Maggie je mladá žena, která bydlí v New Yorku a rozhodne se mít dítě. Nemá však žádnou vážnou známost. Ale nevadí, protože ji matka taky vychovávala sama. Jediné, co potřebuje, je dárce. Vybere si člověka, kterého zná ještě ze školy. Byl dobrý na matiku, nicméně teď hledá svou cestu k úspěchu prostřednictvím okurek. Ano, okurek. Když dojde k omylu při vyplácení peněz, potká Johna. John má za manželku energickou antropoložku a má taky dvě děti. Zrovna píše knihu, kterou s Maggie konzultuje. A než by se jeden nadál, zamilují se do sebe. O tři roky později jsou svoji, ale ta jeho první manželka Georgetta je s ním pořád v kontaktu. Jak v jednom kuse píše, Maggie, jež se sem tam stará i o děti své „sokyně“, si začne uvědomovat, že tohle není to, co chtěla. Vymyslí tedy lest, která by jí měla pomoci k tomu být šťastnější.

Ten „plán“ rozhodně není promyšlený jako v Loupeži po italsku, Obvyklých podezřelých, Nabít a zabít, Spojenci, ani koplikovanější jako v Muži na hraně, naopak jest velmi jednoduchý (Maggie má plán ale samozřejmě není krimi – jde pouze o ilustrační příklady). Opravdu bych tomu říkal spíše nápad nebo lest a Johnovu reakci lze tudíž považovávat za přehnanou, neboť se toho pro něj vlastně až tolik nezmění. Ale přehaných věcí tu najdeme více. Prokousat se musíme přes nezáživné intelektuální kecy i nepodstatné dialogy a některé vedlejší postavy, jako například Magiina bratra a jeho ženu, jsme úplně nepotřebovali. I proto, že to mohl Johnovi říct klidně kdokoliv jiný. Kupříkladu studentka Komiko, jež se snaží prorazit s mírně bizarní hračkou.

Tohle dílko, spadající do žánru komediálního, dramatického a romantického, celkově vzato rozhodně nezapře, že ho napsala a režírovala žena. Konkrétně to byla Rebecca Miller, žena Daniela Day-Lewise, který se tu mimochodem neobjevuje ani v epizodní roličce. Příběh odvyprávěla upřímně a s citem, i když se nevyvarovala nějaké té zbytečné odbočky, jako kupříkladu lyžařské scény na konferenci, která by možná nemusela působit jako zbytečná odbočka, kdyby měla autorka k dispozici větší rozpočet. A to bohužel ani tentokrát neměla.

Zato si do hlavní role vybrala Gretu Gerwig, která je sympatická a takříkajíc neokoukaná. Maggie hraje velmi pěkně, až bych se nedivil, kdyby se s režisérkou/scenáristkou znaly už hodně dlouhou dobu a roli jí napsala přímo na tělo. Spoluhráče získala v Ethanu Hawkeovi, jenž to k oscarové nominaci v tomto případě sice s největší pravděpodobností nedotáhne, nicméně pořád platí, že role v nezávislých počinech mu padnou mnohem lépe, než ty v těch studiových. Třetí do party je potom Julianne Moore, tradičně skvělá herečka.

Maggie má plán uvádí postavy, které vám klidně mohou připomenout někoho známého (nebo příbuzného). Příběh ale funguje v podstatě jenom sám pro sebe. To znamená, že se úplně nedá zasadit do širších souvislostí a být chápán například jako „generová studie mezilidských vztahů“ nebo něco více i méně podobného. Prostě tu máme vcelku fajnové postavy, které nedělají žádné, resp. skoro žádné neobvyklé věci, takže se některým jejich počínáním můžeme klidně inspirovat … a třeba si jít zabruslit.

FOTO: CinemArt