V podstatě je to pravda. Až na to, že jsme si určitě měli možnost poslechnout i horší zpěvačky. Vzpomeňme kupříkladu na první ročník Česko hledá superstar, kde podobným způsobem zaujala Anička Dajdou. A není to zase tak dávno, co se do našich kin dostalo drama Marguerite, které pojednává o tom samém, i když příběhem Florence Foster Jenkins je pouze inspirován. Hlavní hrdinka se jmenuje jinak a děj byl přesazen do Paříže 20. let minulého století. Tento počin u nás byl uveden v září (to se tak někdy stane, že v krátkém časové rozmezí zamíří do kin dva podobné bijáky) a ve světě získal několik ocenění. Božská Florence má však po všech stránkách nepochybně ještě větší šanci zaujmout.

Než si povíme o těch nejhlavnějších, uvedeme si, o co v tomto díle jde. Florence Foster Jenkins je bohatá paní z New Yorku, kde se těší velkému respektu a schází se s městskou smetánkou. Zbožňuje hudbu a ráda zpívá. Potíž je v tom, že to neumí. Jenže to díky svému manželovi St Claire Bayfieldovi neví, neboť ji neustále utvrzuje v tom, že zpívá famózně, a publikum vždy podplácí, aby předstíralo, že je všechno v pořádku. Sám má přitom milenku, za kterou se snad každou noc vytrácí. Falešný zpěv své nové zaměstnankyně baví i klavíristu Cosmého McMoona. Tedy až do chvíle, kdy se Florence rozhodne rozdat tisíc lístků americkým vojákům na svůj koncert v proslulé Carnegie Hall.

Na Božské Florence spolupracovali o poznání známější a zkušenější tvůrci. Režie se ujal Stephen Frears, který dokáže mezilidské vztahy podat velmi přesvědčivě. I ty ryze lidské, soucitné momenty, jako právě neříct někomu, že je opradvu špatný v tom, co miluje ze všeho nejvíc, podává citlivě a srozumitelně. Zároveň se mohl opřít o pěkně napsaný scénář Nicholase Martina, který je z dramaturgického pohled hodně dobře poskládaný a ty vtipné, ba občas až groteskní situace v něm působí hezky, stejně jako k divákům promlouvají ty dramatické a film občas dokáže i upřímně dojmout. Z tohoto pohledu je Božská Florence určitě hodně vyvážená.

Navíc přináší další skvělé představení v podání Meryl Streep, přičemž tahle postava z hereckého hlediska rozhodně nabízela velký prostor pro interpretaci své představitelky. Sice si nejsem úplně jistý, jestli to bude stačit na jubilejní dvacátou nominaci na Oscara, protože až takovou podporu si producenti patrně nebudou moci dovolit, ale ta třicátá na Zlatý glóbus je hodně, hodně pravděpodobná. Manželem oceňované herečky se tentokrát stal Hugh Grant, jemuž tahle postava dokonale sedla. Možná je to i tím, že film sází na podobný laskavý humor, jako ty komedie, které mu přinesly největší slávu.

I dvě vedlejší ženské postavy do příběhu výborně zapadají. Jedná se o St. Claireovu přítelkyni Kathleen (Rebecca Ferguson) a manželku jakéhosi rodinného přítele Agnes Starkovou (Nina Arianda). Jedinou problematickou postavou je vlastně pouze ten klavírista Cosmé. Respektive jeho představitel Simon Helberg, který tuhle roli ztvárňuje jako lehce infantilního pitomečka a nemyslím si, že to bylo chtěné, jelikož za ostatními co do hereckých kvalit očividně zaostává. A když už jsme u těch záporů, i přes uvedené klady může docela trvat (mně se to podařilo až tak po půl hodině), než vás Božská Florence vtáhne do děje, a sem tam se taky prostě nedá zakrýt skutečnost, že se natáčelo v Anglii.

Božská Florence s sebou ale nese dvě velice zásadní a příjemná poselství. Nemusíme být zdaleka nejlepší v tom, co nás baví. Podstatné je, že nás to činí šťastnými. Jak řekla Florence Foster Jenkins: „Lidé můžou říkat, že jsem neuměla zpívat, ale nikdo nemůže říct, že jsem nezpívala.“ A s tím vlastně souvisí i fakt, že i naše nejsmělejší sny se mohou stát skutečností, pokud si to budeme hodně přát. A přitom ani nemusíme být nijak závratně bohatí. To jsou ty nejhlavnější důvody, proč se tenhle film vyplatí slyšet.

FOTO: Bioscop