Umělecké trio Miloš Macourek, Václav Vorlíček, Adolf Born (nikoliv ve smyslu přímé spolupráce všech zúčastněných) je naše národní hrdost, na kterou asi spousta diváků nedá dopustit, zejména pro scénáristův ultra vyvinutý smysl pro abstraktní uvažování, schopnost pracovat s fantazií, kterou bohužel často vládnou pouze děti a pro jeho buřičství a nekonvenčnost. (Nikoliv však buřičství politické, Macourek byl jedním z tvůrců, kteří nepodepsali Chartu, tím přišel o naprostou většinu statečnějších přátel, ale díky tomu máme Čestmíra - Fliegende Ferdinanda, Křečka v noční košili, Bambinota, Macha, Šebestovou a spoustu dalších unikátních radostí). Dost možná pro podobné kvality je vyzdvihován na piedestal René Goscinny, který dal vzniknout takovým ikonám jako je Asterix, Lucky Luke či již zmiňovaný Le petit Nicolas. Ten v těchto dnech oslavuje svoje padesátiny. Goscinny dal společně s dvorním ilustrátorem Jeanem Jacquesem Sempé zřejmě vzniknout nadčasové legendě, protože tenhle Mikuláš nepřišel ani z mála o nic ze své poutavosti. Už v šedesátých letech se v zemi galského kohouta stal absolutním hitem a populárním symbolem dětské literatury a jeho jméno se brzy rozkřiklo do celého le monde. U nás se čtenář mohl setkat mimo jiné s tituly jako Mikulášovy patálie, Mikulášovy prázdniny či Mikulášovy průšvihy a díky v pozůstalosti objeveným textům dala dcera Anna ještě vzniknout dalším dvěma pokračováním, například Bezvadnému vtipu (Albatros, 2006).

Co by mohlo být exkluzivnějším a případnějším dárkem pro našeho oslavence, než převedení literární předlohy na plátno. Režie se chopil někdejší novinář (Studio Magazine), scénárista (Manželka z půjčovny) a autor filmů jako Lži a proradnosti nebo Moliére, Laurent Tirard. Základní zápletka filmu s jen malou nadsázkou připomíná druhý díl Addamsovy rodiny. Zatímco u legendárních nihilistů je hned v úvodu snímku ohrožení, vtělené do konkurenčního nového (zde lepší čerstvého) přírůstku, nezpochybnitelné, to znamená dají se na něj celkem úspěšně páchat nejrozmanitější druhy atentátů, u Mikuláše (Maxime Godart) to nebezpečí visí pouze ve vzduchu. Je potřeba zajistit si zpět své místo na zemi - v rodině, znepostradatelnit se a nedopustit odsunutí na vedlejší kolej (zájmu), zde pohození v lese.

Do této linie se prolíná dospělácká snaha o znepostradatelnění ze strany tatínka (Kad Merad), který se patolízalsky a podbízivě pokouší zalíbit svému šéfovi panu Moucheboumeovi s vidinou povýšení. Aby toho nebylo málo, zatraktivnit se snaží i matička (Valérie Lemercier), která trpí pocitem nedostatečnosti. Stmelovací večeři s Mušbumovými vnímá jako hrozbu, neumí přece řídit auto, nemá společenský a kulturní přehled, cítí se málo emancipovaná a jako jedinou svoji devizu vidí vlastní roli ženy v domácnosti, takže katastrofa.

Ve třetí linii se proplétají Mikulášovi staří známí, jako že rošťáci, ve skutečnosti pohodáři, cvalík Vendelín, Kryšpín, jenž je ve třídě nejslabší článek (nádhera, nikdo neřekne naplno, že je blbý, Kryšpín je závodní cyklista a postava, která je nejčastěji umísťována do kouta za trest, že neví, že je takový snílek), silák Albín, šprt Celestýn, který je asi tak oblíbený, jako už šprti obecně bývají, ale do nosu mu dát nemůžete, protože nosí brýle. Společně s dalšími jsou vytrvalým zdrojem komických situací.

V knihách Vojtěcha Steklače, který za komunistického režimu plnil takovou roli českého Goscinnyho a přímo na objednávku, vytvořit něco ve formátu Mikulášových příhod, vznikl Bořík a jeho parta z Holešovic (Mirek, Čenda a jiní společně nejen v Pekelné třídě), šlo o vytvoření jakéhosi realistického a uvěřitelného světa, kde děti nejsou vykresleny jako bezpohlavní zrůdy, neodolatelní andílci k zulíbání a rodinné modely nutně nemusí být bez poskvrny, nýbrž lze přistoupit k daleko více nevykleštěnému pojetí.

Tady přesto, že jde o určitou míru stylizovaného modelu prostředí, ve kterém se postavy pohybují, děje se tak v intencích osobitého a přitažlivého projevu, na úkor bezhlavého lpění na nesmyslné civilnosti za každou cenu. Konec konců jde přece o příběh pro děti, kde se s nadsázkou a kurážnějším odstupem až rezignací k technickému zachycování exaktní reality počítá. Co se týče nežádoucí učesanosti oproti knižní předloze, neshledávám film ani rozcuchaný, ani příliš laskavý a líbezný, aby vás to obtěžovalo a bylo to protivné. Jinými slovy, obavy ze svěrákovského „čistého" humoru (tak čistého, že to v nás vzbuzuje otázku na přemýšlení) a poetiky jsou neopodstatněné. Nikdo tam navíc nezvrací, krvácí tak maximálně nepozorovaně co měsíc matička, i když její synek až do samého závěru žije v napětí z hrozby v jejím břichu. Žánrové rozparcelování vkusné, rodinné komedie je dané, proto mě tato fakta opravdu nezaráží. Nicméně o akční momenty není nouze, i když se formálně nevyjadřují tak explicitně syrově jako třeba v případě jiného „dětského" filmu o Harry Potterovi. To ovšem neznamená, že míň zábavně nebo dokonce nudně.

Předpokládám, možná pošetile, že i přes výrazovou jinakost a absenci opravdu hnusných a děsivých monster z pekla a všudypřítomné temné a depresivní atmosféry by Mikulášovy patálie měly být nejen pro dětského diváka přínosné, atraktivní a nikoliv ztrátou času, jak se mi snažila tvrdit jedna moje poněkud zmatená přítelkyně ;-) (Či spíše jen přítelkyně s dcerou kolem těch dvanácti, která přesně ví, co dnes děcka bere, ale už třeba ne tolik, co by je brát mohlo taky, jako alternativa).