Na malém pařížském nádraží bydlí se svým strýcem malý chlapec jménem Hugo. Když strýc jednoho dne zmizí, seřizuje nadále místo něj hodiny. Vlastní věc zvanou automaton, což je v podstatě robot s klíčovou dírkou ve tvaru srdce. Hugo doufá, že když se mu podaří najít příslušný klíč, předá mu robot otcovu zprávu. Při občasných toulkách po nádraží se zastaví u krámu s veteší, ve kterém prodává postarší pán. Hlavní postava se seznámí s jeho chráněnkou Isabelle, která mu možná pomůže poodhalit onu záhadu automatonovy nefunkčnosti. Ale stihnou společně vše rozluštit dříve, než je polapí nekompromisní hlídač tohoto nádraží?

Musím přiznat, že filmy Martina Scorseseho mě nikdy nikterak nenadchly a připadají mi dost nadhodnocené (snad s výjimkou Posledního pokušení Krista a Zuřícího býka). „Marty“ je určitě velmi dobrý režisér, témata jeho filmů jsou zajímavá, ale jakoby je scenáristé nedokázali uchopit tím nejlepším, potažmo originálnějším způsobem. Což je na to, že Scorseseho kariéra trvá už téměř padesát let, opravdu unikátní. Nicméně nemůže být pochyb o tom, že je to velmi slušný člověk, který ohromně zbožňuje film, o čemž přesvědčil už v seriálu A Personal Journey with Martin Scorsese Through American Movies. Hned v prvním díle se zmiňuje o Georgesovi Meliésovi, kouzelníkovi a eskamotérovi, kterého kinematograf bratří Lumiérů uchvátil natolik, že s ním jako jeden z prvních začal natáčet příběhové filmy, díky čemuž pochopitelně sehrál v historii kinematografie velice významnou roli.

A přesně o tomto člověku natočil Martin Scorsese svůj další podivný film. Nejen proto, jak zkombinovává dějové linie chlapce bydlícího na nádraží a tajemství automatonu, které ho dovede až k Meliésovi. Ale především se nabízí otázka: „Pro koho je tento film primárně určen?“. Pro děti? Možná, ale jen do doby, než robot nakreslí výjev z Cesty na měsíc, protože malí diváci pak evidentně nebudou mít ani tušení, o co jde. To samé bude zřejmě platit o většině dospělých. Takže to vypadá, že tento film vznikl v první řadě pouze pro Scorseseho samotného, neb zmíněného francouzského génia hodně obdivuje. A primární cílovou skupinou budou filmaři, filmoví kritici a teoretici, protože by i je mohl nadchnout, což by mohlo přinést ocenění. To se sice přesně stalo, ale rozhodně to nebyl hlavní důvod vzniku tohoto filmu. Záměrem totiž nepochybně bylo přiblížit Meliésovo dílo co nejširší obci diváků, protože tenhle umělec si to zaslouží!

Sám si vzpomínám, že když jsem před lety viděl Cestu na měsíc poprvé, byl jsem fascinován nejen kouzelným dějem, ale také tím, jak dokonale je zvládnutá po technické stránce. Na tehdejší dobu nabídla naprosto úchvatné a nevídané triky, které by za jistých okolností mohly fungovat i dnes. Ano, někdy může náročné CGI účelněji nahradit obyčejný stoptrik, který Georges Meliés tehdy na samém počátku minulého století náhodou objevil a později jej dokázal skvěle využívat. Připojme ještě roztomilý příběh o cestě pozemšťanů na Měsíc, kde se dostanou do konfrontace s tamními obyvateli, a vyjde nám nadčasové dílo, jehož tvůrce si podobnou poctu á la Hugo a jeho velký objev zasloužil vícekrát a hlavně již mnohem dříve.

Režisér Martin Scorsese a scenárista John Logan nás nechají nakouknout i do Meliésova studia, odkud „podnikal“ s ostatními nadšenci ony dobrodružné (vědecko-)fantastické cesty. Ovšem jen do první světové války, protože se domníval, že kvůli válečnému konfliktu přestanou mít lidé o jeho filmy zájem. Nutno podotknout, že některé z nich se promítaly ještě dlouho poté, aniž by z nich měl jejich tvůrce jakýkoliv profit. Kdyby se býval odhodlal natáčet třeba až do 30. let, kdy se odehrává děj tohoto filmu, jistě bychom teď mohli obdivovat spoustu dalších klasických děl. V takovém případě by si Hugo a jeho velký objev jistě vydělal mnohem více, protože 180 milionů dolarů se při rozpočtu 150-170 milionů dolarů za komerční úspěch rozhodně považovat nedá. Ačkoliv je pravda, že tržby Scorseseho filmů jsou obecně málokdy (vzhledem k rozpočtu) slušné.

Pokud jste slyšeli ze všech stran na visuální stránku tohoto filmu jen samou chválu, tak jste slyšeli naprosto správně. Kamera Roberta Richardsona představuje naprosto úžasnou ukázku totální profesionality. Kompozice snad úplně každého záběru je bravurně promyšlená a všechny ty nádherné obrázky díky skvělému 3D ještě více vyniknou. Právě třetí rozměr je velmi silnou zbraní tohoto filmu, neboť se dá říci, že je je minimálně stejně funkční jako v případě Avataru. Z plátna (a jistě i z televize) tedy nevystupují jednotlivé předměty, ale úplně všechno, co se v daném záběru nachází. Hugo a jeho velký objev v tomto směru poodkrývá skutečné možnosti 3D tak, jak si je od uvedení velkofilmu Jamese Camerona přestavujeme. Máte-li 3D televizi, brýle a Blu-ray přehrávač, budete se o tom moci sami přesvědčit.

Role Georgese Meliése se mistrně ujal Ben Kingsley. Ztvárnil ho, vcelku logicky, jako zhrzeného morouse, který nechce mít se svou filmařskou minulostí nic společného, a proto prodává v obchodě s hračkami apod. Zároveň je na něm vidět, že v hloubi duše lituje, že přestal natáčet. Emily Mortimer, která se objevuje v roličce květinářky, je jako vždy roztomilá, ale její role je bohužel celkem zbytečná. Že se líbí nádražnímu dozorci nakonec není až tak podstatné. Tohohle nebezpečného pána si zahrál Sacha Baron Cohen a dokázal, že není pouze Boratem a Diktátorem, ale když je třeba, dokáže předvést výborný dramatický výkon. Ovšem největším zážitkem (co se herců a hereček týče) bylo vidět patnáctiletou Chloe Moretz v její první opravdu výrazné ryze dětské roli.

V rámci recenze na film Hugo a jeho velký objev rozhodně není od věci upozornit, že také u nás vznikl film, který vypráví o těch, kdož stáli u zrodu české kinematografie. Režisér Jiří Menzel ho nazval Báječní muži s klikou, a přestože jsou jména postav smyšlená, není nikterak obtížné rozpoznat, kterou skutečnou osobu představují. Hugo a jeho velký objev je sice visuálně úžasný, ale díky tomu působí nereálným, pohádkovým dojmem. Menzel se ve své úsměvné komedii drží reality o poznání více, a proto nechybí ukázková atmosféra doby počátku 20. století. Oba filmy též shodně „uvádějí“ slavný Příjezd vlaku, jeden z prvních filmečků bratří Lumiérů, o kterém se traduje známá historka, že tehdy v roce 1895 znamenal pro diváky tak intenzivní zážitek, že začali utíkat ze sedadel. Hugo a jeho velký objev díky kvalitnímu 3D alespoň symbolicky přibližuje tuto situaci dnešním divákům ve scéně, kdy přijíždějící vlak ohrožuje hlavní postavu. K tomu, jak to dopadne, prozradíme jen to, že poměrně překvapivě.

Hugo a jeho velký objev může být dobrodružným příběhem o malém chlapci z jednoho pařížského nádraží, ale především je poctou slavnému tvůrci Georgesi Meliésovi. Spolu s filmem The Artist, který chce skládat poctu obecně němé éře kinematografie, získal shodně pět Oscarů, převážně však v technických kategoriích. Protože je fakt, že úchvatná visuální stránka a kamera trochu odvádějí pozornost od herců. Přesto bychom Scorseseho film označili za výjimečnější, neboť jeho režisér evidentně nemyslel primárně na všemožné ceny. Nicméně i tady platí, že tento film určitě není pro každého, takže jsme velmi zvědaví, kolik nosičů se prodá.