Lucie Konášová

V roce 1992 ukončila FAMU, katedru scenáristiky a dramaturgie. Poté pracovala pro několik reklamních agentur, psala do celé řady periodik (Český deník, Prostor, později Xantypa, Playboy aj.) a zároveň natočila svoje první věci -např. celovečerní pohádky Jabloňová panna, Nevěsta pro Paddyho nebo televizní film (pro dospělé) Vůně vanilky. V současné době vedle seriálu Dobrá čtvrť dokončila ještě celovečerní fimovou pohádku Anděl Páně, kterou pro Českou televizi natočil režisér Jiří Strach.

Rozhovor k seriálu Dobrá čtvrť

Autorkou scénáře k seriálu Dobrá čtvrť je Lucie Konášová. S jejím jménem jsme se naposledy na obrazovkách České televize setkali u tv filmu Vůně vanilky , který si získal velké sympatie diváků i pozitivní hodnocení odborné kritiky.

Jak vznikla myšlenka seriálu?
Docela spontánně – a rovnou prvním obrazem prvního dílu. Krásná vila v příjemné vilové čtvrti, ve zpustlé zahradě plné suti. Právě tu totiž probíhá rekonstrukce a současně stěhování posledních zbývajících nájemníků. A na chodbě se tu potkají dva hlavní hrdinové. Ona se se svými velmi chudými rodiči právě stěhuje na sídliště, on si jako syn nového majitele domu přijíždí vybrat svůj pokoj.

Seriál působí mladě a současně.
Díky, to beru jako kompliment. Doufám, že to tak budou vnímat i diváci ve věku hlavních hrdinů.

Co je, podle Vás, u dnešních maturantů tématem číslo jedna? Ať už nejbolestivějším nebo nejfrekventovanějším?
Láska, existenční problémy, drogy, neshody s rodiči, peníze...?

Čeho si dnešní maturanti nejvíc považují?
To se ptejte spíš jich, ale určitě to nejde nijak generalizovat. Někoho zajímá jen sport, jiného studium, další si neví rady sám se sebou a poslední si jen tak pluje ze dne do dne. Určitá témata ale zajímají mladé lidi už tisíce let, a to je hlavně láska a mezilidské vztahy, které se v tomto věku teprve učí budovat a udržovat.

V Dobré čtvrti je velkým tématem rodina, pocit soudržnosti dětí a rodičů, jejich vztahy i spory, v tomto věku už docela zásadní. Hlavním motivem celého seriálu je ale fakt, že na prahu dospělosti musí mladí lidé řešit problémy, které mohou poznamenat celý jejich další život. A je celkem jedno, jestli si tyto problémy způsobili sami nebo jim je prostě přinesl osud.

Můžete nám představit hlavní hrdiny?
Základní čtyřlístek hrdinů tvoří kamarádi Zuzana, Katka a Honza, a nový spolužák Michal, který se přistěhoval do Prahy s rodiči ze Slovenska. Každý z hrdinů reprezentuje jinou společenskou skupinu – Zuzana je z toho nejnižšího patra sociálně slabých (její otčím je už několik let nezaměstnaný, matka pracuje za přepážkou na poště), Katka, které zemřela před lety maminka, žije se svým otcem, slušně vydělávajícím fotografem, Honza, jehož rodiče jsou archeologové a tráví většinu roku na cestách, bydlí se svým dědečkem, drobným živnostníkem, a jedině Michal pochází ze skutečně movité rodiny – jeho otec je úspěšný podnikatel, matka,původně herečka, se po letech strávených v domácnosti snaží vrátit k divadlu. Všichni čtyři se setkávají na demokratické půdě gymnaziální třídy, v maturitním ročníku, který přebírá po bývalém kolegovi profesorka Jarmila Svobodová. To je také pátá „hlavní hrdinka“ – na první pohled docela nesympatická, přísná kantorka, ve skutečnosti osamělá a plachá žena s velmi komplikovaným soukromým životem.

Co je u nás teď považováno, podle Vašeho názoru, za dobrou čtvrť (dobrá adresu)?
Jsou to opravdu reprezentativní dobré adresy? Co jim k opravdu dobré pověsti chybí?
Můžete nám říct, bydlíte v dobré čtvrti?
Bydlím přímo v centru staré Prahy, v bytě, který naše rodina obývá už čtvrtou generaci. Je to ale spíš bydlení na dobré adrese než v dobré čtvrti, protože s příjemným místem k životu má tohle bydlení málo společného. Ne proto, že tudy denně proudí stovky turistů. Problém je v tom, že mizí krámy, služby, že byty ustupují kancelářím, že tu je minimum zeleně a hřišť pro děti, že město na svoje obyvatele pohlíží jako na otravné problémisty. Dobrá čtvrť je přece každá čtvrť, kde se dobře žije, kde máte své přátele, rodinu, kde se cítíte bezpečně a kam vás táhnou ty nejhezčí vzpomínky.

Měla jste při psaní na mysli konkrétní čtvrť?
Myslela jsem na pražskou Ořechovku, příjemnou čtvrť s úhlednou vilovou zástavbou, kde ještě stále vedle sebe bydlí lidé ze všech sociálních skupin. A předobrazem gymnázia je skutečné Keplerovo gymnázium na Pohořelci. Byla jsem moc ráda, že se právě v tomto gymnáziu seriál také natáčel.

Na profesory a učitele se u nás tradičně hubuje. Vaši seriáloví gymnaziální profesoři vzbuzují sympatie. Vycházela jste při psaní z osobních zkušeností? Kam jste chodila do školy?
Chodila jsem na gymnázium v Botičské ulici, kousek pod Vyšehradem. Byla to moc příjemná, poměrně malá škola s rodinnou atmosférou. Na všechny profesory ráda vzpomínám, a to dokonce i z tak děsivých oborů jako je fyzika nebo chemie. Byli to všechno fajn lidi, kterých si dodnes vážím. Nebyli malicherní, neměli potřebu hojit si na nás nějaké mindráky a snažili se nás něco naučit. A když už měl student smůlu, že byl na jejich předmět tvrdý jak diamant, nechali ho žít, pokud projevil určitou snahu a zbytečně neotravoval. Jen na svoji profesorku matematiky vzpomínám dnes už spíš se soucitem, ale tehdy jsem z ní byla skutečně zoufalá. Čtyři roky života jsem strávila na doučování matematiky, ale nebylo mi to nic platné, protože každý člověk má zkrátka svoje limity. Ovšem to vůbec nezajímalo naši paní profesorku. Upřímně řečeno, v konečném důsledku jsem nechápala, proč mi tolik potřebovala zničit život. Kdyby totiž při mně tehdy nestál anděl strážný a já musela maturovat z matematiky, tak jsem dodnes neměla ukončené střední vzdělání. Ale na všechny ostatní mám skutečně jen hezké vzpomínky. Podobně na tom byl i Karel Smyczek, takže mu byly přátelské vztahy studentů a profesorů a pohodová atmosféra na seriálovém gymnáziu Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic srozumitelné. Mimochodem, na Keplerově gymnáziu vládne přesně stejný duch a myslím, že tam studenti chodí skutečně rádi.

Měla jste při psaní u některých postav konkrétní hereckou představu? Snažila jste se ji uplatňovat při výběru herců?
Karel Smyczek je velmi precizní v hledání hereckých tváří pro jednotlivé role a o všech postavách jsme spolu a s Marčou Arichtevou, dramaturgyní seriálu, diskutovali. Myslím, že se Karlovi podařilo obsadit všechny postavy výbornými herci. Zvlášť těžký úkol měli třeba Veronika Gajerová (matka Zuzany), Vilma Cibulková (matka Michala) nebo Milan Bahul (otec Michala). Jejich postavy jsou totiž velmi komplikované a ne vždy se chovají jako kladní hrdinové, takže musí dokázat svoji figuru uhrát tak, aby se obhájila a neztratila naše sympatie.

Konkrétní představu jsem měla pouze u jediné postavy – u profesorky Svobodové. Nevím proč, ale od začátku jsem si na tuto roli představovala paní Janu Preissovou. Karel Smyczek i Marča Arichteva byli tím nápadem nadšení a já jsem moc šťastná, že paní Preissová tu roli přijala. A zahrála ji přesně tak skvěle, jak jsem si ve zbožných přáních představovala.

Která z postav se při realizaci proti původnímu scénáři změnila tak, že Vás její vývoj překvapil?
Klasický „velký“ seriál si nemůže žít tak nějak, jako měňavka. Překvapený má být divák, samozřejmě příjemně, ale určitě ne autor, režisér, dramaturg nebo producent. Seriál není artistní experiment, kde se věci nějak v průběhu času vyvinou. Chce to pevné vedení a jasnou představu, protože jinak se celý seriál rozsype. Musí na sebe navazovat motivy, detaily, věrohodně musí postupovat vývoj figury. Takže se nezměnila žádná postava a překvapilo mě jediné – jak dobře to ve finále skutečně všechno funguje.

A čím Vás nejvíc překvapil pan režisér? Co cítil a viděl jinak než Vy?
Překvapil mě určitě precizností a důkladností. Celý seriál měl od prvního dne tak dokonale prostudovaný, že ho znal málem zpaměti, a hlavně mu velmi dobře rozuměl. Jinak to však oba vidíme s konzumací nikotinu. Karel je totiž vášnivý kuřák a já jsem vášnivá nekuřačka, takže jeden z nás vždy musel trpět. Většinou já.
Česká televize