Není to Stockholm. Je to prostě jen jaké si město kdesi ve Švédsku (natáčelo se v Skärblace a v Norrköpingu). Teenager Kimmie je trochu bábovka, což se nelíbí jeho otci, místnímu nechvalně proslulému gangsterovi, který se svou bandou vybírá výpalné a figuruje v různých ilegálních kšeftech. Jenže dlouhá ruka spravedlnosti už dosáhla i na něj. Zanedlouho bude muset nastoupit do vězení. Pořád ovšem zbývá dostatek času na to, aby zasvětil svého syna do kriminální činnosti, protože ho přece v nepřítomnosti bude muset zastoupit. A taky se bude muset postarat o rodinu (mámu a dva sourozence). A taky se bude muset naučit prát.

Protože tohle bezútěšné město, kde může přijít o bundu dříve, než řekne: „Chci být raději obyčejným učněm,“ ho jinak sešrotuje. Jenže Kimmie by fakt chtěl odcestovat s kamarádkou, přičemž ví, že o rodinu, která plně respektuje otce, by se neměl kdo postarat. Dobře ví, že nelegální činnost prostě není pro něj. Jenže to zprvu nebyla ani pro Michaela Corleoneho, ačkoli v jeho případě byla ta situace trochu jiná – neočekávanější, komplexnější, nepřímočařejší, mrazivější, dramatičtější, napínavější a větší respekt vzbuzující.

 To ale neznamená, že by byl Goliáš špatný film! Naopak se jedná o velice příjemné překvapení, byť se nejedná o žádný inovativní koncept. Ovšem tato výtka představuje v podstatě to jediné, co mu lze vytknout. Peter Grönlund jej zrežíroval naprosto precizně a rozhodně bych se chtěl někdy podívat na jeho předchozí biják Čest mezi zloději. Vztahy mezi postavami rozehrává poutavě, zvláště co se týče syna a otce, který nemůže pochopit, proč jeho potomek nedokáže a nechce šlapat v jeho šlépějích. Z tohoto pohledu není možné nezmínit scény, kdy po něm chce, aby ho praštil. Kolik otců tohle po svých synech kdy chtělo?

Otce zahrál Joakim Sällquist velmi dobře. Nicméně v jeho případě ledasčemu napomáhá samotný vzhled, do jisté míry evokující hlášku fotbalového komentátora Jaromíra Bosáka: „Toho potkat o půlnoci v parku, zakousnu se do stromu a dělám suchou větev.“ Život ho de facto přesvědčil, že „s poctivostí leda pojdeš.“ Drsný tolik, že mu nedělá problém vzít baseballovou pálku nebo cokoliv jiného, co je zrovna po ruce a s ostatními kumpány rozbít byť jen domnělého zrádce. Režisér servíruje násilí velmi pestře. Rozhodně není explicitní, ale přesto je dost sugestivní a výživné. Až je vlastně docela škoda, že takových momentů není v Goliášovi více.

Goliáš je v podstatě taková věrná napodobenina známých gangsterek. A to se ještě v jednu chvíli mluví o možnosti vybrat klenotnictví (viz Gauneři). Úplně nejvíc asi doplácí na to, že vzniknul právě ve Švédsku, jelikož švédské filmy ve světě mimo Švédsko zdaleka netáhnou tolik, jako ty americké. To je trochu problém i dalších zemích. Nejen těch skandinávských (teoreticky snad s výjimkou Dánska), ale třeba taky balkánských, íránských, japonských nebo mexických. To zamrzí, protože Goliáš by se jinak – jak naznačuje precizní, ba až lehce zneklidňující závěr – klidně mohl stát úvodní kapitolou jedné gangsterské ságy. Prakticky svým způsobem takovým švédským Kmotrem.

FOTO: Film Europe