Když jsem tenhle film
Rozhodně se nejedná o žádný chemický přípravek, jelikož hranice, za kterou všichni padají na zem, ať už mají na sobě roušky nebo rovnou ochranné obleky, jest přesně vymezená. Ve čtyři odpoledne nastane hromadné probouzení. S výjimkou jednoho ze sousedů, který se upekl na vlastním grilu. Chvíli to vypadá, že se nic dalšího zásadního nestalo. Až do doby, kdy se zjistí, že devět žen otěhotnělo. Jedna z nich přitom byla panna, jiná zase delší dobu udržovala manželství bez sexu. Že by teda někdo dámy uměle oplodnil? No, všech deset jich rodí najednou, včetně Alanovy ženy Barbary. Jedno dítě nepřežije a ty zbývající si jsou vzhledově velice podobné – chovají se podivně, mají světlé vlasy a zářící oči. Tohle vypadá na zásah z vnějšího vesmíru!
A je jejich civilizace lepší než naše? Tak ledacos tomu naznačuje, ale zároveň nám vznikají lehčí paradoxy. Třeba: děti se rychle učí, jenže jejich záměrem bude zřejmě trvalá okupace. Nebo: tvrdí, že oči jsou okna do duše, nicméně jejich prostřednictvím se mstí každému, kdo vystoupí proti nim. Samy sebe navzájem za každou cenu brání. Jeden z nich, David, jehož matkou je Jill, se však zdá být trochu jiný. Chápavější vůči lidem, lež současně naslouchající i rozkazům své sestry Mary, což je pro změnu dcera doktora Chaffeeho, kterou si sám porodil. Strach z jiného a neznámého začne midwichscké obyvatele zachvacovat až později, jenže to už by mohly být jakékoli snahy o vzpouru zbytečné.
Lidé si prožili podivný blackout, po kterém deset žen otěhotnělo a porodilo stejné děti. Stejně je ale mají nade všechno rádi, i když se chovají divně a postupně svým počínáním terorizují celé město. I ten manžel pookřeje, když jeho žena porodí, přestože ví, že dítě nemůže být v žádném případě jeho. Na vyšší level, tedy zfanatizovaný dav, si musíme nějakou dobu počkat. I když tyhle děti od nejútlejšího věku svou inteligencí daleko převyšují své vrstevníky, stejně nikdo nepředpokládá, že by mohly být schopné jakýchkoli špatností. V tom ještě nejsou žádná kouzla a žádné nadpřirozené schopnosti. Jde v podstatě o takovou lidskou přirozenost a konvenčnost.
Existuje jedna věc ohledně Městečka prokletých, kterou není možné nezmínit. A to je ta ZEĎ. Ta zeď, na kterou Alan myslí, aby děti nemohly přečíst jeho myšlenky, přestože vědí, že něco skrývá. Budeme tedy svědky souboje vůle a myšlenek, který probíhá ve finále tímto na první pohled nelogickým způsobem proto, že tyhle děti nejsou lidi. Takže nechápou, že by bylo nejsnadnější zhypnotizovat Jill a sebrat ten kufřík. Ano, veškeré nejasnosti v tomto bijáku se dají při zamyšlení vysvětlit. V každém případě na tu zeď si vždycky vzpomenu, když nechci myslet na něco, co mě zrovna štve. A to je od Městečka prokletých službička k nezaplacení!!!
Městečko prokletých není nejhorší film Johna Carpentera. Městečko prokletých je spíše nejvíce nedoceněný film Johna Carpentera. Problém je v tom, že je prezentován jako horor, což úplně není. Spíše se jedná o takovou psychologickou sci-fi (proto jsme možná ani nepotřebovali tu závěrečnou přestřelku, byť měl režisér vždycky rád westerny), což se na první dobrou nemusí líbit, a ke druhému zhlédnutí, které by pomohlo změnit názor, se diváci už nepřinutí. Snad i proto, že mají Johna zaškatulkovaného jako hororového tvůrce, ač si už předtím vyzkoušel jiné žánry (Útok na 13. okrsek, Elvis, Útěk z New Yorku, Starman, Velké nesnáze v Malé Číně, Oni žijí). Tenhle počin, který byl součástí dealu režiséra se studiem Universal, místo strašení vypráví o lidskosti a lidské nedokonalosti. A také snadné manipulovatelnosti. Jenže proto, že zabití se často odehrávají mimo záběr, se holt přihodilo a ničemu nepomohlo, že se jedná o osmdesátkovou sci-fi natočenou až v devadesátkách.
FOTO: cinema.de
.jpg)
