Před několika lety měla Christine Lucasová nehodu. Od té doby se každé ráno budí „neposkvrněná“. Jinými slovy si nepamatuje nic z předchozího dne. Což je ještě větší průšvih, než uvíznout v časové smyčce, protože tam se alespoň můžete v některých věcech zdokonalovat. Spolu s Christine se v bytě nachází také její manžel Ben. Jenže jak to má vědět, když jej v podstatě nikdy předtím neviděla? Ben ji však trpělivě ukazuje společné fotky a vypráví jí co, kde, kdy a jak. Na scéně se také záhy objevuje Edmund Nash, který hlavní hrdince pomáhá dostat se zpět do formy. Mimo jiné jí doporučí, aby si vedla jakýsi videodeník a kameru pak pokaždé ukryla na stejné místo (do krabice od bot ve skříni), aby mu uvěřila, když jí vždycky ráno zavolá. Ben se to však nesmí dozvědět!

Ale proč? Toť právě na celém filmu patrně ta vůbec nejzajímavější záležitost. De facto až po dvou třetinách vám teprve bude jasné, co se tehdy stalo a kdo je skutečným viníkem. Do té doby se v diváckých očích stává podezřelým úplně každý. Ben, protože je na Christine možná až příliš milý a má s ní nekonečnou trpělivost. Edmund, protože vypadá jako typický filmový záporák. Dále člověk, který ji tehdy našel, protože ti jsou svým způsobem podezřelí vždycky. A co teprve kamarádka Claire, která se od Christine prakticky z ničeho nic distancovala? Ale co když to udělal někdo úplně jiný? Nebo si snad zranění nějak způsobila Christine sama? Co v takový moment dělat? Komu věřit?

Zápletka filmu, jenž mimochodem vznikl podle stejnojmenného knižního bestselleru, slibovala opravdu maximálně pozoruhodnou podívanou, zvláště když se o ústřední role podělilo trio Firth-Kidman-Strong, přičemž všichni tři předvádějí velice přesvědčivé výkony. Pravda, při pohledu na jejich příjmení tato skutečnost není nikterak překvapivá, že ano? Potíž naopak představuje v první řadě samotná produkce, jelikož tenhle počin ve své závěrečné třetině silně připomíná spíše televizní práci (a nebýt těch uvedených hvězd by dost možná rovnou na obrazovku také putoval), v čemž má nepochybně prsty hlavně režisér a scenárista v jedné osobě.

Tím je Rowan Joffe, jehož slavný otec Roland má na kontě filmy jako Vražedná pole, The Mission či Šarlatové písmeno. V posledních letech se mu však ambiciózních děl nedostává. Ani jeho syn se nemůže pochlubit výjimečnou filmografií. Dřív než půjdu spát nejen svým velmi pomalým tempem, ale i tím, jak je natočený, připomíná Američana, ke kterému napsal Joffe Jr. scénář (také podle knižní předlohy – že by snad to byl ten nejvíc nejhlavnější důvod?). Tentokrát je ovšem styl vyprávění opodstatněný, jelikož pomáhá v těch zmíněných dvou třetinách pěkně udržovat napětí. Kdežto Američan z tohoto pohledu působil dojmem, že se tvůrci za pochodu učí, jak se vlastně natáčejí filmy. To už ale odbočujeme.

Dřív než půjdu spát je film s opravdu zajímavým námětem, který ale šlo nepochybně vygradovat a vypointovat hromadou lepších způsobů, než tím, který lze vidět v kině. Žádné vyloženě nečekané rozuzlení se prostě nekoná. Přitom právě to mohlo dodat dost plusových bodů, přestože ta výprava není kdovíjaká. Možná, že jste si třeba jen na základě té zápletky vybavili dva jiné počiny – Memento a Tváře v davu, byť tam hlavní hrdinka „pouze“ nerozeznávala obličeje. Sice hodně nemusím Christophera Nolana a druhý zmíněný film s Millou Jovovich v hlavní roli také není z filmařského hlediska žádným majstrštykem, ale rozhodně jsou oba zajímavější. 

FOTO: Bontonfilm