Rijen

Recenze: Hovory s TGM

Vydáno dne 28.10.2018
Pěkná komorní konverzačka mezi dvěma velikými osobnostmi českých dějin. Ke zveřejnění na stoleté výročí založení republiky ideální. 
Teď v roce 1928 přijíždí do topoľčianského letního sídla na schůzku s prezidentem Tomášem Garrigue Masarykem spisovatel Karel Čapek. Chce vydat knihu hovorů, které spolu vedli. Nedlouho po takovém tom nuceném zdvořilostním otvíracím dialogu, kdy padne i otázka na Metropolis, vpálí hlava státu talentovanému literátovi, že ta kniha nevyjde! Čapek od přítele takovou odpověď nečeká a ocitá se v nesnadné pozici. Co teď? Má se hádat s prezidentem, jehož snad všichni respektují a zbožňují natolik, že ho zovou přízviskem Tatíček? Nebo bude lepší doufat, že jeden odvede téma a že pak Masaryk změní názor?

Těch témat se vystřídá několik od politiky přes psaní a filozofii a těle a duši a kráse a a pravdě (!). Nemalý prostor je také věnován ženám. Nejen Olze Scheinpflugové a Charlottě Garrigue Masarykové, ale také prezidentově tajné lásce Oldře, se kterou chtěl napsat knihu, která nakonec – zřejmě naštěstí – nikdy nespatřila světlo světa. TGM (tehdy sedmasedmdesátiletý) mluví o fyzické lásce a ptá se, jestli jeho společník v rozmluvě někdy miloval tolik, až by zabil. Dojde i na každodenní samozřejmosti, jako kupříkladu na rozkvetlou louku, na kterou se s nimi rovněž podíváme, tak jako do lesa, k vodě, na kopec, ke služebnictvu nebo do altánu.

Po celou dobu si jen povídají a skutečně to funguje i bez zběsilé akce (snad s výjimkou závěrečné taneční kreace) a nákladných vizuálních efektů. A mohlo to být ještě veselejší, kdyby nepokulhávalo řemeslné zpracování. Jednak co se týče kontinuity – např. proto, že v jednom záběru prší a záhy je po dešti, se rozhodně nedá tvrdit, že by se děj odehrával v reálném čase. Dále jsou na sebe častěji nastříhávany stejné velikosti záběrů. A zcela samostatnou kapitolu tvoří nepříliš šťastné rozhodnutí natáčet ve formátu 4:3. Dnes už v podstatě mrtvém a divácky neatraktivním, se kterým se musí pracovat obezřetně a s citem. Oko se nad ním dá tady přimhouřit snad jedině z toho důvodu, že pomáhá navodit tu starou dobu.

V roli Karla Čapka se představuje Jan Budař, jenž se v minulosti představoval spíše v záporných úlohách. Tuhle kladnou vystihuje soustředěně, nicméně trochu doplácí na to, jak tohoto spisovatele, jenž prostě měl dostat Nobelovu cenu za literaturu, vystihuje v dramatu Člověk proti zkáze Josef Abrhám. Ač jsem ten film delší dobu neviděl, jeho herecký koncert se vryl jistě nejen mě do paměti tak silně, že jsem téměř zapomněl, jak vypadal skutečný Karel Čapek. V souvislosti s ním se jako první vybaví moment, kdy v Hovorech s TGM mluví o detektivních povídkách, ve kterých jej „baví lidé a ty jejich skryté pravdy.“

Veškerá pozornost totiž jinak povětšinou patří Martinu Hubovi, jenž se v Tomáše Garrigue Masaryka proměnil (nikoliv poprvé) naprosto dokonale. Ve škole nám prezentují prakticky pouze dva neomylné „státníky“. Vedle Karla IV. Jde právě o prvního československého prezidenta. Tady na jednu stranu trefně předpoví budoucnost a správně zapochybuje nad svým rozhodnutím netáhnout s vojáky na Moskvu, aby tu bolševickou bandu trochu zchladil. Pak se prezentuje nejen jako diplomat, nýbrž i jako bojovník. Na stranu druhou se třeba lidsky sekne na příkladu Němců.

Vedle těchto dvou osobností se tu na okamžik mihne syn Jan, a také sedláci a selka a služka, která Karlovi cosi pošeptá do ucha. Bohužel se až do konce nedozvíme co. Poslouchat jejich rozpravu a názory a reakce se – troufám si tvrdit  -neomrzí ani po třetím zhlédnutí, protože se jednak můžeme dozvědět něco, co jsme z českých dějin nevěděli (nebo jsme to pozapomněli) a jednak postavy zároveň skutečně nejsou vykreslené nijak jednotvárně. Rozhodně se jim a jejich představitelům dá uvěřit, že se přesně takový dialog tenkrát mezi Masarykem a Čapkem odehrál. I když je fakt, že tvůrci připouštějí jistou fabulaci, která ovšem v tomhle případě posloužila konceptu.

Hovory s TGM také vtipně ukážou skutečnou fotku obou dvou, přičemž jsem rád, že to nenapadlo jenom mě, ale i tvůrce. Ti stvořili film, který je rozhodně mnohem vhodnější a srozumitelnější pro školní představení, než nedávný Toman. Troufám si tvrdit, že režisér Jakub Červenka nechal Jana Budaře i Martina Hubu, aby své role zahráli po svém, čímž při jejich zkušenostech odpadla zrádná konverzační věc, kdy to někdy vypadá, že herci prostě jen odříkávají text ze scénáře. V tomto případě je jeho auterm Pavel Kosatík (s přispěním Karla Čapka) a i on má velký podíl na tom, že je to tak, jak píšu. A sice, že Hovory s TGM jsou opravdu pěknou komorní konverzačkou, vhodnou nejen pro televizní obrazovku, ale i pro stříbrné plátno.

FOTO: Bontonfilm
Hodnocení autora: 8/108/108/108/108/108/108/108/108/108/10
(Autor: Tomáš Kordík)
 
Reklama
Reklama
Reklama