Ale co do úplného názvu zároveň nejkonkrétnější i nejméně přesný, jelikož tu nejde přímo o Victora Frankensteina, nýbrž o jeho monstrum, jenž v tomto případě zove se Adam. To jménu mu dala Leonore – vznešená královna ušlechtilých chrličů, kteří už po staletí válčí s tuctově vyhlížejícími démony o nadvládu nad světem. Je to právě Adam, kdo by mohl rovnováhu narušit, protože jej obě znepřátelné strany chtějí dostat z rozdílných důvodů na svou stranu. Že vám připadá zápletka trochu povědomá? Nejde o náhodu, neboť tento biják vznikl podle grafického románu Kevina Greviouxe, jenž se výrazným způsobem podepsal pod populární sérii Underworld.

Není proto divu, že Já, Frankenstein sází na podobný vizuál, ovšem to je z výčtu podobností asi tak vše. Zásadní rozdíl je v tom, že zatímco upírsko-vlkodlačí, resp. upírsko-lykanská série byla do nějakých patnácti let nepřístupná, na tuhle novinku smějí i mladší děti. Čehož jsem si před jejím zhlédnutím samozřejmě nevšiml, tudíž jsem pak viděl něco jiného, než co jsem čekal. A co že to bylo? Dvěma slovy: především nuda! Přitom trailer vypadal naprosto skvostně, ale ukázalo se, že hlavně proto, že obsahuje ty nejlepší momenty z celého filmu, které však potom v rámci dané scény vůbec nefungují! Výborné tedy jsou pouze jako fragmenty.

Znám tvorbu scenáristy/režiséra Stuarta Beattiho, a až na výjimky (Hra s nevěrou, 30 dní dlouhá noc) v ní povětšinou nacházím samé dobré, ba přímo skvělé věci (Piráti z Karibiku, G. I. Joe). Dokonce jsem měl i možnost vidět jeho režijní prvotinu, která zaujala dobře napsaným scénářem, (z toho pramenícím) opravdovým zájmem o hlavní postavy, vynikajícím střihem, pořádným tempem, intenzivním napětím v dramatických okamžicích a představením Caitlin Stasey. Nic z toho se v jeho druhém celovečeráku s názvem Já, Frankenstein neobjevuje. Tedy, kromě zmíněné herečky, která vypadá jako mladá Sandra Bullock. Mimochodem, Beattie znovu spolupracoval i s hercem Denizem Akdenizem, který pro změnu připomene mladého (vlasatého) Vina Diesela. Jenže oba mají v Já, Frankenstein tak málo prostoru, že to je jako by v něm ani nehráli. Což zamrzí zvláště u Caitlin, které mohl pomoci nastartovat jistě slibnou kariéru. A navíc způsob, jakým se jí scenárista zbaví, je vyloženě pitomý.

Možná, protože se počítalo s tím, že Já, Frankenstein zamíří do celosvětové distribuce, že si režisér tentokrát skutečně dělal zálusk na ty dvě v předchozím odstavci zmíněné hollywoodské hvězdy, nicméně z těch známějších tváří peníze zbyly „jen“ na Aarona Eckharta, který už rozhodně na plátně zanechal výraznější stopu (a to hned několikrát). Dále na krásku Yvonne Strahovski, jež výborně, tedy vzhledem k žánru, sehrála svou úlohu ve správně odschoolových Elitních zabijácích (tentokrát nemá co hrát), na Jaie Courtneye, který už se s filmovými superhvězdami před kamerou objevil (a nemastný neslaný počin typu Já, Frankenstein tak jeho kariéru nemůže ohrozit). Pak je tu samozřejmě Bill Nighy, který se jako upír Victor představil už v Underworldu (a potvrzuje, že jakožto vynikající herec si, v rámci možností, poradí i s tou nejtuctověji napsanou postavou) a příznivci Pána prstenů budou určitě velice dobře znát Mirandu Otto (tady coby královna Leonore, nejsympatičtější to postava v celém filmu). A cameo si pro sebe i v tomto případě samozřejmě našel i Kevin Grevioux, autor předlohy.

Tenhle film o Frankensteinově monstru v podstatě začíná tam, kde u naprosté většiny ostatních naskočily závěrečné titulky – velice slibný nápad, který se však vůbec nepodařilo pořádně využít. Přitom není pochyb o tom, že Stuart Beattie to všechno myslel v dobrém, ale to provedení! To provedení za původní myšlenkou výrazně pokulhává. Přitom se tenhle pán nechal slyšet, že má (dobrý) nápad i na případné pokračování. No, nejsem si vůbec jistý, kolik lidí bude po zhlédnutí této „jedničky“ stát o nášup. Na druhou stranu, ve světě filmu platí, že existuje spousta sequelů, ale jen málo z nich, dle obecného mínění, předčilo co do kvality originál. Tady by se to podařit mohlo, protože Já, Frankenstein je tak prošpikovaný všemožnými klišé, že by pro případnou dvojku prostě museli tvůrci přijít s něčím zcela novým. Pak by se jistě mnohem šikovněji využilo toho obrovského potenciálu, který tato vskutku unikátní postava má. V tomto případě se to nezadařilo prakticky vůbec (a to se ještě v titulcích děkuje Mary Shelley – jaká opovážlivost!), takže příště by to prostě muselo být jen a jen lepší.

Nějaké klady tu ale přece jen najdeme.  Kromě toho vizuálu a s ním související atmosféry se hodně povedly CGI efekty, které jsou skutečně na výborné úrovni. A to pod nimi ani není podepsaná žádná věhlasná firma. Kameraman Ross Emery si pak dal tu práci, a vytvořil něco málo kompozičně naprosto perfektních a neobvyklých záběrů, přičemž ten z nich, ve kterém Adam utíká a nad ním zároveň vidíme poletovat chrliče, opravdu nemá svou vymazleností a dokonalostí obdoby. Tolik zamrzí, že takových není v tomto filmu více. Hned by se od ostatních průměrností alespoň v něčem lišil.

Já, Frankenstein je počin, na který se vyplatí podívat tehdy, když jste už všechno ostatní viděli, anebo v době, kdy máte hodku a půl pauzu, není zrovna po ruce vůbec nic jiného. Faktem ale zůstává, že tato postava byla, je a bude filmaři hojně využívána. Zvláště v současné době je docela „přefrankensteinováno“. V televizi se pořád uvažuje o seriálu podle konceptu Deana Koontze, na divadle tohle monstrum velice úspěšně oživil Danny Boyle. A ve filmu? Kromě Já, Frankenstein nedávno vznikl také počin nazvaný Frankenstein’s Army (zdravíme Karla Rodena :-) ). Osobně se však nejvíce těším na verzi, která bude mít premiéru přesně za rok. Ani ne proto, že v ní hrají James McEvoy, Daniel Radcliffe a Jessica Brown Findlay, nýbrž kvůli tomu, že režíruje nesmírně schopný Paul McGuigan. To bude jistě docela jiná podívaná, než ta s názvem Já, Frankenstein, ke které už jen jednu řečnickou otázku na závěr: „A kde je to 3D?“.