Sedm statečných přátel (čtyři muži a tři ženy) se sejde v bytě dvou z nich na ochutnávce vín a společné večeři. Všichni se znají už hodně dlouho, nicméně jeden zdánlivě bezvýznamný nápad zapříčiní, že nejen sovy možná nejsou, čím se zdají být. „Co takhle kdybychom všichni položili na stůl mobilní telefony a společně si četli příchozí esemsesky a hovory dali na hlasitý odposlech? Přeci před sebou nemáme po tolika rokách žádné tajnosti, ne? Tím spíše, když patrně pouze jeden z nás je single …,“ jakoby řekla jedna žena.

Ostatní souhlasí, čímž se spustí řetěz vyhrocenějších událostí, který se zaprvé dá očekávat, protože by mělo platit: Sdílet s přáteli, rodinou či přítelkyní soukromí – v tomto případě tedy obsah mobilního telefonu, který je skutečně takovou naší černou skříňkou – samozřejmě ano, ale „vocaď pocaď“.  Každý má přeci nějaké své tajemství (nebo by měl mít), o kterém nikdo jiný neví a vědět by neměl. Zvláště v současné době, kdy je ochrana soukromí nesmírně citlivou záležitostí a nechtěné úniky intimních informací se díky internetu a sociálním sítím šíří pomalu rychlostí světla, někdy s katastrofickými následky.

A zadruhé, v rámci audiovizuálního díla by se takováto hra, aby správně fungovala, měla obejít bez situací, jaké jsou tak trochu přitažené za vlasy. V Itálii se sice občas dějí zvláštní věci, ale aby třeba z domova důchodců volali v deset večer, se jeví býti asi stejně pravděpodobné, jako že v Malawi bude jednou úředním jazykem klingonština. Ve scénáři tedy bylo nutné vypomoci si samoúčelnými/“opravnými“ replikami. Nápad s vyměněním si mobilů taky nepatří k těm domyšleným, vzhledem k tomu, co je uvedeno v předchozím odstavci. A jestli mělo (jakože určitě mělo) být ono probíhající zatmění Měsíce nějakou sofistikovanou metaforou, tak se to docela minulo účinkem.

Ani pokus o dojemné (podpořeno právě takovou hudbou) promlouvání do duše šestnáctileté dcery, které její přítel nabídnul, aby přespala, když rodiče nejsou doma, se zcela nezrařil. Najdou se tu však i velice dobré momenty. Režisérovi se podařilo po prozrazení některých těch tajemství vytvořit opravdu dusnou atmosféru, díky čemuž těch několik scén silně upoutá pozornost. V té době už nejsou dialogy toliko kulometné a dojde i na některé lehce filozofické otázky, které otřesou základy přátelství/partnerského vztahu. Pochválit je třeba také střihovou skladbu, jelikož elipsy vytvořené ostrým střihem fungují zcela bezchybně a přirozeně.

Naprostí cizinci jsou přes uvedené nedostatky filmem hodným zamyšlení a není se až tolik co divit, že dokázal relativně snadno oslovit diváky a divačky. Až do toho závěrečného twistu, který je cokoliv, jenom ne smysluplný. A to ani tehdy, když uvážíme „teorii sériového vraha“ (proč by někdo chtěl startovat takovou hru, když má sám/sama pikantní či jinak nedobré tajemství? Argument „aby nebyl hned podezřelý“ se vzhledem k vývoji příběhu úplně nemůže počítat). Pro případné divadelní zpracování by byl zřejmě vhodnější, ale tomu pro stříbrné plátno prostě nesvědčí, jelikož vyznívá spíše jako podraz. I když se taky musí nechat, že režisérovi v ledasčem vypomáhá fakt, že si vybral pro jednotlivé role vhodné typy herců a hereček.

FOTO: Film Europe