Vypadá to vlastně jako ideální práce pro snílka, kterému se nechce pracovat. Celý večer se může potulovat v kulisách všech dob světa, nechat se unášet fantazií a když už nic, tak se dá natáhnout na nejbližší sedačku a do rána nic nedělat. Jenže tohle muzeum není jen tak obyčejné. Ovládá ho tajemná moc, díky které v noci veškeré exponáty ožívají. A ono dá jednomu docela práci zkrotit současně kostru tyranosaura, miniaturní římské legie, skupinku neandrtálců a bandu rozzuřených lvů.

Přiznám se, že již dlouho mě tak nenadchl nějaký nápad. Oživlé muzeum, to je ideální hřiště pro dobrodružnou podívanou, plnou nejrůznějších narážek. Netuším, jakých kvalit je knižní předloha, nicméně její filmová verze je přesně tím, jak takové silné téma nemělo dopadnout. Scénáristické duo Ben Garant a Thomas Lennon jsou buď párek velmi oddaných otců anebo nemají přílišnou potřebu humoru a osobitého vyžití, neboť jejich scénář je trestuhodně průměrný a nahozené téma využívá jen tak tak, aby se neřeklo.

Ne, že by byla Noc v muzeu ukázkou totální tvůrčí impotence. Ale rozhodně je fórků málo a stejně tak nejrůznějších narážek (přesto, že různé historické „figuríny“ přímo k hraní vybízejí). Film se v prvé řadě úzkoprse drží svého zařazení, tedy „rodinná zábava“, což bohužel v dnešní době znamená řadu cituplných výjevů, snahy o budování vztahu otec a syn a podobná oblíbená klišé. Nic proti tomu, ale když to postrádá nadhled a jen občas je ta snaživá atmosféra nabourána nějakým černým gagem (tak trochu si říkám, kolikrát už Ben Stiller něčím dostal do obličeje), pak to působí opravdu únavně. A takových je v podstatě celých prvních třicet minut filmu. Ale Noc v muzeu má bezmála dvě hodiny, takže tu pořád byla naděje, že se to nějak zvrtne.

Zázraky se však konají jen ve filmech, takže ani po Larryho nástupu k exponátům se tempo výrazněji nezvedne. Občas se tvůrci vytasí z nějakým opravdu dobrým nápadem (viz třeba „nechtěná reklama“ muzea), občas jsou celkem sympaticky infantilní (aportující tyranosaur), ale většinu času se snaží především „nechat Larryho utíkat a nechat Larryho padat“. Což by teoreticky mohlo částečně vyplnit minuty, ale Shawn Levy o adrenalinu slyšel akorát tak z reklamy na kolečkové brusle, díky čemuž akční scény postrádají říz a nestrhnou. Pravda, Levy konečně přišel na krk kamerovým nájezdům, takže nepůsobí Noc v muzeu tak staticky, jako jeho předchozí filmy (viz remake Růžový panter), ale i tak je to stále jen slabší průměr, který bych se slovem „dobrodružný“ označil jen v případě, že bych třeba takové Dračí doupě označil za „slušné fantasy“ (ke smůle tvůrců neberu žádné drogy).

Ben Stiller je v rolích nemotorných debilů pořád roztomilý, což je pro film ohromné plus, neboť samotný Larry je dost nezajímavá postava a nebýt Stillera, tak by se dost možná na film nedalo dívat vůbec. Z vedlejších rolí zaujme především Robin Williams coby zamilovaný 26 prezident spojených států amerických Teddy Roosevelt (vážně jsem nevěřil, že podobnou větu kdy napíšu) a pak si svůj kus koláče utrhne nepochybně u diváků i Carla Gugino (seriál Všichni starostovi muži), ta však ani ne tak díky svému výkonu, jako spíš pro své nepochybné fyzické dispozice. Zcela nevyužitý zůstává Owen Wilson, u kterého je mi stále větší záhadou, proč je vlastně označován za komika.

Házet kamenem umí každý, protože je to lehčí, než nosit vodu, takže abych jen nekřivdil, ve filmu je i pár povedených pasáží, pamětihodných vtipů a několik infantilních nápadů je vyloženě nakažlivých. Ocenit si zaslouží i triková stránka, která spolkla 120 miliónů dolarů a rozhodně je to znát. I když bych rozhodně neoznačil Noc v muzeu za svižnou podívanou, přesto přijatelně utíká. Jako celek je to taková jednohubka na těžký týden, kdy chce člověk vypnout mozek, ale zároveň nemá přílišné nároky. V takovém případě je Noc v muzeu ideální volbou, neboť na jedno zkouknutí s jistou dávkou tolerance je jako dělaná a díky údernému konci vlastně člověk nakonec jde z kina spíše s úsměvem, i když se předtím chvílemi dost výrazně nudil.

Co nám tedy z toho všeho nakonec vychází? Snaživý dobrodružný film, který po vzoru animáků poslední doby hraje především na to, aby se pořád někde něco hýbalo, ale chybí skutečné napětí, originalita (což je v takovém prostředí dost smutné) a povedených vtípků je mnohem méně, než těch v lepším případě nefunkčních, v horším trapných. Jednoho to až nutí k zamyšlení nad vkusem amerických diváků, kteří dali v návštěvnosti předost Noci v muzeu před posledním dobdrodružstvím Jamese Bonda. Ale on režisér Shawn Levy byl vždycky klikař, co se týkalo návštěvnosti. Všechny jeho celovečerní filmy jsou průměrné až běda a všechny se staly hity – taková ta komerční jistota, jejíž úspěch nikdo nechápe.

Noc v muzeu každopádně vydělává opravdu ohromné peníze (celosvětově má již nastřádáno přes tři sta miliónů dolarů), takže nezávisle na nějakém tom skučení o nevyužitém potenciálu je takřka jistý nějaký sequel. Snad se tvůrci poučí a do dvojky dají více nápadů. Ne kvůli tomu, že je někdo kritizoval, ale pro vlastní pocit dobře odvedené práce.