Kromě toho, že Jacques Cousteau toužil po objevování, a tak vymýšlel různé vychytávky, aby se mohl hodně potápět a bydlet pod hladinou moře, že pro promítání v kině i v televizi natáčel líbivé dokumenty s vodními zvířátky, že mapoval Rudé moře kvůli využití ropných plošin, že si pořídil starou loď Calypso, na které se plavil, že založil společnost na ochranu přírody, že se svým filmem Svět ticha vyhrál v roce 1956 festival v Cannes, že svého času zaměstnával kolem 150 lidí, že rozdal spousty autogramů, že přednášel na různých místech, že mimo jiné kráčel i po zamrzlé Antarktidě, přičemž zařídil, aby se v jejím okolí nesmělo až do roku 2048 těžit, se vlastně jednalo o naprosto obyčejného chlapíka.

Dost prostoru je věnováno také rodinným vztahům. Ani ne tak se synem Jean-Michelem, jako spíše s manželkou Simone (Audrey Tatou), která žila na Calypsu de facto celoročně, přičemž byla údajně posádkou velmi oblíbená. Nevím, ale Odysea ji zobrazuje jako nepříjemnou, žárlivou paní, která raději nečinně seděla ve své kajutě a poslouchala vážnou hudbu, než aby vstala, doprovázela manžela na cestách, zkusila si kormidlovat nebo třeba sama vzala do ruky kameru, případně se i bez ní vydala pod vodu a aktivně se podílela na objevování tohoto nového světa (svým způsobem „mimozemského“, jak říká James Cameron, jiný slavný potápěč) … a klidně si také zaplavala se žraloky.

Ještě více ukrojí ze stopáže hádky i částečná usmíření s druhým synem Philippem (Pierre Niney), přičemž celý film začíná onou osudovou událostí z června 1979. Všechno to začalo už někdy v roce 1949, kdy ho šoupnul do internátní školy, aby mohl cestovat. Pak pro něj sice pracoval, ale pořád nebyl zcela spokojený. Načež potkal na jedné párty kočku Jan (Chloe Hirchmann) a oženil se s ní. Jenže to zdaleka nebylo všechno, protože i přes další hádku spolu s otcem Jacquesem (Lambert Wilson) odcestoval na Antarktidu. Často mu vytýkal takové ty rádoby dojemné věci, jaké slýcháme v hollywoodských dramatech, které se touží ucházet o prestižní ocenění. Režísér Jérôme Salle (Largo Winch) je přitom podávádosti pateticky.

Jakoby proto pozapomínal na další významné mezníky v kariéře tohoto člověka (a na to, jak přesně financoval všechno potřebné). Podmořské záběry jsou velice povedené a chytře nasmímané, takže na rozdíl od Magické hlubiny nenudí. Na druhou stranu kvalit Kon-Tiki tahle Odysea rozhodně nedosahuje. Na úplně nejpůsobivější pasáž si pak musíme počkat celých devadesát minut. Tehdy se totiž teprve přesuneme na nejjižnější a stále ještě nejzamrzlejší kontinent. Škoda, že tam nestrávíme více času, protože tvůrci skutečně navštívili všechna autentická místa, včetně Antarktidy, USA, Argentiny či Kapského města.

Odysea slibovala atraktivní námět i nádhernou kameru. Z tohoto pohledu splnila obojí, ale se scénářem a celkovým konceptem už to bylo horší. Film určitě nepůsobí uceleným dojmem, což může být při některých scénách matoucí a občas ani přes ty klady není snadné udržet pozornost. Naštěstí to dopadlo natolik dobře, že se podařilo optimálně předat ono ekologické poselství, na které ovšem podle očekávání nejvíce slyšeli v domovské Francii, kde slavila Odysea velké divácké úspěchy. Ocenit zaslouží i za to, že se podařilo shromáždit takové peníze (cca 21 milionů dolarů), protože je pořádně znát, se jedná o na evropské poměry velmi nákladný projekt. 

FOTO: Film Europe