Rozhovor: Jana Plodková

Vydáno dne 04.12.2018 (196 přečtení)
Tentokráte nabízíme obsáhlejší rozhovor se známou českou herečkou, která si v pohádce Čertí brko zahrála jednu z vedlejších, ale přesto pozoruhodných postav.

 










 

FDb: Jak byste představila postavu, kterou hrajete v pohádce Čertí brko?
Jana Plodková: Moje postava se jmenuje Látalová a jsem manželka Látala, neboli Marka Daniela. Jsme maloměšťané, kteří samozřejmě svým způsobem souhlasí i nesouhlasí s vedením města. Ale musím hájit Látalovou, že ač na první pohled nevypadá úplně sympaticky, tak její skutky jsou mi sympatické. Protože se spíše staví na stranu dobra a spravedlnosti, kdežto manžel se nechá lehce uplatit a tím pádem se odvádí jiným směrem.

FDb: Ve filmu se objevuje několik pohádkových rekvizit jako jehla, ubrousek nebo měšec. Kterou z nich byste uvítala i v reálném životě?
Jana Plodková: Tím, že moc nevařím, tak bych uvítala ubrousek, abych měla vždycky jídlo po ruce. (úsměv)

FDb: Pomáhají vám kostýmy při ztvárnění postavy?
Jana Plodková: Pro mě osobně jsou kostýmy víceméně nejdůležitější složka, pomáhájí mi dotvořit postavu ve smyslu chůze, postavení, i hlasu a celého pojetí těla. Mám to hodně přes fyzickou stránku, jak ve filmu, tak v divadle. Někdy je pro mne postava do poslední chvíle neuchopitelnou záhadou. Pak přijde na řadu kostým a postava začne dostávat přesnější rysy. Šaty dělaj člověka, v herectví dělaj postavu.

FDb: Nemůžu se nezeptat na nejoblíbenější pohádku …
Jana Plodková: Samozřejmě miluju S čerty nejsou žerty a přiznám se, že často používám i hlášky z ní. Ovšem moje nejoblíbenější pohádka je Perinbaba.

FDb: A co třeba Anděl páně?
Jana Plodková: Jo, ta mě bavila. A musím říct, že ta dvojka mě bavila víc než jednička. Přišla mi taková rozšafnější a uvolněnější.

FDb: Co by podle vás měla mít dobrá pohádka?
Jana Plodková: Pro mne základem dobré pohádky je to, že není jenom pro děti, ale i pro dospělé. Myslím, že snaha dělat z dětí bezmocné tvory, kteří nejsou schopné přemýšlet sami o sobě, je zbytečná a marná. Protože děti velmi dobře poznají, co je dobro a co je zlo.  Pokud ho ještě nepoznají, je pohádka ideální formou, jak se začít orientovat. A velmi dobře poznají vtip. Možná může být jiný než pro dospělého, ale neznamená to, že by dítě muselo sledovat jiný druh pohádky. Děti jsou víceméně dospělí lidé. Akorát mají malá těla. Každá pohádka by taky měla mít humor, strach, radost, romantiku … Všechno dohromady, aby se ty emoce střídaly. A když jsem viděla Čertí brko, tak z mého pohledu to tam všechno je.

FDb: Zmínila jste opětovnou spolupráci s Markem Danielem. Poprvé jste se před kamerou potkali v Protektorovi. Řekla byste, že se jedná o vaši nejlepší roli?
Jana Plodková: Role v Protektorovi se může zdát nejlepší z toho pohledu, že jsem za ni dostala Českého lva. Samozřejmě je pro mě nezapomenutelná v tom, že to byla moje první velká role. A jakmile jde o něco prvního, tak to málokdy zapomenete. Byla to velice krásná role, ale takové přibyly další. A třeba to může být i takhle malá postava jako je Látalová. Protože to je úplně jiný typ postavy, než jaké jsem měla možnost hrát. Strašně zajímavá pro mě byla v Rozkoši postava Mileny. Nebo s Jitkou Rudolfovou jsme točili pohádku Hodinářův učeň, kde postava Lichoradky je úplně z jiného ranku. Takže nedokážu říct, že Hana Vrbatová byla nejlepší postava. A vlastně by to byla škoda nějakou postavu pojmenovat jako nejlepší, protože bych potom měla pocit, že už nic lepšího přijít nemůže.

FDb: Jak probíhala příprava na tuhle roli? Nakoukávala jste i filmy pro pamětníky?
Jana Plodková: Ano. Na herecké práci mám nejradši to, že můžu získávat informace. Pozoruju lidi, okolí, vzpomínám na různé příběhy, které jsem slyšela a tak si to celé skládám dohromady, neboť někdy mé osobní zkušenosti nestačí, především pokud jde o film podložený historií. Potřebuju vědět, co se tehdy stalo, jak to probíhalo, co lidé cítili, jaké různé pohledy na danou situaci měli. Proto jsem tehdy viděla všechny filmy tématicky se týkající filmu Protektor, četla jsem životopisy herců, hereček, historické knihy z období protektorátu, připadala jsem si jako badatel a nesmírně jsem si to užívala.

 










 

FDb: S Markem Najbrtem jste spolupracovala už několikrát. Je to až tak, že byste mu kývla na nabídku na roli, aniž byste četla scénář?
Jana Plodková: Určitě! Myslím, že s Markem to už takhle máme. I kdyby chtěl, že bych v tom filmu jenom prošla nebo se jenom nadechla, tak to strašně ráda udělám. A hlavně v něj mám takovou důvěru, že vím, že by nikdy nedělal nějakou blbost nebo nějakou čistě komerční záležitost. Vždycky tam má nějaký svůj vklad, který je pro něj podstatný. A tím pádem já ani nemusím číst ten scénář, abych souhlasila se vzájemnou spoluprací. Ale samozřejmě, že si to vždycky přečtu, protože mě to baví a těší.

FDb: Baví vás víc komedie nebo serióznější témata?
Jana Plodková: Mě baví všechno. Při komedii je větší zábava na place a je příjemné, když to pak v kině nebo v televizi ocení lidi smíchem. Ale ráda ty žánry střídám. Ta variabilita práce mě moc baví. Kdybych hrála jenom komedii nebo jenom vážné postavy, tak bych z toho už takovou radost neměla a stýskalo by se mi po tom opačném. Takže je nejlepší, když je to taková všehochuť.

FDb: Jak to bylo tenkrát s vaší cestou do Ameriky?
Jana Plodková: Jestli čekáte, že řeknu, že jsem tam jela shánět práci a že tam budu působit jako herečka, tak vás asi zklamu. Jela jsem tam proto, že jsem potřebovala se víc osamostatnit a potřebovala jsem změnu. A věděla jsem, že je to jedna z posledních šancí, kdy jsem schopná to udělat. Prostě se zvednout, vzít kufr a na dva měsíce odletět pryč. Tehdy tam zrovna bydlel jeden kamarád, takže jsem s ním mohla sdílet byt. Studovala jsem angličtinu a americký akcent. Tím, že jsem neměla pracovní povolení, jsem nemohla pracovat ani v nějaké kavárně. Zjišťovala jsem si všechny možnosti, jak pracovní povolení získat, ale tehdy to pro mě bylo dost finančně náročné, takže jsem si řekla, že si našetřené peníze uschovám na něco jiného. A nakonec se mi hodily do Londýna, kam jsem odjela na půl roku. Studovala jsem britský akcent a hledala jsem si i nějaké pracovní možnosti. Občas jsem něco malého natočila, ale to za zmínku skoro ani nestojí. Pro mě to byla spíše škola životní než pracovní. A nesmírně důležitá!

FDb: V Americe jste byla v New Yorku. V kterém to teda bylo roce?
Jana Plodková: V roce 2010 nebo 2011, hned po Protektorovi. Točila jsem tady ještě Zázraky života, a pak jsem měla takové plonkové období, kdy jsem si řekla teď nebo nikdy.

FDb: Ještě před Protektorem jste hrála Čárkovanou ve Vratných lahvích, které napsal vynikající scenárista Zdeněk Svěrák. Přemýšlela jste někdy, že byste si sama napsala pro sebe nějaký scénář?
Jana Plodková: Někdy jsem na to myslela, ale mám dojem, že zatím nemám tolik životních a spisovatelských zkušeností. Ani nemám příliš času se koncentrovat na nějaké téma a z něho postupně scénář vytvořit. Takže jsem se zatím do ničeho nepustila. A buď se nikdy nepustím, anebo pustím. Myslím, že mám nápady na náměty, ale na scénář si netroufám, protože je to velmi složitá a náročná věc. Ale nikdy neříkej nikdy.

FDb: Stává se vám dodnes, že vás lidi zastaví na ulici a připomenou vám Vratné lahve?
Jana Plodková: Ne. Na ulici ne. Spíše lidi reagují skrz sociální sítě, když dávají v televizi nějaký film se mnou, tak se většinou ozvou a pošlou nějakou svoji zpětnou vazbu. A to je samozřejmě příjemné. Vím, že na ulici se otáčejí nebo se dívají, ale zatím ke mně nepřišli s tím, že by se se mnou začali bavit. Je vlastně docela fajn, že respektují můj prostor.

FDb: Už jsme zmínili, že jste dostala Českého lva. Dokonce jste se díky tomu podívala na festival do Cannes. Potom se ale poměry změnily. Má podle vás ta cena teď v těch posledních pěti rokách pořád prestiž a význam? 
Jana Plodková: Určitě. Zaprvé pro každého člověka je zpětná vazba podstatná. Pokud se projeví formou ocenění, je to velmi příjemné. A za druhé každé ocenění je reklama. Reklama pro daný projekt, který může přitáhnout diváka do kina. V dnešní době stahování jsou kina výjimečně plná.

FDb: Moderovala jste i dva ročníky Cen české filmové kritiky. Nelákalo by vás se víc věnovat i moderování?
Jana Plodková: Ne, vůbec. Pro mě to je takový adrenalin, který vlastně ve svém životě ani tolik nepotřebuju. S Jiřím Havelkou budeme ještě příští rok dělat Ceny kritiky, ale řekli jsme si třikrát a dost. Občas něco malého někde moderuju, ale rozhodně na tom nechci stavět svoji kariéru, protože je to velmi specifická a náročná práce a já si v tom nejsem jistá. Nikdy nevím, jak to celé dopadne. A tu profesionalitu, kterou mají ostatní moderátoři, já nemám. Mám to spíše pro zábavu.

FDb: Říkala jste, že nechcete dělat nekonečné seriály, ale spolupracujete na studentských filmech, což bude asi taky zajímavá herecká zkušenost …
Jana Plodková: To určitě, to je něco úplně jiného. Já už ty zkušenosti mám, zatímco studenti je teprve získávají. Takže musíme mezi sebou najít rovnováhu, aby nás to všechny bavilo. Ale je pravda, že v poslední době jsem neměla čas studentské filmy dělat.

 










 

FDb: V Čertím brku se řeší i politika. Sledujete pozorně politické dění?
Jana Plodková: Velmi! Pro mě je to strašně důležité. Chci být v obraze, chci vědět, co se děje. Hledám si různé články, které mi přinesou různé pohledy na věc, protože některé servery si ty informace upravují, třeba i podle majitele vydavatelství, že? Současná situace je pro mě velice tíživá a tísnivá. Každý den si říkám, že musíme dopadnout na dno, abychom se z něj zase zvedli. Jenom čekám, kde je tady v Čechách to naše dno. Mám pocit, že už ani nemůže být níž. Může se zdát, že v Čertím brku je politika rovněž zastoupena, ale to záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na to díváte. Včera (rozhovor probíhal 20. 11. – pozn. aut.) jsme třeba byli na projekci Čertího brka v Hradci Králové. A moderátorka zmínila, že tam jsou i volby, že je to svým způsobem současné. A jedna paní v hledišti řekla: „Nene!“ Já s tím víceméně nemůžu souhlasit, protože i pro děti je důležité, aby věděly, jak společnost funguje, kdo za ně obstará ty podstatné věci. Samozřejmě není nutné děti zatěžovat tím, co všechno se v té politice děje, pokud je to samostatně nezajímá. Na druhou stranu děti nebudou řešit, že v pohádce byly volby, děti se budou zajímat o dobro a zlo, o humor, o to, jaký si z pohádky odnesou pocit. To je problém nás dospělých, že ve všem něco vidíme a skládáme si dohromady to, co tam ani není. A jelikož teď naše politika hýbe světem, naše přecitlivělost nám nedovolí změnit optiku a vidět věci jinak.

FDb: Může se stát, že byste časem sama vstoupila do politiky? Mezi herci a herečkami byste nebyla první …
Jana Plodková: Ne, vůbec. Je mi dobře tam, kde jsem.

FDb: Někde jste říkala, že máte ráda, když se s vámi na natáčení pracuje v uvozovkách „jako s materiálem“. Znamená to, že nejste improvizační typ?
Jana Plodková: Jsem. Improvizace je pro hereckou práci velmi důležitá. Protože někdy scénář jen něco nahodí a je potřeba ho dodělat. Nebo vás tak inspiruje, že tam něco přimyslíte a režisérovi se to líbí a funguje to. Spíše jsem to myslela tak, že režisérovi tím dávám prostor přemýšlet o mně z jiného pohledu, než jak mě zná z civilu.  Jsem jako bílé plátno, na které je možné namalovat novou postavu. Jsem pro změnu barvy vlasů, sestřihu, atypické líčení, jsem pro všechno, co pomůže naplnit představu o postavě.

FDb: Máte už další nabídku na roli ve filmu?
Jana Plodková: Na příští rok se něco rýsuje, ale dokud to není jisté, tak o tom nerada mluvím. Necháme se překvapit!

FOTO: Falcon
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Skylink

Chce mě  zabít vlastní tělo

Poté, co přežila nejtěžší měsíc svého života, se novinářka Susannah Cahalan zasadila o to, aby se o její vzácné autoimunitní chorobě vědělo co nejvíc.... celý článek
 
Přidat na Seznam.cz
Zdarma
aplikace
pro mobil
ke stažení

Copyright © 2003-2018, Filmová databáze s.r.o. (FDb.cz). Všechna práva vyhrazena. Návštěvnost měří NetMonitor.
Šíření nebo publikování jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.

Load: 0.055/0.03
Partneři:
hotel pro psy