Někdy v 19. století byl Angličan Philip Ashley vychováván svým o dost starším bratrancem. Pozor na něj dávali také kmotr a jeho dcera, když Ambrose ochořel a musel odcestovat. V dopisech psal o ženě, kterou potkal. Natolik mu učarovala, že se rozhodl, že se s ní ožení. Jenže pak už nikdy nebyl jako dříve. Když psal, uváděl věci, kterým se na první pohled ani věřit nechtělo. Boeing, internet, facebook, skype, mobilní telefon, teleport … Nic z toho Philip neznal, takže než dorazil za svým bratrancem, bylo pozdě.

Z jeho smrti pochopitelně Philip v první řadě podezíral jeho manželku (tj. svou sestřenici) a jeho právníka Rainaldiho. Jakmile ji poprvé osobně spatří, chce ji to dát všechno náležitě sežrat! Jenže se před ním objevila krásná tmavovláska s pronikavýma očima a ideálními proporcemi, kterou by mu měl každý chlap zákonitě závidět! Prostě jedna z těch žen, do kterých je strašně jednoduché se zamilovat. Díky tomu by pro ni nemělo být ani nijak složité přesvědčit ho o tom, že jeho prateta chytla rýmu, která se jí celých dvacet roků nepustila, a že zemřela z šoku o své svatební noci.

A tady měla začít zamýšlená hra s divákem, protože se zprvu nabízí několik možností, z nichž nejpravděpodobnější bude jedna z těchto tří: Zaprvé, jedná se o klasickou femme fatale a manipulátorku, která chce Philipa zneužít a oškubat o všechno (a snad pak odjet s tím právníkem Rainaldim), přičemž by ji výrazně měla usnadnit práci skutečnost, že vidí, že co se týče žen, je velmi nezkušený a v jistém smyslu naivní. Zadruhé, je to čarodějnice, která to, co dělá, dělá z důvodu za hranicemi lidského chápání. Respektive možná pak své oběti pojídá, aby získala jejich sílu. Zatřetí, správná není ani jedna z předchozích dvou variant, neboť obětí je ona sama a ostatní mají nutkání kvůli její dobrosrdečnosti manipulovat s ní.

Tvůrci – a snad i sama autorka knižní předlohy Daphne Du Maurier – chtěli vyprávět nedoslově, aby si sami diváci mohli vybrat tu jednu správnou možnost, jaká jim připadá nejpravděpodobnější. Jenže kvůli některým lehce matoucím, krkolomnějším twistům se patrně velká většina z nich dopracuje k tomu, že správná možnost existuje pouze jedna jediná. Nebo je to ta čtvrtá, tedy že je všechno jenom náhoda? V takovém případě nezabere ani další vynikající výkon v podání úžasné Rachel Weisz (viz také nedávné Světlo mezi oceány). Škoda, že na její nástup musíme čekat celých neobvyklých dvacet minut. 

Vedle Iana Glena zaslouží vyzdvihnout ještě Holliday Grainger v další roli takové té „milé holky ze sousedství“, což je úloha, která k ní pasuje opravdu skvěle. Sam Claflin, jenž se v romantických příbězích patrně našel, pak předvádí svým způsobem variaci na S lásou, Rosie. Myslím, že už jsem zmiňoval, že mě celkem baví takováto historická kostýmní dramata. V Mojí sestřenici Rachel se ale ten vztah zvrtne v tuctovější a tím pádem i méně pravděpodobnou podívanou. Snad kdyby bývala využívala více symbolismu, jako kupříkladu s oním perlovým náhrdelníkem …

Moje sestřenice Rachel se z té počáteční proklamované osudovosti nakonec víceméně promění v nepatrně předvídatelnou pohádku, byť místy přeci jen trochu temnější. I díky výborným CGI efektům se podařilo zachovat pěknou dobovou atmosféru. Jejich tvorbu přiblíží jedno z bonusových videí. Další se věnuje nahrávání hudby, a pak tu máme sedm krátkých, ale nikoliv nezajímavých filmů o filmu, a také 20 vynechaných (rovněž krátkých) scén. Nicméně celé bych to uzavřel asi tak, že režisér Roger Michell už natočil jak lepší, tak horší filmy.

FOTO: cinema.de