Možná to bylo i tím, že tento počin o norském polárníkovi, jenž byl už v prvních desetiletích minulého století skutečnou celebritou, obsahuje dost dialogů v angličtině. Anebo je to tím, že prostě není ničím vyloženě výjimečný a strhující. Na rozdíl třeba od titulu Kon-Tiki, který pojedenává o jiném národním hrdinovi - Thoru Heyerdahlovi. Espen Sandberg ho režíroval společně s Joachimem Rønningem, tak jako všechny svoje předchozí počiny Sexy Pistols, Max Manus a Piráti z Karibiku: Salazarova pomsta. Jenže druhý jmenovaný režisér dal tentokrát před národní hrdostí přednost hollywoodským penězům a raději natočil Zlobu: Královnu všeho zlého.

Životopisné snímky se dají pojmout nejrůznějšími způsoby. Můžeme sledovat život dané osobnosti od kolébky do hrobu, můžeme se zaměřit jenom na konkrétní časové období, můžeme se soustředit čistě na soukromý nebo čístě na osobní život. Nebo můžeme téměř v reálném čase sledovat pouze jednu určitou situaci. Bývalo by to asi bylo hezké strávit dvě hodiny pouze a jenom na Antarktidě cestou na jižní pól. Jelikož s výjimkou Věci, Věci: Počátku a Bílé smrti se zase tolik filmů na nejstudenějším kontinentu neodehrává. A přímo natáčená tam byla snad akorát Odysea.

 










 

Druhá věc, bez které se ambiciózní životopisné snímky neobejdou, se de facto rozděluje na dvě části – buď máme postavu, která je sama o sobě svým charakterem nesmírně zajímavá, anebo jsou zajímavé situace, do kterých se dostala. Nejideálnější bude samozřejmě kombinace obojího, což se stává v oceňovaných i nedoceněných projektech. Amundsena můžeme zařadit spíše do té druhé sorty, byť se v něm objevují pochybnější věci. To však jde znovu za scénářem, protože Espen Sandberg ukazuje, že rozhodně umí a ví, co chce. Jasně, někdo by mohl namítnout, že jakožto kvalitní režisér by mohl rozpoznat, že ten scénář není z nejparádnějších, ale možná to vzal trochu jako výzvu.

Jeho jediný, zato docela výrazný nedostatek, představuje lehce chaotický sled událostí v úvodu (bohužel se mu nevyhne ani při dobývání jižního pólu), a poté ještě není například jasné, jestli bylo chtěné, aby jedna nehoda vypadala jako úplně jiná nehoda. A nejasnost panuje i okolo té výpravy na ledoborci Maud, tj. dosáhnout severního pólu na lodi zamrzlou vodou, kde se pohybujete někdy rychlostí tak několika metrů za den. Je to dáno jen tím, že to tvůrci ve filmu prezentují poněkud méně srozumitelně, nebo jde fakticky o tak stupidní tehdejší nápad přirovnatelný třeba k cestě z Prahy do Plzně přes Brno? Jo, a nesmíme zapomínat na ty dvě objevivší se malé Eskymačky.

Thor Hayerdahl na cestě z Jižní Ameriky do Polynésie zažil několik pozoruhodných i magických momentů. Amundsen byl akorát napaden ledním medvědem (nikoli až tak fatálně jako hrdina REVENANTu Zmrtvýchvstání, ale pořád dost nepříjemně), a taky viděl polární záři. Pål Sverre Hagen si – a to je zajímavé – zahrál oba dobrodruhy a coby první jmenovaný svým výkonem zaujal více, přestože Roald byl možná ještě odhodlanější, vytrvalejší a soutěživější typ. Jeden z těch, kteří by skočili do nitra sopky, kdyby se mohli dozvědět něco, co nikdo jiný neví a co nikdo jiný před nimi nedokázal.

 










 

Ta potřeba být všude prvním objevitelem a průkopníkem pramenila snad z účasti na přivítání grónského lyžaře, když byl ještě malý. Stejné pocty, kdy jej vítalo zcela zaplněné molo v Oslu (natáčeno v Praze na Náplavce a vůbec to není poznat!), se jemu samotnému dostalo v roce 1925. A jakmile se naskytla sebemenší záminka k vycestování na další expedici, neváhal všeho okamžitě zanechat a vyrazit. Třebaže předtím slíbil přítelkyni něco jiného. Odjel i tehdy, když mělo jít o možnost zachránit Umberta Nobileho, se kterým se úplně nemusel. Tenhle zápal pro věc se dá připodobnit například k Charliemu Chaplinovi ve světě stříbrného plátna a pro mě osobně představuje zcela jasné a srozumitelné téma.

Tento biják se záměrně nejmenuje Roald Amundsen, protože se vcelku značně věnuje i jeho bratrovi Leonovi, který měl na starosti finanční stránku expedic, ale pak se rozkmotřili. Dost času sledujeme jeho povídání s Roaldovou láskou Bess Magidsovu, během kterého to občas zavání lehčími mind games a dojde i na žárlivost. Ani tak ne proto, že Roald dosáhl takových úspěchů, jako spíše kvůli tomu, že jich dosáhnul i bez Leonova přičinění. Tahle linie spojená s rozpravou Christiana Rubecka a Katherine Waterston spolu se vztahem k paní Kiss (Ida Ursin-Holm) není nezajímavá, což platí také pro zobrazování Angličanů jakožto arogantních namyšlenců, kteří neuznají porážku. Tak jako není nezajímavá skutečnost, že na Amundsenově výpravě vzducholodí na severní pól měl svůj velký podíl i Benito Mussolini. Ačkoli tehdy ještě nikdo pořádně nevěděl, co je to za hovado – zrovna jako my se z filmu nedozvíme, jestli Amundsen taky na severní točně vylezl ze vzducholodě na zem a jestli tam doopravdy viděl Santu. I proto bych osobně stejně radši strávil v kině ty dvě hodky na jižním pólu.

Amundsen chce možná zbytečně obsáhnout takříkajíc od všeho trochu. Ta sourozenecká rivalita by bývala snesla asi více prostoru, byť na druhou stranu i tak určitý vývoj má a některé posunky, akce typu rozbití glóbusu či nepodání ruky jsou všeříkající a díky přítomnosti Bess se jejich význam násobí. Vedle kostýmu Michaely Horáčkové Hořejší, Vojty Kotka v cameo úloze, a také faktu, že psí maso je bohaté na vitamíny a zabraňuje kurdějím, musíme zmínit špičkové triky, jaké si prakticky v ničem nezadají s těmi, které vídáme v hollywoodských blockbusterech. Takže ano, filmový Amundsen rozhodně stojí za zhlédnutí. A zároveň vlastně taky dokládá, že velké osobnosti se narodily v dané době z konkrétního důvodu, třebaže se jim jejich touha stala mnohdy fatální. Ale byli si jí dobře vědomí a s ní do svého vytouženého dobrodružství taky šli.

P.S.: O známé vodce ve filmu nezazní ani slovo.

FOTO: Bontonfilm