FDb: Právě vyšla vaše kniha Karneval paměťových buněk. Co se v ní můžeme dočíst?
Karel Šíp: Je to pestrá směsice toho, co mě zrovna během letošního léta napadlo. Měl jsem tři měsíce volno, protože poslední natáčení bylo 6. června a další až koncem srpna. Nikdo po mně žádnou knížku nechtěl. Sám od sebe jsem si říkal, že aby hlava neuvadla, tak jsem si ji zaměstnal. Často jsem tedy na zahradě usedal k notebooku. Když bylo vedro, udělal jsem si kafe nebo studený nápoj, a prostě jsem psal to, co mě zrovna napadlo. Žádný systém jsem v tom neměl. Někdy jsem narazil na nějaký motiv, který jsem si říkal, že by mohl být zajímavý. A tak jsem napsal dopis Williamu Shakespearovi. Samotného by mě to asi nenapadlo. Ale narazil jsem na myšlenku, že uctívaný Shakespeare nikdy nic nenapsal, že je to celé „fake news“. Nechci říkat přímo podvod, ale zkrátka že to je jinak. A uctívaný Shakespeare támhle ze Stratfordu nad Avonou, kde kladou Japonci kytičky k jeho baráku, nikdy nic nenapsal. Byl to obchodník s látkami. A tyhle věci mě baví. Ale v knize se zabývám i jinými věcmi. Nemá to žádný ucelený oblouk. Psal jsem všechno, co mě napadalo a nacházel jsem v tom velkou zálibu.

FDb: Když jste v téhle souvislosti zmínil Williama Shakespeara, zeptám se, jestli jste viděl film Anonym, který pojednává o tom, že Shakespeare opravdu nic nenapsal, ale všechno ukradl jinému člověku, konkrétně Edwardovi de Vere, 17. hraběti z Oxfordu …
Karel Šíp: Já si myslím, že to bylo jinak. Ale těch teorií je hodně. Viděl jsem i nějaké dokumenty a myslím si, že to psal někdo jiný a tenhle prodavač látek Shakespeare už byl mrtvý a někdo si vypůjčil jeho jméno jako pseudonym, protože měl mnoho důvodů, aby to nepsal pod svým jménem. Tenkrát to tak v Anglii bylo, že příslušníci šlechtického rodu nemohli psát divadelní hry, protože to byl póvl. Takhle já si to vysvětluju, i když těch teorií je samozřejmě víc. Tak jsem mu napsal dopis, jestli se neobrací v hrobě, že tady je oslavovaný a přitom nikdy nic nenapsal. Takové věci mě baví. (úsměv)

FDb: Přemýšlel jste třeba i o tom, že byste napsal beletrii s autobiografickými prvky, jako to udělal nedávno například Zdeněk Svěrák s Po strništi bos?
Karel Šíp: Zdeněk Svěrák je na rozdíl ode mě literát. Zdeněk Svěrák píše knížky, píše scénáře a je jiný druh psavce než jsem já. Když to tak vezmete, tak mně je třiasedmdesát a tohle je moje prvotina. Myslím, že na světě už jsou dvě moje autobiografie, které vznikaly různě, ale to nesmíte brát jako knížku, to si jenom dáváte dohromady zážitky. Ale Zdeněk Svěrák píše věci a povídky opravdu jako spisovatel. Takže já se o to ani pokoušet nebudu, protože to není můj obor a neumím to.

FDb: Takže vás ani nemrzí, že jste se zpětně nevěnoval psaní víc?
Karel Šíp: Ne. Moje profese je něco jiného. Já jsem televizní pracovník. To dělám mnoho let a nikdy mě nenapadlo dělat něco jiného. Tato knížka je naprostá výjimka, protože jsem měl v létě tři měsíce volno a neumím natírat plot ani rýt zahrádku. Tak jsem začal psát.

FDb: Ještě před prací v televizi jste se věnoval hudbě. Opravdu bylo zlomovým momentem v té vaší hudební kariéře to, že vám František Ringo Čech přetáhnul ze skupiny Jiřího Schelingera?
Karel Šíp: Ano, bylo. A ten důvod byl prostý, protože já jsem byl takový muzikant na baterky. Na baskytaru jsem se naučil hrát jako samouk. Žádné školy ani učitele jsem nikdy neměl. A ulehčil jsem si tím vojnu, protože tenkrát vznikaly big beaty na každém rohu, čili na vojně jsme se domluvili, že ty hraješ na kytaru, já hraju na basu a byla to docela dobrá vojna. Mně šlo o to psát texty. I po vojně jsem se dal tady v Praze dohromady s jednou víceméně kavárenskou kapelou, a pak jsem najednou někde objevil Jiřího Schelingera a měli jsme velké plány. Protože on byl mimořádný talent. Ale pořád to bylo tak, že mě zajímalo psát texty, které on by zpíval, než abych hrál na baskytaru. Hrál jsem průměrně a ani jsem se nechtěl zdokonalovat. Na tu naši kapelu to stačilo. Navíc jsem byl kapelník a to vám nikdo neřekne: „Měl bys cvičit.“ A nikdo vás nevyhodí. Tím pádem jsem věděl, že náhradu za Jirku po tom jeho přestupu k Ringovi nenajdeme, tak jsem se na to vykašlal.

FDb: Kdysi dávno jste uváděl pořad Rozjezdy pro hvězdy a doteď si pamatuju, že tehdy tam docela zářil původním povoláním přidavač malty na stavbách, který mimořádně skvěle zpíval právě písničky, které proslavily Jiřího Schellingera …
Karel Šíp: To si pamatujete víc než já. Ale třeba i Chodúr zpívá dobře Jirkovy písničky. Jednou jsem byl v nějakém televizním pořadu v Bratislavě, kde pro mě udělali takové překvapení, že přišel Chodúr a zpíval Holubí dům. A po mě chtěli, abych s tou jejich kapelou hrál na basu. (úsměv) Přitom jsem ji nedržel v ruce asi deset let. Ale jsou zpěváci, kteří dobře zpívají i ten Jirkův repertoár.

FDb: Už jste naťuknul váš pořad Všechnopárty. Třeba byste ho mohl vést více ve stylu pořadů Ivana Mládka, že byste mezitím ještě něco zahrál …
Karel Šíp: Ne, tady je to postavené jenom na mluvení. Tam hudba prakticky nepatří.

FDb: Během vaší hudební kariéry jste spolupracoval s Jaroslavem Uhlířem, ale samozřejmě se ví, že se velmi dobře znáte taky s Karlem Gottem. Vzpomenete si, kdy jste se s nimi setkal poprvé?
Karel Šíp: S Jardou Uhlířem jsem hrál v té kapele. On hrál ještě v jiné a já jsem je chodil poslouchat. Neznali jsme se osobně, a pak jsem se dozvěděl, že se ta kapela rozpadla, tak jsem si na něj sehnal kontakt a zkoušeli jsme v jednom takovém zámečku ve Vršovicích. Takže takhle jsme se dali dohromady, že jsem ho angažoval, protože on v té době vůbec nevěděl, že píšu texty. Naopak já jsem věděl, že on skládá a hraje na piáno, protože my jsme klávesistu neměli. A taky už tenkrát psal se Zdeňkem Svěrákem. Takhle ta spolupráce vznikla až do toho, že jsme byli dvojice, ale to už je jiný příběh.

FDb: A Karel Gott?
Karel Šíp: S Karlem Gottem to bylo tak, že jsem psal texty s Karlem Svobodou. A tenkrát byl Karel Svoboda svým způsobem dvorním skladatelem Karla Gotta. Napsal jsem text na hudbu a dal to Karlovi Svobodovi. A pak jsme se v Jevanech v nahrávacím studiu prvně s Karlem potkali. A pak už ta spolupráce byla trvalá. Ale začalo to díky tomu Svobodovi, který nás dal někdy v roce 1985 dohromady. Mě jako textaře s Karlem jako zpěvákem.

FDb: Začínal jste u hudby. Jak se člověk dostane od hudby do televize?
Karel Šíp: V televizi jsem pracoval jako řadový pracovník. Mám střední filmovou školu a po maturitě jsem na umístěnku šel 1. srpna 1963 do televize jako normální pracovník. Ale ta produkce mě na rozdíl od tvůrčí práce moc nebavila. Takže jsem tam různě začal nabízet „scénáříčky“. A postupně jsem se začal posouvat, ale nějaká cílená vize tam opravdu nebyla. Chtěl jsem jenom psát a vyloženě náhodou vzniklo, že se dělal patnáctiminutový medailon té naší kapely, který jsem si měl sám uvést. Mě by to nenapadlo, ale souhlasil jsem. Tak jsme si s jakýmsi Uhlířem stoupli před kameru a já jsem ten náš dialog na tu skupinu s tím Schelingerem napsal. A oni řekli: „No, to není špatný, takhle byste mohli uvádět ještě něco jinýho.“ Ani vzdáleně tam nebyla cílená vize toho, co dělám teďka.

FDb: Zmínil jste scénáře, ale celovečerní film podle vašeho scénáře zatím nevzniknul …
Karel Šíp: Ne, já jsem autor krátkých útvarů, takže scének, dialogů, průvodního slova, … Ale tak jako jsem nikdy neměl potřebu napsat knížku, tak jsem nikdy neměl potřebu napsat scénář k hranému filmu. Nikdy.

 










 

FDb: Co se týče vaší práce v televizi, tak v podstatě legendární jsou vaše silvestrovské scénky s Jiřinou Bohdalovou. Ty jste psal taky sám?
Karel Šíp: Ano, ty jsem psal já. A dokonce když jsem dělal ty scénky s Jardou Uhlířem, což je čistokrevný muzikant, tak ten žádné literární ambice neměl. Jako třeba Šimek s Grossmanem psali oba. Nebo i s Luďkem Sobotou. Všechno, co jsme dělali s Jardou i s Jiřinou, jsem psal jenom já a účinkovali jsme v tom ve dvojici. I s Karlem Gottem jsme dělali některé scénky.

FDb: Co se Všechnopárty týče, máte přehled o tom, kolik hostů se vám tam za nějakých těch třináct roků vystřídalo?
Karel Šíp: Ne. Vím jenom právě to, že vstupujeme do čtrnáctého ročníku. Tak dlouho jsme v divadle Semafor. Ale nemám ani spočítané díly a hosty taky ne. Tyhle statistiky nevedu. Spíše se koukám dopředu než dozadu.

FDb: Asi složitější otázka, ale rozhovor se kterou osobností vám nejvíce utkvěl v paměti? Na koho si jako první vzpomenete?
Karel Šíp: Je jich samozřejmě víc a nerad bych někoho upřednostnil, ale když chcete konkrétně, tak pro mě bylo opravdu nesmírně zajímavé setkání s nejlepším českým šachistou, který se jmenuje David Navara. Umí šest světových jazyků, ale jeho svět jsou šachy a je to takový vyplašený kluk. A s takovými se často nepotkávám. Jako hosta jsem ho měl už dvakrát a to pro mě bylo zajímavé, že mě tak trochu vpustil do toho svého světa, kam jinak, myslím si, moc nikoho nepouští. Tak to byl rozhovor, který mně utkvěl.

FDb: A protože hosty si vybíráte sám, je naopak někdo, koho byste u vás rád přivítal, ale zatím se vám to ještě nepodařilo?
Karel Šíp: Ne. Není nikdo, na koho bych tlačil. Já taky dostanu pozvání někam a odmítnu to. Nevidím na tom nic špatného. Řada lidí, která to odmítla, mi přes dramaturgii vzkázala, že jako diváci na to koukají strašně rádi, ale že na to nejsou. Například vy jste jmenoval Zdeňka Svěráka. To je můj mnohaletý kamarád. A nikdy jako host v tom pořadu nebyl. Protože princip této improvizace mu nevyhovuje. Několik herců mi vzkázalo: „Já si nedovedu představit, že bych stál v zákulisí, měl bych vyjít na jeviště a nevěděl bych, co se tam bude odehrávat. Někdo na to prostě není. A já to naprosto uznávám a neberu to jako nepřátelský akt.

FDb: Napadá vás nějaký formát televizní zábavy, který v současnosti na českých obrazovkách chybí? Mám na mysli třeba nějakou soutěž nebo tak …
Karel Šíp: Ne. Soutěží je hodně. Myslím si, že pokud nějaký chybí, tak s tím určitě někdo přijde. Protože ten trh je jiný, než býval před čtyřiceti lety. Když něco chybí, tak to prostě nějaká televize vyprodukuje. Takže nemám pocit, že by něco chybělo. Někdy slyším od starších diváků, že jim chybí typy těch estrád. Nemyslím si, že mají pravdu, protože se to hodně reprízuje. Kdo si to chce užít, tak si prostě pustí starého Holzmana a má to. Navíc si myslím, že na tento typ zábavy ani nejsou lidi. Ale nevidím to jako nějakou tragédii.

FDb: Zmínil jste starší diváky, ale Všechnopárty je vlastně tím konceptem docela univerzální …
Karel Šíp: Není. Statisticky je zjištěno, že převahu mají starší ročníky. Nakonec jsou to moji vrstevníci. Ten juniorský věk taky, ale ne převážně.

FDb: V menších roličkách jste se objevil třeba u Marie Poledňákové nebo v komedii Probudím se včera. Odmítal jste ty role? Určitě vám jich nabízeli víc …
Karel Šíp: Já nejsem žádný kinoherec. A když vám řekne Marie Poledňáková: „Ale já jsem taky neodmítla pozvání do vašeho pořadu a byla bych ráda, kdybyste prošel mým filmem.“ Tak to se těžko odmítá. Ale není to moje parketa a nikdy jsem to nedělal rád. Ale taková zajímavost je, že v mých biografiích uvádějí, že jsem hrál ve filmu Vrchní, prchni!. Celé to je tak, že jsem si přečetl scénář Zdeňka Svěráka, protože mě psaní zajímalo. A pak to režíroval Láďa Smoljak, kterému jsem říkal: „Láďo, já jsem ten scénář četl a zajímalo by mě, jak to režíruješ s tím tvým hlasem. Nemohl bych se někdy přijet podívat na natáčení?“ On říkal: „V noci točíme v Říčanech ten sraz abiturientů, tak se přijeď podívat.“ Tak jsem sednul do auta, v osm večer jsem tam dorazil a Láďa říká: „Když už seš tady, tak pojď sem k tomu projektoru.“ Takže tam promítám ty diapozitivy a neřekl jsem jedinou větu. A oni přesto píšou, že jsem hrál ve filmu Vrchní, prchni!.

FDb: O vás se ví, že fandíte fotbalu. Sledujete jenom českou ligu a Bohemians?
Karel Šíp: Ne, to bych se fotbalu nenabažil, kdybych sledoval jenom českou scénu. Samozřejmě sleduju především anglickou ligu. Mám všechny stanice, které ji vysílají, a je to pro mě radost! Španělsko, Itálie a Anglie, to si o víkendu vždycky nejvíc pochutnám. Jinak samozřejmě mnoho let fandím Bohemce a chodím na ni, ale tam je to spíše utrpení, protože v současné době je to spíše na záchranu v lize než na cokoliv jiného.

FOTO: ceskatelevize.cz