Samozřejmě narvat do jednoho filmu jednaosmdesát roků by bylo nesmírně obtížné, a tak se tvůrci v čele s režisérem Dome Karukoskim soustředí především na období před a během první světové války, které se J. R. R. Tolkien při bojích v zákopech aktivně zúčastnil. Stejně jako v případě Válečného koně, 1917 nebo Příliš dlouhých zásnub, také tady je první světová válka ukázána značně brutálně, a tudíž realisticky. Samozřejmě nechybí několik vizuálně nesmírně sugestivních záběrů, které v podstatě odkazují na zmíněné knihy.

Události v tomto filmu tedy zároveň odkrývají inspiraci pro Tolkienova zásadní díla. Vedle první světové války to bylo společenstvo „Barrrowianů“, které tvořil on další tři kamarádi, jejichž mottem se stalo slovo „Helheimr“. Dále je třeba zmínit Wagnerovu operu Prsten Nibelungů a pár dalších děl a pověstí. Pochopitelně také lidi, se kterými se setkal. Značná část je věnována jeho výjimečnému citu pro jazyky, díky kterému mohl vytvořit velice propracovanou vlastní řeč, a to už ve velmi raném věku. Díky tomu si získal pozornost profesora Wrighta (známý shakespearovský herec Derek Jacobi), jehož přednášky a rady také sehrály svoji roli. Film pak končí očekávaným, leč přesto nepochybně vítaným momentem.

Záměrně až teď zmiňuju životní lásku Edith Bratt. Na jednu stranu to může působit dojmem, že si prostě byli od začátku souzení, nicméně nelze opomenout fakt, že před ní dal přednost vysněnému studiu na Oxfordu, k čemuž jej ovšem minimálně z poloviny dokopal i jeho zákonný zástupce-kněz (odpovídající Colm Meaney). Pak se však dočkáme momentky jako z nějaké hollywoodské romantické komedie. Bohužel chemie mezi Nicolasem Houltem a Lily Collins nefunguje na jedničku, jako spíše na dvojku až dvě mínus. Povídání v restauraci a o ruce a spojení „Cellar Door“ je ještě v pořádku. Ale jinak jakoby si této skutečnosti byl sám režisér vědom, a tak zařadil ten extrémně dlouhý polibek, který však ničemu příliš nepomohl. Avšak povídání tohoto herce a této herečky o tomto společném projektu v bonusové sekci jest velice zajímavé.

 










 

Kromě tohoto a některých dalších standardních filmových situací v podstatě není Tolkienovi moc co vytknout. Vlastně je i v pořádku, že si scenáristé nechtěli nic komplikovat a nepouštěli se do žádných větších akcí, protože díky tomu působí finální verze velmi uceleně, ačkoli více odkazů vedoucích k Hobitovi a Pánu prstenů by bývalo neškodilo. Ty vizuální představy v některých záběrech jsou sice fajn, ale nejedná se o nic inovativního. Jinak se ovšem musí nechat, že režijně se překvapivě jedná o velice vyzrálý počin.

Tolkien se zároveň pyšní vynikající kamerou, díky které si po celou stopáž uchovává precizní dobovou atmosféru. V této souvislosti je třeba ještě jednou vyzdvihnout pasáže odehrávající se v zákopech a na bitevním poli během první světové války. Ta byla v některých ohledech vskutku ještě krutější než druhá, přitom na stříbrném plátně byla – oproti druhé světové – působivě zobrazena de facto pouze v hrstce případů. Každopádně platí, že i když nejsem skalním příznivcem Tolkienových fantasy, na tuhle filmovou biografii jsem se hodně těšil a nutno podotknout, že očekávání rozhodně splnila.

FOTO: cinema.de