Ach ano, kolik z nás tehdy sedělo v kině a sledovalo dramatický příběh Petera Parkera a jeho alter-ega Spider-mana, muže z….našich řad. Obrovský úspěch filmu spočíval, stejně jako úspěch comicsu, v Spider-manově odlišnosti od ostatních hrdinů. Když se podíváme na tři nejvýznamnější superhrdiny, zjistíme, že „svatou trojku“ tvoří Superman, Batman a právě Spider-Man. Zatímco Superman je ztělesněná pravda s tváří modela a Batman odosobněný přízrak pomsty, Spider-man je naprosto obyčejný kluk z ulice, kterému se stala, řekněme, nehoda. Právě proto je tak oblíbený – není totiž obtížné se s ním ztotožnit. A ze stejné myšlenky vycházela i filmová adaptace.
V prvním díle se Peter Parker seznámil se svými nově nabytými schopnostmi, pronesl patetickou hlášku o odpovědnosti, vypráskal Green Goblina, šíleného otce svého nejlepšího přítele a vzdal se své osudové lásky Mary Jane Watsonové. Čili víc, než my zvládneme za celý život (tedy ta většina, která se v noci neplíží z bytu s latexovou maskou na hlavě). Spider-man 2 nás přenáší o krátký čas vpřed a ukazuje Petera jako téměř dospělého jedince, neúspěšně se pokoušejícího najít stálé zaměstnání (já to říkal, že se s ním člověk snadno ztotožní). Zatímco jeho jediným problémem je, jak se vyhnout Mary Jane a kulkám roztřesených zlodějíčků, v budově Oscorpu se právě geniální vědec Otto Octavius snaží uvést do chodu alternativní zdroj energie. Jak už tomu tak při pokusech o zajištění blahobytu lidstva bývá, dojde k nehodě a nebohý Octavius je ovládnut čtveřicí kovových chapadel, jež mu doposud sloužily jako výrobní pomůcky. A jelikož je jasné, že všechna kovová chapadla odjakživa plánovala vraždy, loupeže a megalomanské manufaktury, čeká nově zrodivšího se Dr. Octopuse perná noc. Stejně jako Spider-mana, J.Jonaha Jamesona a vlastně i M.J.
Podíváme-li se na dvojku jako na film, jako takový, není jí de facto vůbec co vytknout. Vizuální zpracování je daleko za jedničkou a vlastně i za vším, co zatím v oblasti filmu vzniklo. Průlety městem, Spideyovy akrobatické kousky a hlavně bitky (kterých bylo v jedničce poskrovnu) vypadají tak dokonale, že člověk jen lapá po dechu a nadšeně strká do vedle sedící osoby, které se též nedostává slov. A to nemluvím (vlastně už mluvím:)) o zpracování Dr. Octopuse, jehož chapadla vypadají naprosto úchvatně (což mě těší o to víc, že dle mého názoru působil Green Goblin z jedničky jako umělohmotná hračka). Samotný Alfred Molina v roli Dr. Octopuse podává vynikající herecký výkon a působivě prezentuje Octaviovy ideály, filosofii i pivní teřich.
Rozpor Petera Parkera a Spider-Mana je v pokračování vyhrocen do maxima, stejně jako Peterův komplikovaný vztah s Mary Jane a Harrym Osbornem. Přestože dialogy občas sjedou do nebezpečného patosu, drží si většinou slušnou úroveň a celkem věrně korespondují s comicsovou předlohou. Takže v čem je vlastně ten problém, jehož pachutí je prosáklá celá recenze? Ve Spider-manovi. Jestliže se vám nepodaří dokonale separovat comics od filmu, budete stále nepříjemně překvapeni mnoha změnami. Jen málo z těchto „změn“ lze konkretizovat a většinou jsou to jen jemné odchylky, které ale dohromady dávají jak postavám, tak vztahům úplně jiný nádech. Objevuje se i pár odlišností nezávadných (Octaviovy motivy, „vznik“ dr. Octopuse). Pravděpodobně nejstrašnějším sekem autorů je chvíle, kdy Spider-Manovu totožnost „odhalí“ celé osazenstvo vlaku a zaváže se mlčením…
Takže jsme na konci a já opět musím čelit strašlivé volbě, která mě v očích mnoha lidí učiní nevkusnou troskou. Přec strháván na kolena brutálními přepisy oproti původní podobě, stále je Spider-Man 2 naprosto uchvacující snímek prosycený superhrdinským duchem a přesto (tohle bude znít opravdu šíleně), že jedničku bych hodnotil lépe, líbí se mi dvojka víc.