Osídlení měst a venkova je údajně v současnosti rozděleno přibližně napůl – 50 % lidí jsou měšťáci, 50 % vesničané. Počítá se s tím, že okolo roku 2050 bude ve městech bydlet plných 80 % všech obyvatel naší krásné modré planety. Je třeba si uvědomit, že v té době nás určitě bude už více, než nynějších 7 miliard. Budou ale vůbec města, a zvlášť ta hlavní, na takový příval obyvatel připravena? Je představa megalopole á la Mega-City One (a případně i soudců, jako je Dredd) reálná? Pokud vás zajímají odpovědi na tyto otázky, pak na Lidský rozměr určitě nechoďte!

Tvůrci totiž řeší především to, jak jsou rozrůstající se metropole přizpůsobovány v první řadě autům, a až potom lidem. Dánský architekt Jan Gehl, kterého někteří považují za „vizionáře“, si klade za cíl upravit města tak, aby více vyhovovala jejich obyvatelům, čímž jsou stále ještě myšleny lidé, nikoliv dopravní prostředky, kterými se přepravují. Nahlédneme tak do center dění v Severní Americe, Evropě, Asii i Austrálii, abychom se podívali, jak je parta kolem Gehla změnila pro někoho k lepšímu a pro někoho ne. A také zjistíme, kterak se svými smělými plány stezek pro chodce a cyklisty a přeměnu některých prostranství či náměstí na místa, kde by se mohli lidé setkávat, někde narazili a někde ne.

A do kterých měst tedy nahlédneme? Los Angeles, New York, Peking, Kodaň, Melbourne, Dháka a některých dalších. Právě do bangladéšského hlavního města přichází denně nejvíce lidí. Pro jednu z nejchudších zemí je to vcelku překvapivé, ale na druhou stranu domorodci holt alespoň tam seženou jakous takous práci. Vyslechneme si také plány vlivných čínských straníků (z pochopitelných důvodů nikoliv od nich samotných), kteří udělali chybu. A taky se dozvíme, že překvapivě Kodaň je podle dánského architekta tím nejskvělejším, nejúžasnějším a prostě úplně nejvíc nejlépe postaveným, ukázkově zmodernizovaným a k životnímu prostředí nejpřátelštějším městem.

Opravdu zamrzí, že tvůrci nepojali celý projekt globálněji, tedy že neukázali, jak se bydlí i v jiných městech. Určitě by bylo bývalo skvělé, kdyby se podrobněji zaměřili na Brasílii, kdyby prozkoumali Káhiru, Freetown, Bombai či Jakartu, kdyby dovolili divákům z tohoto pohledu nahlédnout do Teheránu či Dauhá. Rozhodně by bylo trefné a mimořádně zajímavé zamířit do Mexico City, Tokia nebo São Paula. Případně by jistě nebylo na škodu zapátrat i po ostrovních státech a tamních hlavních městech jako Nuku’alofa (Tonga), Roseau (Dominika), Tórshavn (Faerské ostrovy) či Nuuk (Grónsko).

Lidský rozměr je dokument, který je ve své současné podobě docela poučný, poměrně zábavný a nutí k zamyšlení. Pokud by ale zahrnul i města uvedená v předchozím odstavci, byl by nepochybně dokonce strhující. Takhle se v první řadě víceméně jedná o Gehlovo self-promo, což jistě zamrzí. Český distributor však přišel s vynikajícím nápadem. A sice, že ve všech větších českých městech bude možno po zhlédnutí filmu debatovat s architekty, urbanisty a městskými zastupiteli o tom, jak ještě ve vašem městě vylepšit úroveň bydlení a všeho, co s ním souvisí (seznam těchto speciálních projekcí najdete tady). A to je, myslím si, ten nejzásadnější důvod, proč se na tento dokumentární film přesto vyrazit podívat.