana Preissová hraje její matku. Oba se rozhodnou jet za dcerou Helenou, když na fotce uvidí, že se kolem ní motá nějaký chlap. Otec však cestu tajně sabotuje, protože to už pak není překvapení, nýbrž přepadení. A není dobré takhle intervenovat dospělé dceři do života, kór když je zároveň matkou vnuka, kterému říká Kulíšek (Ženská na vrcholu však není prequel Discopříběhu). Její bývalý má přijet na Vánoce, takže raději odjede na hory na Slovensko. Tam se ukáže, že hotel zarezervovala až na příští rok. Stane se. Naštěstí se přes člena horské služby, který zároveň chodí do kostela, podaří zajistit bydlení v osamocené chatě u Martina Dejdara a jeho sem tam temně smýšlející dcery, které před časem postihla neradostná událost.

Tahle Ženská na vrcholu fakticky není mezi bizarními českými komediemi 21. století žádnou výjimkou potvrzující pravidlo. Ale aby ji někteří označili za nejhorší český porevoluční film? To asi neviděli žádný z té řady jiných „komediálních“ i nekomediálních skvostů, které snad už radši ani nebudu jmenovat. Nezáleží na tom, jestli se odehrávají v zimě nebo v létě. Podstatné je, že se v nich občas malinko zafilozofuje, občas nějakou utrousí nějakou suchou, ale divácky vděčnou hlášku, že se třikrát pousmějeme (spíše z lítosti než z pobavení), a hlavně, že příběh zůstává upozaděný, dramaturgicky nedotažený a naivní. Nicméně výsledný produkt musí být pokud možno co nejlidovější.

 










 

Těžko soudit a vzpomínat, která komedie tenhle trend nastolila. Ačkoli z těch zimních byla „patient zero“ určitě Padesátka. Nejsmutnější na těchto výtvorech je, že na ně chodí spousta lidí, kteří si neuvědomují, že si tím akorát tak nějak ničí dobrý vkus. A taky zamrzí, že tato díla jsou mnohdy dílem poloprofesionálů na těch nedůležitějších postech, přičemž se ke všemu musí mnohdy držet rozpočet co nejníž. Někteří skutečně profesionální čeští tvůrci pak jakoby natáčeli jenom na půl plynu, protože vědí, že se vlastně díky těmto skvostům nemusí až tolik snažit a že lidi stejně přijdou v hojných počtech. A na ty opravdu kvalitní filmy pak přijde pár tisícovek, maximálně desetitisícovek diváků. Ale co je 70 000 oproti třeba 250 000?

Jak naznačeno, Ženská na vrcholu nepatří až k úplnému dnu, třebaže řemeslná stránka je vskutku tragická. Zvukově to občas dost skřípe a osvětlovači patrně měli celou dobu nasazené lyžařské brýle s tím barevným plexisklem. Řekl bych, že muselo dojít na nějaké dotáčky či dodatečné vysvětlující voiceovery. Režisérka Lenka Kny měla obrovské štěstí, že práci na tomto projektu přijal střihač Alois Fišárek, který i přesto, že je ročník 1943, nadále patří v tomto oboru u nás k absolutní špičce. Jenže když ten materiál prostě nemáte natočený, tak s tím ani střihač nic neudělá. Po některých scénách se tak nemůžeme přestat ptát: „Co to jako mělo bejt? Proč to tam bylo? Nebo nezdálo se mně to, že to tam bylo? A jestli nezdálo, byla to skutečnost nebo recall?“

Zároveň nám zase vzniká obrovský průšvih s dodržováním jednoty času a děje. Postavy se občas libovolně zjevují na různých místech, kde by se přitom logicky zjevit vůbec neměly. A už vůbec ne takhle rychle. Špatné, na druhou stranu z tohoto úhlu pohledu zůstává Tenkrát v ráji (doufejme) nedostižným králem. Druhá věc samozřejmě je, že to někdy působí, jakoby se jedna ze tří scenáristek rozhodla v průběhu tvůrčího procesu sloučit do jedné postavy dvě se zcela rozdílnými charaktery. Jako by měl být hasič zároveň žhářem nebo policajt sériovým vrahem.

 










 

Scenáristky si přitom příběhově nechtěli vůbec nic komplikovat. Zápletka je opravdu jednoduchá, zabývající se otázkou co všechno se může stát, když se na horskou chatu dostane obyčejná bioaktivistka z města v nížině, která má malé dítě? Nutno dodat, že nápadů nebylo dost, a proto sledujeme i ty rodiče a vcelku sympatickou tetu v podání Jany Krausové. To znamená, že se jedná spíše o sled různých scének. Avšak i za těchto okolností jsou některé totálně mimo mísu. Film působí dojmem, že to natáčení nebylo jednoduché a že herci i členové štábu museli být často docela nas*aní. Hlavně, že nechybí ten násilný happy end.

Ženská na vrcholu obsahuje pasáže, během kterých to vypadá, že sledujeme školní cvičení studentů druhého ročníku filmové školy, kterým se podařilo sehnat dostatek peněz na to, aby ho dokázali natáhnout do celovečerní stopáže a aby si mohli obsadit známé herce a herečky. Jiné pasáže naopak mají něco do sebe a ty tři písničky (Rusty Soul, Tohle není pláč, Happy Cake - byť u ní je ten text dost jednoduchý) se taky povedly. Současně s tím ze všeho sálá, že tvůrci rozhodně nechtěli natočit žádné veledílo… Ačkoli by mě zajímalo, jestli si mysleli, že ten příběh je velice dobrý, nebo jestli pouze námezdně plnili zadání. Vzhledem k tomu, že Lenka Kny tuhle komedii taky produkovala a že předtím stvořila jiný úkaz nazvaný Přijde letos Ježíšek?, bude nepochybně platit první varianta. Jisté je jenom to, že chtěla natočit oddechovku, při jejímž sledování diváci a divačky zapomenou na starosti všedního dne. To se povedlo, ale vzhledem k těm nedostatkům patrně ne zcela podle představ.

FOTO: Bioscop