Postupně se noříme do jednotlivých zákoutí Paříže, ve kterých se za různých okolností potkávají různí lidí, kteří na krátkém filmovém úseku odhalují střípek ze svého já. Bratři Coenovci svého dvorního herce Steva Buscemiho nahnali do metra do střetu se zamilovaným párem, Nobuhiro Suwa vyhnal Juliette Binoche truchlící po smrti syna do nočního města, Gus van Sant v jedné z nejpovedenějších povídek z celku předvedl dokonale mystickou duševní souhru i přes jazykovou bariéru. Depardieu společně s Frédericem Auburtinem vypověděl suchý příběh o starých manželích, na podobné téma se z trochu jiné strany podíval také Richard LaGravenese.
Rodící láska byla tématem hned v několika povídkách – středoškolák poznává novou kulturu a psychicky „dospívá“ v příběhu Gurindery Chadhy, dvojice se setkává v autě v úvodní unylé povídce od Podalydèse, Eliah Wood se nechá samou láskou sníst v hororově stylizovaném kousíčku Vincenza Nataliho, který společně se zamilovaným mimem od Sylvaina Chometa a podivnou bláznivinu plnou kimon (Christopher Doyle) vizuálně odskakuje trochu jinam.
A pak tu máme lidské a mezilidské příběhy – chudou emigrantku, která opouští své dítě, aby se starala o cizí (Walter Salles), vypointované dílko Alfonse Cuaróna (točené na jeden záběr), dechberoucí ohlédnutí za vztahem dvou lidí s Natálií Portman od Toma Tykwera, hřbitovní usmiřování s Oscarem Wildem v hlavní roli od Wese Cravena a slohové cvičení jedné americké pošťačky, která se na město lásky dívá z pohledu člověka, který je na světě sám (Alexander Payne).
Sedm minut je pro někoho málo, někomu však naprosto stačí k odvyprávění kouzelného příběhu. Hlavním tématem je láska, vztahy, sebepoznání, kulturní diverzita tohoto města a samozřejmě Paříž jako taková. Samozřejmě povídkovost filmu není žádnou převratnou novinkou, ale v této podobě to Pařiži, miluji Tě moc sluší.
Jediným problémem, na který příběhy naráží, je jejich množství. Některé z nich by potřebovaly v divákovi nějakou dobu rezonovat, nechat rozvinout myšlenku a pointu, které se asi ve dvou příbězích zbytečně rozplynou v prázdnu jen proto, že bezprostředně poté je třeba upřít pozornost zase na něco jiného. Mít ale třeba minutku času zapřemýšlet, bylo by to dokonalé.
Po filmu složeném z povídek a střípků ale nikdo dokonalost neočekává. Je to i případ Paříži, miluji Tě. Jen vzhledem k tomu, jaká režisérská jména se povídek ujala, i ten nejobyčejnější a nejnevýraznější kousíček neklesá pod průměr. Každý si tu najde alespoň jeden srdcový kousek. Zároveň ale nehrozí ten sladký pocit, že je vše tak dokonalé, že to až štve. Paříži, miluji Tě není dokonalý snímek, ale je jen těsně, opravdu o prsa, před tou hranicí, kdy si řeknete, že je to tak krásné, že to působí až moc vykalkulovaně. Stejně tak, jako tato hranice platí u Amélie z Montmartru…