Italský filmař Mario Bonnard zazářil nejprve jako herecká hvězda němého filmu, později se prosadil jako dlouholetě uznávaný režisér. Pocházel z Říma a svou příslušnost k italské metropoli jako správný patriot vždy rád zdůrazňoval. Studoval školy s technickým zaměřením, ale již ve dvaceti letech se začal uplatňovat v kinematografii, jeho herecký podíl je poprvé doložen u němé italské adaptace Shakespearovy hry OTHELLO (1909). Herecký potenciál v něm objevil režisér Mario Casey, který následně založil vlastní filmovou společnost založenou na úspěších titulů s Mariem Bonnardem, z nich je na místě jmenovat alespoň titulní roli v SATANOVI (Satana, 1912).
V roce 1915 narukoval Mario Bonnard na frontu a zúčastnil se první světové války, po návratu do Říma znovu točil filmy, kolem roku 1920 začal i sám režírovat, jako herec se před kamerou objevil naposledy v roce 1925 v režii svých vlastních filmů TEODORO E SOCIO (1925) nebo IL TACCHINO (1925). Počátek zvukového filmu zastihl Bonnarda v Německu, kde tehdy působil. Po roce 1930 se sice vrátil do Itálie, ale krize italské kinematografie jej přiměla k odchodu do Francie, kde pak jako režisér točil několik let francouzské filmy i jejich německé verze (FRA DIAVOLO, 1931; SVĚT CHCE BÝTI KLAMÁN – Tre uomini in frack, 1932).
K definitivnímu návratu do vlasti se Mario Bonnard odhodlal až v roce 1935, kdy ve Francii natočil komedii SVATEBNÍ POCHOD (La marche nuptiale, 1935) a pak vzápětí v Itálii její italskou verzi (La marcia nuziale, 1936). V Itálii pak s úspěchem točil historické a životopisné filmy (MARCO VISCONTI, 1941; ROSSINI, 1942), v dramatickém žánru poskytl příležitost významným divadelníkům starší generace jako byla Emma Gramatica (JEANNE DORÉ, 1938) nebo Ruggero Ruggeri (NŮŠE OTCE MARTINA – La gerla di papa Martin, 1940), spolupracoval i s českými tvůrci, s nimiž se seznámil v době předchozího působení v Německu a Francii, k filmu HRABĚ BRÉCHARD (Il conte di Bréchard, 1938) například přizval kameramana Václava Vícha.
I po válce točil Bonnard alespoň jeden film ročně, a i když měl vyšší umělecké ambice v dramatickém žánru, větší úspěch mu přinesly komedie, například s Albertem Sordim (PROMIŇ, DĚDEČKU – Mi permette, babbo, 1956; GASTONE, 1960). Poslední Bonnardovy počiny spadají do éry tzv. sandálu a meče, na rozdíl od pozdější levné nadprodukce tohoto typu filmů však alespoň projevil snahu s omezenými prostředky konkurovat americkému importu a z jeho posledních prací je i zřetelná dlouholetá praxe (AFRODITA, BOHYNĚ LÁSKY – Afrodita, dea dell´amore, 1958; POSLEDNÍ DNY POMPEJÍ – Gli ultimi giorni di Pompei, 1959).
Mario Bonnard zemřel v Římě 22. března 1965 ve věku 75 let následkem srdeční slabosti. U filmu našel bohaté uplatnění i jeho starší bratr, hudební skladatel Giulio Bonnard (1885-1972).
Autor: argenson .
