Kandidát do senátu David Norris má velmi nadějné vyhlídky na zvolení. Jenže jeden článek v novinách všechno zhatí. David se proto odebere na toaletu, aby si procvičil svou závěrečnou řeč. A právě tady, na tom nejméně pravděpodobném místě, potká Elise, která se tu skrývá před ochrankou. Přeskočí mezi nimi jiskra, ale potom jsou vyrušení. David odříká svou řeč, ve které se nakonec vyvaruje jen typickým frázím, čímž si opět získá u lidí sympatie. Nastoupí tedy do normální práce, kde se stane svědkem něčeho velmi podivného. Následně je odchycen pány v klobouku, kteří zničí číslo, které mu Elise předtím dala. Pánové jsou totiž správci osudu, a s Davidem mají, tak jako s každým jiným, své plány (až prezidentské), které se splní jen v případě, že už se s Elise nesetká. Ale on se s ní setká. Náhodou. A tentokrát se jí rozhodně jen tak nevzdá. Jenže …

Spisovatel Philip K. Dick napsal povídku, která je pro film jak dělaná. Scenárista (v tomto případě George Nolfi) měl totiž při psaní evidentně naprostou volnost, protože se vzhledem k námětu nemusel obávat, že diváci něco nepřijmou kvůli tomu, že je to snad nepravděpodobné. Lidské osudy přece řídí správci, kteří svým vzhledem trochu připomínají podřízené Ala Caponeho, a svým způsobem i kvůli tomu jsou jejich nadstandardní možnosti a schopnosti uvěřitelnější. A určitě je budeme respektovat, tak jako hlavní hrdina. Tedy, do jisté chvíle, než objeví něco, co je ještě mocnější než oni.

Tím, jestli jsou naše osudy předem dané nějakou nadpřirozenou mocí nebo jestli je utváříme svým jednáním my sami, se zabývají filosofové odnepaměti. Určil snad někdo (nebo něco) dopředu, že Emily Blunt bude okouzlující herečka nebo si tuto profesi zvolila úplně sama bez cizího přičinění? Na podobné otázky ve filmu odpovědi nehledejte. Pokud vás zajímají, tak si raději přečtěte nějaké významné filozofické dílo, které se jimi zabývá. Ve filmu by to asi úplně nefungovalo, a to nejen proto, že by se tím rapidně zmenšila cílová skupina diváků. Ti totiž nechodí do kina filozofovat, ale bavit se. Správci osudu jsou daleko více pro ty, kteří mají rádi romantické filmy. Ale je třeba dodat, že díky představitelům hlavních rolí na tuto volbu klidně rádi přistoupíme.

Pověstná chemie funguje mezi Mattem Damonem a Emily Blunt přesně tak, jak má, což bylo pro film a jeho tvůrce vůbec nejdůležitější potřebou. Divák jim proto opravdu hodně přeje, aby mohli být spolu. I přesto, nebo možná právě proto, že oba ztvárnili své postavy civilně, tedy jako obyčejné lidi, kteří nejsou ničím a v ničem přehnaně výjimeční. Je pravda, že Matt Damon zůstane pro mnohé filmové fandy navždy především Jasonem Bournem, takže je možné, že si až po první potyčce se správci, ve které dostane na frak, uvědomíte, že vlastně sledujete jiný film než Agenta bez minulosti, Bournův mýtus nebo Bourneovo ultimátum. Myšleno samozřejmě s menší porcí nadsázky, ale nezvyklé to určitě je.

A Emily Blunt tentokrát dostala více prostoru, takže mohla naplno využít šanci ukázat svůj nesporný talent. Něco takového ji třeba loňský Vlkodlak bohužel nedovolil, a i proto film dopadl tak, jak dopadl. A navíc, Emily to ve Správcích osudu zatraceně sluší, což je dalším důkazem toho, že pro roli Elise Sellasové vybrali tvůrci tu nejsprávnější herečku. Ačkoliv je pravda, že jako baletka za Natalie Portman o dost zaostává. Ale na rozdíl od Černé labutě, ve Správcích osudu nejde o balet. A kdyby šlo, jistě by i Emily zatančila parádně.

Správci osudu je film o dvou rovinách, dá se říci. Jako příjemná pohádka funguje výborně, kdežto na vynikající thriller je málo napínavý. Prakticky jen v momentě, kdy spolu hlavní postavy utíkají správcům za pomoci efektních a zároveň efektivních přechodů (teleportů) po otevření dveří. A co je vůbec nejpodstatnější, chybí přímočařejší děj a lépe vyřešené finále. Přesto se jedná o velmi pozoruhodný film.