Věhlasný tvůrce, který nás prostřednictvím Pána prstenů a Hobita vzal šestkrát do Středozemě, chtěl adaptovat i knihu Philipa Reevea nazvanou v originále Mortal Engines. Ta spatřila světlo světa už na začátku století/tisíciletí, avšak Peter Jackson podle ní chtěl natáčet později. Nicméně byl zaneprázdněn prací na druhé z uvedených trilogií. Sám se tedy spolu se stálými spolupracovnicemi Philippou Boyens a Fran Walsh (která je samozřejmě taky jeho manželkou) chopil scénáře a produkce, zatímco režii byl nucen přenechat svému chráněnci Christianu Riversovi. Pochybuju však, že by byl výsledek lepší, i kdyby na židli s nápisem „director“ usednul sám.

Jasně, knihu jsem sice nečetl, nicméně klidně bych si vsadil nemalé peníze – a ledacos tomu nasvědčuje – na to, že Reeveovi provedl Peter Jackson totéž, co Kevin Costner kdysi Davidu Brinovi v případě Posla budoucnosti, třebaže ve skutečnosti není tak špatný, jak se traduje pouze proto, že nevydělal. Tedy že pro potřeby filmového vyprávnění některé (mnohé) skutečnosti hodně pozměnil, protože se naivně domníval, že to budou změny k lepšímu. Nebo jak jinak si lze vysvětlit všechna ta klišé a laciný scénář, který jede přesně podle zavedeného mustru většiny hollywoodských velkofilmů? Přece není pravděpodobné, že by takhle byla koncipovaná už samotná knižní předloha!

Na začátku všeho byla pouhou hodinu trvající katastrofa, během které byla Země otrávena a uvržena do své postapokalyptické éry, což si v dnešní době není těžké představit. A natočit v reálném čase se odehrávající biják, jaký by pojednával čistě jenom o téhle události, by vůbec nemuselo být marné. Teď lidé přežívají pouze ve městech na kolech (představte si obrovitánský buldozer), přičemž některá jsou predátorská a jejich obyvatelům činí nekonečnou radost, když mohou pohltit menší a bezbrannější město. Londýn (ostatní města mají vesměs smyšlené názvy) má víceméně na starosti Thaddeus Valentine (škoda, že ne jeho jmenovec Richmond).

I když ho ztvárňuje Hugo Weaving, který si své projekty pečlivě vybírá, nedokázal z něj vytvořit pozoruhodnou a obávanou postavu, nýbrž jenom dalšího z řady tuctových záporáků, kteří mají ke svým nadřízeným stejný vztah, jako Kylo Ren k Nejvyššímu vůdci Snokeovi ve Star Wars: Posledním z Jediů, a u kterých je od začátku zcela zřejmé, jak dopadnou. Praticky hned po expozici je přitom pobodán, což se tváří býti potencionálně pozoruhodným twistem, jenže děj se dále odvíjí očekávaným způsobem. Možná dobře, protože by se taky mohlo stát, že by takový zvrat do tohoto chaosu přinesl … ještě větší chaos.

Pobodá ho žena (Hera Hilmar), jež s oblibou nosí šátek přes obličej, avšak to z ní ještě bad-ass akční hrdinku nedělá. Její skutky ano, protože evidentně ví, co chce, nebojí se a vyzná se, což rozhodně neplatí pro Toma Natsworthyho (nevýrazný Robert Sheenan), který se stane nejprve jejím doprovodem, a v rekordně krátkém čase se do sebe na společné cestě zamilují, třebaže se ještě chviličku předtím nenáviděli. Nekoná se však mezi nimi žádné zábavné pošťuchování jako mezi Dastanem a Taminou v Prince of Persia: Pískách času, ani nejsou nuceni dramaticky bojovat o přežití jako Jack a Rose, a na rozdíl od Hory mezi námi nejsou zajímaví ani tím, že by měli každý jinou baru kůže.

Hester Shaw, jak se ona kráska (zřejmě židovka) jmenuje, má zjizvenou tvář, přičemž se dozvíme kterak k této „ozdobě“ přišla. Její backstory, která nám bude nabídnuta ve flashbackách, vlastně přestavuje nejatraktivnější a nejucelenější dějovou linku celého filmu. Chápeme její motivaci, proč chce odrovnat Thaddeuse, který zatím potřeboval nainstalovat do katedrály Svatého Pavla kvantový systém a teď se ho za pomoci své staré kamarádky a ještě starších baterií snaží zprovoznit. A do toho všeho lidské aukce a vzducholodě a výbuchy …

A také Shrike – něco mezi Terminátorem (i hudba občas jakoby vykrádala Brada Fiedela) a Necromancerem, jenž neúnavně Hester pronásleduje, protože mu kdysi slíbila, že se od něj nechá zabít (ale jenom trochu!), aby už nic necítila. Tuhle zdánlivě neporazitelnou mašinu dokáže porazit akorát pravá láska, což je na první pohled skoro stejně bizarní, jako kdyby T-800 vyhledal Sarah Connorovou na Pico Boulevardu v clubu Tech Noir, aby jí řekl, že ji nechá žít, když se s ním vyspí. Na pohled druhý se však nějakým zázrakem podařilo dosáhnout toho, že to jakž takž funguje, protože Shrike (jehož předehrál Stephen Lang z Avataru a Smrti ve tmě) představuje nejpozoruhodnější a nejtemnější postavu tohoto počinu, kterému jinak pozoruhodnost a temnota vyloženě chybějí.

Zároveň i kvůli němu není divu, že Smrtelné stroje docela připomenou ten příběh Homera Simpsona o robotu zabijákovi, co učí v autoškole a z nějakého důvodu cestuje časem, načež se musí rozhodnout, jestli jeho nejlepší přítel bude žít nebo zemře. A tím přítelem je mluvící kobliha. A to jsem dosud nezmínil čínskou odpadlici s brýlemi (Jihae ... fakticky zbožňuju tahle jednoslovná jména -> viz také Zendaya nebo Tarsem nebo Common), která po boku Hester a Toma vyráží konat dobro. Mám rád absurdity, ale nemám rád klišé. A Smrtelným strojům by asi bývalo nejvíce prospělo, kdyby vznikly coby bláznivá komedie ve stylu Ohnivých sedel.

Smrtelné stroje jakoby chtěly být mixem Star Wars, steampunkových Třech mušketýrů od Paula W.S. Andersona a Mad Maxe, byť tedy původní trilogie, protože teprve se Zběsilou cestou ukázal George Miller, že jest skutečným vizionářem. Jenže Smrtelné stroje vůbec nenastaví pravidla, což je u sci-fi docela zásadní problém. A díky těm několika WTF momentům se pomalu jeví býti fajnovější i nesoudržný svět Divergence. Navíc se přesně nedozvíme, kde se tenhle příběh odehrává. Víme akorát, že to může být více než tisíc roků po roce 2118. Celkově vzato nemají Smrtelné stroje marnou výpravu a efekty jsou na špičkové úrovni (aby ne, když je pod nimi podepsaná WETA), ale pocity nechávají natolik rozporuplné, že jakožto intro do nového světa, který měl ambice na několikadílnou filmovou sérii, spíše selhávají.

P.S.: Mám důvodné podezření, že kdybych neviděl Smrtelné stroje v kině IMAX, bylo by hodnocení ještě o něco horší.

FOTO: CinemArt