Sledujeme v ní počínání jistého Vojty (Robert Cejnar/Jan Maršál/Gabriel Barreto de Carvalho) a jeho rodiny. Otce Jana (Hynek Čermák), který skoro přeplaval kanál La Manche a chystá se na druhý pokus. Matky Johanky (Táňa Pauhofová), která je pohledná, milá a starostlivá, díky čemuž zakazuje svému synovi všechno, co by mohlo ohrozit jeho talent pro hru na klavír. Takováto žena nepochybně představovala (a určitě i pro mnohé stále představuje) jakýsi ideál, tudíž nebude překvapením, že se o ni snaží i někteří jiní, ať už je to pošták (Jan Budař) či klavírista Vojtěch Dyk), protože nemůžou pochopit, proč je vdaná zrovna za takového člověka. Vojtu však začne záhy zajímat především někdo docela jiný, a sice spolužačka Ela (Lucie Šteflová/Natálie Halouzková), jejíž matka (vtipné cameo Vicy Kerekes) „frnkla“ za hranice, tudíž bydlí s babičkou (Taťjana Medvecká). Postupem času se z Vojty a Ely stanou víc, než jen kamarádi, kteří své „poprvé“ budou řešit právě v době, kdy probíhal jeden z nejdůležitějších mezníků našich dějin.

No je to tak, Něžné vlny se znovu odehrávají před listopadem 1989, jelikož éra minulého režimu zdá se býti nevyčerpatelnou studnou námětů, a to, prosím pěkně, pro kterýkoliv žánr. V této souvislosti je ale nesmírně důležité zmínit, že Jiří Vejdělek vepsal do scénáře i své vlastní vzpomínky, poznatky a eskapády. Ovšem to, co se odehraje právě na počátku Sametové revoluce, může pro mnohé být kontroverzní, ale tomuto filmu se dá ledacos (nikoliv všechno – viz níže) odpustit. Včetně nepřesvědčivě zachycené atmosféry doby. Především kvůli tomu, co už bylo uvedeno a co bude ještě připomenuto. Takže znovu: Něžné vlny nejsou žádným typickým tuzemským paskvilem, který o sobě tvrdí, že je komedie, ale ve skutečnosti je něčím (ničím) docela jiným. Nějaké ty dramatičtější momenty tu sice také najdeme, ale jsou natočeny s nepřehlédnutelnou nadsázkou.

To se tedy režiséru Vejdělkovi povedlo. A nejen to. Přitom ani jeden z jeho tří předchozích počinů, které jsem viděl (ROMing, Václav, Ženy v pokušení) by ode mě nedostal více, než 60%. Stručně řečeno, první zřejmě doplatil na přepisování scénáře, druhý vytahuje do nadprůměru je herecký výkon Ivana Trojana, a ve třetím jako by autor po úvodních slibných dvaceti minutách pořádně nevěděl, kudy kam. Avšak díky tématu, byť předtím už milionkrát obehranému, si své diváky našel. A bylo jich fakt hodně. Ani u Něžných vln se v podstatě nikterak nezapírá, že na otázku tržeb se znovu klade velký důraz, ale stejný úspěch jako u předchozích dvou režisérových projektů by byl poměrně překvapivý. Ačkoliv jeden nikdy neví, protože mnozí čeští diváci a divačky zjevně stále rádi upřednostňují české filmy (i přes jejich v naprosté většině případů mizivou kvalitu), byť mají kupříkladu premiéru souběžně s tituly, které kandidují na ta nejprestižnější filmová ocenění.

I když je pravda, že kdekomu může připadat nelogické sledovat počínání nějakého cizího, řadového dorostence, kterak se snaží zasunout ... Ne, ne! Něžné vlny jsou opravdu tak něžné a laskavé, že i výraz „zasunout“ se v souvislosti s nimi jeví býti mimořádně hrubý až extrémně sprostý. Řekněme tedy, že se Vojta snaží získat (nejen) srdce své první vyvolené. Tohle je ale natolik univerzální záležitost, že si během sledování této komedie jistě i vy několikrát vzpomenete na svou první lásku. Vůbec tedy nevadí, že režisér/scenárista využil svých vlastních zážitků. Podává je totiž jaksi podprahově (čili velmi obecně). 

Tyhle Něžné vlny jsou navíc precizní i po řemeslné stránce. Vejdělek jakožto režisér přesně ví, co chce a výborně vede herce (zvláště Táňa Pauhofová je ve své roli naprosto úžasná). Vejdělek jakožto scenárista zase stvořil postavy, které mají na české poměry zajímavý charakter a navíc má každá z nich svůj účel, byť tak někdy vznikají neuvěřitelné náhody. Práci kameramana bych pak klidně označil za naprosto vynikající! Naopak hudba je postupem času čím dál otravnější. Ovšem budeme-li se opět soustředit na obraz, musí zaujmout výborně vybrané lokace a celková prosluněnost. Jistě, je to trochu kýčovité, ale stejně to potěší.

Něžné vlny jsou totiž takovou komedií, u které se sice nebudete soustavně řáchat smíchy, ale i tak právě potěší a pohladí. Jen kdyby byl býval vybrán pro toho nejstaršího představitele hlavní postavy výraznější herecký typ, kterého by ve společných scénách všichni spoluhráči a všechny spoluhráčky vždy zcela jasně nepřehrávali. A jen kdyby se ve finále objevila nějaká, tj. jakákoliv pointa, šikovná klička či významnější voiceover, který by příběhu dal určitý přesah, protože takhle to všechno tak nějak vyšumí do nikam. Ta hodina a půl bude nepochybně pro většinu diváků a divaček příjemně strávená, ale nedlouho potom už si na tohle dílko zřejmě málokdy vzpomenete. Nicméně do třetice je třeba zdůraznit, že se jedná o český film, který je prezentován jako komedie a je opravdu čistou komedií. A to je dosti nevšední skutečnost, která se prostě musí ocenit.