V Ceně za štěstí nedává smysl prakticky vůbec nic. Kromě toho, že neshody rodičů častokrát odnesou děti. Naskytla se otázka, nakolik byla tahle myšlenka záměrem režisérky a scenáristky Olgy Dabrowské. A na tuto otázku musel bohužel odpovědět až DVD obal. Zmíněná tvůrkyně kdysi natočila velice pozoruhodnou nízkorozpočtovou antologii nazvanou Kuličky, kterou asi skoro nikdo neviděl. Na Cenu za štěstí si určitě našlo cestu více lidí. A přitom by bývalo bylo férovější, kdyby tomu bylo v případě těchto jejích počinů přesně naopak. Kdysi se spolupodepsala pod kultovní Samotáře, na jejichž výsledné verzi však musíme přičíst větší zásluhy Petru Zelenkovi, Davidovi Ondříčkovi a hercům a herečkám. Přesto bylo zarážející, že za ty roky zase tolika projektům na svět nedopomohla.
S Olgou Dabrowskou jsem měl možnost se párkrát osobně setkat a její poznámky ohledně filmové dramaturgie rozhodně nepostrádaly hlavu a patu. Stejně tak její nápady a myšlenky byly velice zajímavé a třeba ve zmíněných Kuličkách je na plátno přenesla působivě. O to více zaráží, že tentokrát stvořila takový propletenec, ve kterém vše souvisí se vším snad tím nejhorším myslitelným způsobem. Námět samotný snad nebyl úplně marný, jenže z dramaturgického hlediska byl rozvíjen zcela iracionálně. Na druhou stranu – a to je hodně zvláštní jev – se až stalo, že v té svéráznosti a jinakosti postupný vývoj jednotlivých linií vlastně dává smysl. Postavy jsou vykresleny velmi jednoduše a jednají tak zvláštně, že lze uvěřit tomu, že se mohly dostat do takhle bizarních, ba téměř až nereálných situací, a že se v nich mohly zachovat právě tak, jak se zachovaly.
Pohleďme si teď povědět o tom, co se stane během expozice: „Vožralý týp kope v paneláku na dveře a domáhá se jít dovnitř. Sousedi zareagují a hromadně vylezou ze svých bytů. Říkají divné věci.“ Už tady zbystříme, že je to nějaké podezřelé. Ale neuběhlo ještě ani pět minut, takže věříme, že se jedná o ojedinělý záchvěv. „Ten samý vožralý týp si pak v hospodě přisedne k cizím lidem, kteří ho vyhodí. Sebere dalším cizím lidem sklenice s pitím a jednu sklenici rozmlátí někomu o hlavu. Vytáhnou ho ven před knajpu. Mezitím se odehraje první oslava v lese u stylové chatičky.“ Stylové proto, že nepůsobí dojmem jak z Evil Dead nebo z Perníkové chaloupky. A ani se netváří, že by v ní měla bydlet Mama, což bývá v současných filmech jinak docela obvyklé.
„U dvou lesbiček se dozvíme, že mají dvě děti. Zprvu to vypadá, že minimálně chlapeček není adoptovaný. Přichází Roman – jeho biologický otec. Jedna lesbička se dozví, že Roman je dárce, což představuje teprve pořádnou záhadu, neboť už s ním má tu cca šestnáctiletou dceru.“ Tady už indiáni skutečně vstávají z mrtvých a to jsme ještě nepřesáhli ani pětadvacet minut stopáže! „Ta dcera se naštve, že otec, který o ní nevěděl, přišel za svým synem a ne za ní. Naštvání dojde až tak daleko, že uteče s mladým Trojanem, přičemž nezapomenou napsat rodičům rozlučkový dopis. Utečou na jakousi diskotékovou farmu, které šéfuje týpek, co mu říkají Mastermind (bohužel nikoli Megamind).“ Zřejmě nemá jít o narážku na Scientologii a L. Rona Hubbarda, ačkoli ho možná Olga Dabrowská nevědomky vystihla lépe, než Paul Thomas Anderson „vědomky“ v Mistrovi. A aby nebylo bezvýznamných popkulturních referencí málo, tak jako Nevěsta měla svůj Death List Five, má i mladý Trojan seznam svých potencionálních otců, mezi nimiž nechybí Roman či Mastermind. Indiální už zběsile řádí.
No a pak už se dějí jenom takové ty běžné věci jako: tatínek jde za soudkyní Dreddovou, aby zařídila, aby ho jeho dcera měla ráda. Ten samý tatínek pak říká kolemjdoucím ženám na ulici, že je miluje. Řeší se, která z lesbiček je matka (a která tatínek?). Děti unesou loď, na což dospělí reagují divně. Kouřící děti v děcáku koukají do kamery. Kluk osouloží oblečenou holku a je z toho miminko. Jedna lesbička si řekne, že už zase nechce být lesbičkou. Holka se nechá zplnoletnit. Někteří lžou. Na malé holčičce dětský psycholog vyzvídá, co je to láska. Naivní tatínek se chce ženit, ale nutně to musí být jenom z opravdové lásky! Holčička nahraje tatínkovi video, ve kterém praví, že s maminkou utekly a že ji uvidí, až bude dospělá. Toto video pak zlověstně běží ve smyčce, neboli takříkajíc v kruhu. Herečky, když se jejich postava dozví špatnou zprávu, si dávají ruku na pusu, což jsme předtím ve filmech viděli už 3978krát. Ale naštěstí ta chatička v lese všechno jistí ... Jak píšu – samé běžné věci.
Cena za štěstí zase jenom dokazuje, že ani nejlepší čeští herci a nejlepší české herečky nic nezmůžou, když se natáčí podle takhle špatného scénáře. A to se ještě objevil náznak, že Olga Dabrowska zvolí jaksi troufalejší strukturu a bude chtít vyprávět nechronologicky/nelineárně. Klika, že od toho záměru upustila, ačkoli i ten jediný náznak postačil k tomu, abychom se občas domnívali, že sledujeme události, které se odehrály už kdysi dávno. Zamrzí, že se tenhle film tak hrubě nevydařil, protože potenciál měl díky jménu jeho autorky určitě značný. Takhle ho zachraňuje akorát fakt, že za uplynulé tři dekády jsme viděli ještě nevydařenější česká dílka.
FOTO: Bontonfilm