Brooklyn, New York, 70. léta 20. století. Období, které je v Pokrevním poutu zachyceno precizně a stejně tak precizní je i jeho soundtrack. Konkrétně se tenhle remake francouzského kriminálního thrilleru s názvem Krevní pouta odehrává v roce 1974. Chlapík jménem Chris je po více než deseti letech propuštěn z vězení, kde si odpykával trest za vraždu. Musí se ale okamžitě zapojit do společnosti, což znamená najít si práci. S tím mu pomůže brácha Frank, ze kterého se stal spolehlivý policajt. Nicméně aby se dočkal u svých kolegů takového respektu, bylo třeba přestat přetrhat vazby s bratrem-kriminálníkem. Jenže jak dlouho může trestanec odolávat pokušení, když „bejvalá“ začíná zlobit, děti nejsou tak docela zaopatřené, chce otci nějak splatit jeho neupadající důvěru, v práci mu předhazují jeho minulost, potká bývalé kámoše a navíc si najde slečnu, které by rád splnil cokoliv, po čem by zatoužila?!?

Sestava herců, hereček a tvůrců, která se na tomto filmu podílela, v podstatě slibovala, že půjde o mimořádnou podívanou, kterou by bývalo nebylo od věci uvést i u nás na stříbrném plátně, tak jako třeba Chladnokrevného. Jedná se o prvního anglicky mluvený projekt známého francouzského herce a režiséra Guillaumea Caneta, jenž ve zmíněném původním filmu z roku 2008 ztvárnil „hodného bratra“, tedy roli, která v Pokrevním poutu připadla kníratému Billymu Crudupovi. Se scénářem a následnou produkcí vypomohl James Gray, jehož režijní počiny Temná zákoutí, Noc patří nám a Milenci se mi dost líbily (poslední dva dokonce velice).

S Pokrevním poutem sdílí ten prostřední několik podobností. Kromě cizího příjmení hlavních hrdinů (tady Pierzinsky, tam Grusinsky) a obsazení (James Caan tu hraje velice podobnou roli, jako tam Robert Duvall, shodou okolností jeho kolega z Kmotra) by to byla povedená atmosféra, které by ovšem v akčních scénách neškodilo přidat na drsnosti, syrovosti … zkrátka naturaličnosti. A také fakt, že tu máme dva bratry, z nichž jeden je „slušňák“ a druhý „tak trochu svině“. Rozhodně to není poprvé, co můžeme vidět sourozence, kteří se pohybují na opačných stranách zákona. Sám znám obdobný případ i ve skutečnosti. V něm jsou dokonce bratři tři (tyhle samozřejmě nemyslím) – jeden je policajt, druhý zločinec a třetí rozmazlený fracek! To by byl teprve biják, co říkáte? Svým způsobem by při takovém konceptu už dopředu mělo být postaráno o to, že pro diváky a divačky (ačkoliv se dá napsat, že tento typ filmů je, takříkajíc, především „chlapskou záležitostí“) půjde o velmi emotivní podívanou. Jenže i v těchto případech záleží na jednání a motivaci postav. A podceňovat nelze ani to, jak kvalitně je dílo natočeno.

Jak je na tom z tohoto pohledu Pokrevní pouto, jsme si částečně řekli už na začátku předchozího odstavce. Jenom dodejme, že střihač Hervé de Luze nenechává některé záběry patřičně dozrát, což narušuje divákovu pozornost, stejně jako skutečnost, že kameraman Christophe Offenstein sem tam postaví kameru na krajně nevhodné místo. A ve druhé polovině se nám tu začínají objevovat drobné i výraznější paradoxy v chování dvou hlavních hrdinů, protože vývoj jejich vztahu se neposune natolik, aby bylo možné jejich „polepšení se/sejití na zcestí“ uvěřit. Kór když Chris udělá jednu tak nehoráznou (klišoidní) pitomost, týkající se jistého gangstera. A proč ji udělá? Inu proto, aby mohlo dojít na dramatické finále na nádraží, které vlastně na diváky zapůsobí s největší pravděpodobností především proto, že hlavní postavy ztvárňují známí herci. Každopádně film měl mít určitě poté ještě nějakou dohru, a tedy i jiný závěrečný záběr. V krajním případě by možná stačil nějaký ten titulek po zatmívačce.

Přemýšlím, kdy jsem naposledy viděl v jednom bijáku tolik herců a hereček, kteří jsou pro mě zárukou kvality. A napadá mě druhé Sin City. V tom prvním exceloval Clive Owen, jenž v Pokrevním poutu už svou chůzí jasně ukazuje (a dále to jenom potvrzuje), že Chris je prostě všehoschopný sígr, ačkoliv nemůže být pochyb o tom, že svou nápravu bezprostředně po propuštění z vězení myslí upřímně. Daleko zajímavější, než vztah mezi oběma bratry, jsou jejich vztahy se ženami, které je obkopují. Tím nemyslím ani tak jejich ségru (Lily Taylor), která má ve filmu hodně málo prostoru. Řeč je o Vanesse, která vypadá jako Zoe Saldana a ke které si Frank de facto lstí opětovně najde cestu. Pak je tu Chrisova expřítelkyně Monica (režisérova partnerka Marion Cotillard), jež bude mít co dočinění s prostitucí (což má i v Greyově Imigrantce), a také jeho nová láska, dobrosrdečná a citlivá Natalie, kterou hraje Mila Kunis.

Pokrevní pouto je film s velkým potenciálem, kterému se ale holt nepodařilo dostát. Možná i proto, že měl sám Canet snad až příliš velký respekt ze všech těch hvězdných jmen. Poměrně příjemným překvapení ale bylo, že některé postavy, u kterých se zdá, že v příběhu sehrají jen okrajovou úlohu, nakonec dosti zamíchají kartami. Tak je tomu třeba právě u Moniky či Chrisova kámoše Mika (Domenick Lombardozzi), se kterým kradli už jako děti. Naopak role Jamese Caana – který nejen pro mě už navždy zůstane Sonnym Corleonem – je už od samého začátku příliš čitelná. Nejen díky učasti Clivea Owena a vizuální stránce jsem si během sledování filmu několikrát vzpomněl na Elitní zabijáky. Ti sice nabízejí docela jiný příběh, ale přesto se dá napsat a tvrdit, že kvalitativně se obě díla nacházejí na stejné úrovni. 

FOTO: cinema.de