„I got the skateboard under my feet. I can fly so high, I can fall so deep.“ Mírně upravený text výborného songu od skupiny Guano Apes svým způsobem dobře vystihuje tenhle dokument, který vzpomíná nejen na začátky toho, když se u nás za dob socialismu začalo jezdit na skateboardu. Několik (celkem asi osm, což je až dost) aktérů zavzpomíná na 70. a 80. léta minulého století, kdy jízda „na prkně“ přinášela svobodu v nesvobodné zemi (fly so high). Něco podobného, akorát s rock’n’rollovou hudbou, nabízí stále promítané ruské Léto, i když tam to bylo hrané a o něco komplikovanější.

Je skvělé, že se tvůrcům filmu King Skate, jenž by v hrané podobě s komplexním, vícevrstevným příběhem měl nepochybně ještě větší údernost, podařilo sehnat archivní materiály, o kterých si snad nikdo nemohl myslet, že by ještě mohly existovat. Podíváme se tedy na soutěže, kde se jezdil slalom a skákalo se nejen do výšky (rekord přes 150 cm!), nýbrž i do dálky (fall so deep), což je tedy teprve vychytaná disciplína. Později, jak nadšenců, pro něž šlo tedy zároveň o jakési „fuck you“ vládnoucí bolševické bandě, začalo přibývat, se v podstatě tyhle soutěže proměnily v párty, na kterých se dost vypilo a na kterých se holky procházely v bikinách.

 










 

Toho archivu celkově vzato snad taky nemuselo být až tolik. V „linii“ ze současnosti ti vesměs padesátníci pořád vyprávějí o skateboardu s úžasným entuziasmem. Dokonce dojde i na opětovné shledání po letech s jedním s těch vůbec největších borců. Málo se ví, že jedním z průkopníků tohoto sportu byl Petr Forman, syn nejúspěšnějšího českého režiséra. První skejt získal v roce 1976, když za tátou vyrazil do USA. Protože byl zrovna nominován na Oscara za Přelet nad kukaččím hnízdem, což ho učinilo dosti zaneprázdněným, pověřil na základě tipu někoho ze svých asistentů, aby „to“ klukům koupil. Nutno dodat, že Petr Forman se v King Skate – na rozdíl od ostatních – v současnosti ani neprojede, pouze sedí a odpovídá.

Název King Skate by měl odkazovat na označení pro ty, kteří se na U-rampě dostanou nad čáru a nespadnou. Tenhle film je určitě vhodný nejen osoby, které holdují tomuto koníčku. Své si najdou i ti, kteří nesnášeli komunismus … Vlastně neexistuje snad kromě dětí cca do deseti roků nikdo, komu by tento tematicky rozhodně zajímavý počin nešlo nedoporučit. Rozhodně je v jeho moci přilákat ke skateboardingu větší množství nových potencionálních příznivců, tak jako když Pumping Iron přilákal lidi ke kulturistice, když se po Star Wars každý sháněl po světelném meči, nebo když Killer a Hard Boiled pomohly rozšířit řady čínské mafie. (OK, to poslední asi není nejvhodnější příklad.)

Lví podíl by na tom měl mimořádně precizní soundtrack, jaký téměř nemá obdoby ani u českého hraného filmu, natož u dokumentu. Vedle tuzemských a slovenských skladeb na něm zazní také světové pecky, jako I fought the Law od The Clash, kterou jsme mohli slyšet třeba v novém RoboCopovi, nebo Ca Plane Pour Moi od Plastic Bertrand, kterou si vypůjčil kupříkladu Danny Boyle pro svých 127 hodin. Skutečně působivé. A díky tomu je tento film de facto takovou pohodovou souvislou jízdou na skateboardu.

FOTO: Aerofilms