Ve snímku Karamazovi se šikovně podařilo skloubit celkem tři příběhové linie. Převážnou část zabírá zkouška představení Bratři Karamazovi, které se má další den hrát na alternativním divadelním festivalu v polské ocelárně. Původní představení jsem sice neviděla (chystám se to napravit), ale vybrané úryvky přinášejí přesně takový průřez hrou, který neukazuje vše, zachovává atmosféru, zároveň navnazuje diváky na návštěvu divadla. To měl také Zelenka v plánu – zachovat Bratry Karamazovy dalším generacím.

Další linii tvoří osudy herců – kteří vystupují částečně pod svými civilními jmény (Ivan Trojan je Ivan Trojan, David Novotný je David…), přesto ale zůstávají postavami. Herci tak nehrají přímo sami sebe, i když se snímek snaží vyvolat dojem, že ano. Právě proto se do příběhu dostává odlehčená vložka, která děj okořeňuje a rozšiřuje. Není to tedy ve výsledku „jen“ záznam inscenace a nepůsobí proto chladně a odtažitě. Setkáváme se tu s vtipným nadhledem na herce – veskrze tu vystupují jako povrchní blbci, co neumí jazyky, Trojan cpe průvodkyni podepsané DVD Samotářů.

Poslední linie je tvořena osudem údržbáře v ocelárnách, kterému se stala osobní tragédie – syn mu umírá v nemocnici. Jeho způsob truchlení ale zaráží zkoušející herce, kteří dokonce necitlivým způsobem zjišťují, jestli to náhodou není jen režisérův způsob, jak je donutit k nejlepším výkonům – údržbář je totiž poprosil, ať hrají jen pro něj.

Do toho všeho jsou ještě zamotány dvě vsuvky – jakoby úryvky z ostatních představení festivalu – taneční duo a vtipný výstup s mončičákem, představujícím Dostojevského.

To vše je propojeno citlivě, ale emočně drásavě – v kombinaci, která se v českém filmu jen tak nevidí. Herci i při zkoušce ze sebe vydávají takové maximum, že máte pocit, že se chvílemi zhroutí vyčerpáním. Divadlo tu funguje tak, jak má, ale spíše ve chvíli, kdy je jasně dáno, že se jedná o divadlo, protože náhodné přenesení replik do civilních dialogů mezi herci působí rušivě a zbytečně.

Přestože tu hraje Ivan Trojan (jako starý Karamazov), i přes svůj standardně téměř bezchybný výkon ustupuje do pozadí před Novotným, který exceluje nejen v roli Dimitrije, ale i v roli herce Davida. Jeho snaha utéct ze zkoušky co nejrychleji do Prahy na dotáčku filmu je příjemným oživením, které hutnou atmosféru o vině, smrti podkreslenou temnými odstíny, prosvětluje.

Karamazovi jsou jedinečným filmovým zážitkem navíc dokresleným nádhernou hudbou oscarového Kaczmarka. Smát se moc nebudete, naopak vás atmosféra chvílemi bude srážet na kolena. Divadlo tu dostalo jiný rozměr, a to veskrze pozitivní. Hlavní síla nového Zelenkova filmu opět sídlí v celku. Přes veškerou souhru pak rádi odpustíte pár drobných chybiček. Ale ono jich zas tak moc není…