Scénárista Chris Morgan, mimojité autor ne úplně špatného Cellularu, vzal pro trojku vděčný "oldschool" mustr. Proč mít v hlavní roli Rychle a zběsile 3 borce, který bude umět řídit? Postavíme trojku na outsiderovi, který se postupem času vypracuje a tak bude mít čas získat si uznání i sympatie jak postav ve filmu, tak diváků v sále. Ano, z tohohle hlediska to měl Morgan promyšlené (jde o oblíbené schéma, které umožňuje divákům se snáze na začátku příběhu ztotožnit s hlavním hrdinou). To ovšem Morgan ještě netušil, že do role jeho „automobilového Rockyho“ Seana Boswella bude obsazen Lucas Black. Black vychytává vždy role vedlejší (viz třeba Mariňák), tudíž je Rychle a zběsile: Tokijská jízda jeho první velkou příležitostí. A pokud dá Bůh, tak i poslední. Black, který se každým svým úsměvem snaží – neúspěšně – napodobit Paula Walkera, je jedním z největších castingových omylů posledních let a směle se vyrovná i Dominicu Purcelovi v jeho zoufalé variaci Drákuly ve třetím Bladeovi.

Samozřejmě házet špínu čistě na extrémně necharismatického Blacka by bylo značně pohodlné. Morgan mu to charakterizací postavy totiž moc neulehčil. Ony se těžko probouzí sympatie postavou, která si akorát umí honit triko, vždycky někoho vyhecuje k jízdě a pak svoje auto totálně zruší (což je prosím mustr, podle kterého to ve filmu skutečně chodí). Prakticky až do samotného finálního závodu je Sean neschopné dřevo, které se umí akorát namachrovaně usmívat, ale neuřídí ani nákupní vozík. A pak najednou přijde finální battle, s ním boj o ženu svého srdce (a i o život) a konečně se v Seanovi probouzí onen talent, ve který vždy tak věřil! Morgan se tak sice rozhodl držet osvědčeného schématu sportovních filmů, ale nedokázat vytvořit pro svého závodníka mantinely, které by ho úspěšně dovedly až do cíle.

Podobně Morgan nevyužil i samotný potenciál děje. Přenesení pouličních závodů do atraktivních ulic Tokia je rozhodně dobrý nápad a stejně tak zapojení Jakuzy, ze které se dalo ohromně těžit (Sean se totiž zamiluje do holky, která „patří“ tokijskému šampiónovi v driftu, který má s Jakuzou své styky). Příchod amerického floutka na japonské území nabízí zase možnost si pohrát s rozdílností kultur a i toho si byl Morgan vědom. Nicméně, i když má Morgan určité nápady, vše zatluče jejich minimálním propracováním. V lákavých Tokijských uličkách se odehraje zoufale málo závodů (a krom jednoho výborného průjezdu davem nestojí ani za zmínku), Jakuza tu je hlavě proto, aby se o ní mohlo mluvit a rozdíly kultur se omezí na nošení cviček ve škole. Morganovi tohle minimum bohužel stačí, jinak se hlavně kecá o tom, kdo je větší frajer, kdo to kde jak líp zajede a podobně, přičemž Black rozhodně nemá Walkerův sympatický chlapecký úsměv (nebo nedej bože charisma Vina Diesela), aby tak prázdnou bublinu dokázal utáhnout.

V Rychle a zběsile: Tokijské jízdě se tedy mnohem víc mluví, než jezdí. Bohužel ani samotné závody film nijak nevylepšují. Ta tam jsou nadupané průjezdy ulicemi měst, kterými se mohou pyšnit oba předchozí díly, režisér Justin Lin střídá pořád tytéž záběr, až má člověk po chvilce pocit, že ani tak nesleduje ucelenou jízdu, jako spíš nějakou obrazovou smyčku. Otázkou tedy nakonec je, zda vůbec zůstalo něco dobrého z předchozích dílů? Sem tam se obrazem mihne nějaká lákavá kára, která by rozhodně stála za překročení povolené rychlosti, Japonky v minisukních nepochybně všechny pány v sále potěší (ale kvůli těm nemusí člověk koukat na tohle, na to stačí jisté specializované stránky) a pak je tu jeden opravdu výborný moment na samotném konci filmu.

Během těch posledních pěti minut se konečně dostaví onen známý feeling z předchozích filmů. Na okamžik zavládne ono vzrušení ze soutěžení, zrychlí se tep a je člověk zpátky na té lákavé trati, na které se nechal úspěšně svézt předchozími díly. Jenže tohle jedno posmrtné cuknutí opravdu nestačí. Jak se říká, bylo to pozdě a bylo toho málo.