Tenhle český počin samozřejmě nelze s tímto hollywoodským jinak vůbec srovnávat, tak jako nelze srovnávat Ondřeje Havelku s Jamesem Wanem. I když … Ne, nelze to. Český tvůrce Hastrmanem na poli celovečerního filmu režijně debutuje a prolíná jím rozhodně zajímavá témata jako láska, příroda, pohanské rituály (byť o nich tu přece máme famózní a zjevně nedostižný Rituál), strach z názoru ostatních či (ne)schopnost přijmout sebe sama. Ve výsledku to bohužel znamená, že si každé neukrojí prostor dostatečně, takže zůstane tak někde na půli cesty, eventuálně kousek za ní.

O co jde? Baron de Caus se vrací ze světa na své panství, protože si ujíždí na rybnících. Tady jich má hned osm. A k tomu by rád našel klid pro svou duši. Jenže to nepůjde jen tak, protože brzy po příjezdu se setkává s dívkou Kateřinou Kolářovou (aka Katynka), která si o to už od pohledu říká. Je hezká a soběstačná. Ale baron není jediný, koho evidentně přitahuje, tak jako není jediný, kdo musí skrývat své tajemství. V podstatě by mohla mít tři nápadníky (tak jako Princezna ze mlejna, včetně vodníka, že?). Místní obyvatelé se vyžívají v cynismu a sarkasmu a trpí nedostatkem úcty. Takže tohle asi nebude to nejoptimálnější místo pro klidné žití.

Tím spíše, že se brzy ukáže, co je tenhle baron vlastně zač. Hastrman se to nejmenuje jen proto, že by prostě měl titulní hrdina rád vodu či že by vlastnil pozemek s rybníky. Záhy totiž zjistíme, že nejde o člověka a manipulátora, nýbrž o bytost (á la Netvor z Černé laguny), která dokáže dýchat pod vodou, klidně se promění v kapra, chodí po hladině a snad přímo potřebuje sbírat dušičky – fakticky taková ryba s nohama. Akorát na rozdíl od vodníků z Jak utopit dr. Mráčka to není úplně srandista, protože toto dílo nechce být komedií. Tak jako Hamlet řešil zapeklitou otázku „být či nebýt“, tenhle Hastrman řeší rovněž zapeklitou otázku „vojet či nevojet“.

Jestli na to nakonec dojde, není zcela zřejmé, i když Katynka evidentně chce. Ale ona scéna, kde se cosi děje u stromu, jest dost otřesně natočená. (Pokud ovšem ke styku došlo, tak by byla pecka, kdyby byla ve dvojce Katynka těhotná. Rozhodně by to bylo zajímavější než v případě oscarové, ale tuctové Tváře vody). Během filmu pak spatříme i několik dalších záběrů, které vypadají celkem neprofesionálně, až vlastně poněkud překvapuje, že se je Ondřej Havelka rozhodnul se střihačem nechat v konečné verzi.

Ani ty voiceovery a to rozdělení do kapitol s názvy jako Smrtná neděle, Máj, Svatý Ján nebo Seč nebylo vyloženě nezbytně nutné a na jednu stranu spíše odkazuje na to, že film vychází z knižní předlohy. Ale na tu druhou to Hastrmanovi vlastně dodává na epičnosti, jelikož budeme svědky vícero zajímavých jevů. Včetně písní, jaké mnohdy doprovázejí záběry pořízené z dronů na kouzelnou krajinu kolem kopce Vlhošť. Místo, kde se příběh odehrává, je tím v podstatě povýšeno na další postavu s ještě větším významem, než má třeba sluha v podání Jiřího Lábuse, jenž dost možná ledacos improvizoval.

Představitel Hastrmana Karel Dobrý snad skutečně hraje vůbec poprvé hlavní roli ve filmu, přičemž dosud nejsilnější dojem zanechal zřejmě už tenkrát v pohádce Jak si zasloužit princeznu. Jeho obsazení bylo vskutku trefou do černého, protože jde o jeden z těch případů, kdy si jen velice obtížně představíme, že by mohl tuhle postavu hrát kdokoliv jiný. Výbornou spoluhráčku získal v Simoně Zmrzlé, která působí jako nezdolný živel. Také další herci a herečky se typově do onoho 19. století přesně hodí, což se u historického projektu občas podceňuje.

Hastrman má svoje největší přednosti ve zobrazení doby a v atmosféře, kterou vedle lokací skvěle podtrhují kostýmy. V závěru se snaží přeladit na ryze temnější strunu. Ale ač má baron nadlidskou, ba upíří sílu, nedá se Hastrman srovnávat se Svatbou upírů. A přestože není finále zcela originální, stejně přinutí k zamyšlení. Taky škoda, že si občas při sledování můžeme připadat, jako bychom seděli v divadelním hledišti. Avšak ryze filmové pasáže naštěstí převažují a celkově vzato se tedy jedná o na české poměry nestandardní/nadstandardní zážitek. I proto, že to romantické 19. století jsme takhle sugestivně neviděli snad od Kytice.

FOTO: CinemArt