Kdybyste cestovali v devatenáctém nebo na přelomu devatenáctého a dvacátého století po americkém západě a zavítali do městečka Bright Hope, neviděli byste za normálních okolností nic neobvyklého. Mají tu čestného šerifa, která má své zástupce. Mají tu saloon pojmenovaný „U chytré kozy“. Mají boháče á la John Chisum. Mají tu několik drsnějších hochů. Mají tu stáje a negra, který je hlídá (nigga in the stable). Respektive hlídal, protože teď tu mají taky kmen indiánských kanibalů-troglodytů. Jsou to „polozvířata, co znásilňují a jedí vlastní matky.“ Právě unesli jednoho cizince, jednoho zástupce a Samanthu O’Dwyerovou (Lili Simmons), manželku Arthura O’Dwyera.

Co to znamená? To znamená, že se čtveřice nepravděpodobných hrdinů musí vydat na sebevražednou výpravu s cílem zachránit unesené (nebo to, co z nich zbylo). Skutečně se nejedná o zkušené, ostré, ozbrojené a nebezpečné desperáti, jakými byli Pike Bishop, Dutch Engstrom, Tector Gorch a Lyle Gorch (aka Divoká banda). Každý z nich má totiž nějaký svůj handicap/nějakou svou slabinu. Zástupce Chicory, jehož hraje Richard Jenkins, je starý. John Brooder působí dojmem, že si na drsňáka jenom hraje. Indiány možná opravdu nesnáší, ale patrně se chlubí něčím, co se nikdy nestalo (Matthew Fox pro tuhle roli nebyla dobrá volba). Arthur v podání Patricka Wilsona má zraněnou nohu. A potíž šerifa Franklina Hunta (jako vždy výborný Kurt Russell), jenž v dobrém úmyslu rád střílí lidi do nohy, spočívá v jeho přílišné dobrosrdečnosti, kvůli které opustí i vlastní milující ženu.

Sice začínáme podříznutím člověka ve scéně s Davidem Arquettem a Sidem Haigem (aka Captain Spaulding), nicméně jinak se nedá napsat, že bychom viděli násilnosti jako v kanibalských filmech z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let (Cannibal Holocaust, Ženy od hluboké řeky, Poslední kanibalové, …). S výjimkou jednoho skalpování a jednoho doslovného rozkrojení v závěru (podáno spíše „lowbudgetovsky“, skoro jako v bijácích z produkce Rogera Cormana), kdy se taky v tu nejméně vhodnou chvíli stočí dialog na bleší cirkus.

Ale stane se tu více zvláštních věcí. Značná část stopáže je věnována Arthurovi O’Dwyerovi. Lépe řečeno jeho zraněné noze, se kterou musí ujít delší trasu. Většina filmu je natočena tak, že nikdy nevíte, co (nebo kdo) odkud vybafne. V podstatě to může být kdekoli cokoli nebo kdokoli. Atmosféru má tenhle počin celkově vzato povedenou a určité napětí tedy přetrvává, i když by se s ním bývalo dalo pracovat ještě o něco efektivněji a smysluplněji. Například ve scéně, kdy ho ostatní nechají samotného spícího uprostřed té krajiny (pro natáčení mimochodem výtečně zvolené), to vypadá, že to prostě nemůže vzhledem ke svému stavu zvládnout, leč nakonec to ještě pořádně rozčísne.

Kosti a skalp jsou zajímavým a překvapivě i humorným westernem, který jakoby se snažil být zároveň metaforickou jinotajně-sofistikovanou kritikou současné společnosti (i vzhledem k některým replikám a těm, kterým je věnován). Rozhodně stojí za to se nad ním z tohoto pohledu více zamyslet, přestože je znát, že režisérovi ještě v některých ohledech chybějí větší vypravěčské zkušenosti (třeba stopáž je v tomto případě nepřiměřeně dlouhá, takže to chtělo krátit). Kosti a skalp zkrátka a dobře vycházejí z originálního námětu, který se nepodařilo úplně naplno využít, ačkoliv za zhlédnutí nepochybně stojí. I proto, že kvalitních westernů v současnosti zase až tolik nevídáme.

FOTO: cinema.de