I z české historie známe řadu příkladů poválečné perzekuce umělců za jejich skutečné i domnělé styky s fašisty, v celoevropském kontextu je ale ojedinělý případ populární italské dvojice Luisa Ferida – Osvaldo Valenti, kteří byli bez soudu zastřeleni těsně před koncem války. Život herečky Luisy Feridy začal na počátku první světové války v nevelkém městě Castel San Pietro Terme v severní Itálii a k tragickému konci dospěl naopak na konci druhé války opět v severní Itálii, její skutečné jméno bylo Luigia Manfrini Farné.
Počátkem třicátých let začala Luisa Ferida hrát divadlo, účinkovala především po boku Ruggera Ruggeriho a Paoly Borboni, kteří se ve své divadelní společnosti soustředili především na uvádění moderních her z domácího repertoáru. Na stříbrném plátně debutovala Luisa nevelkou rolí ve filmu ZLATÝ ŠÍP (Freccia d´oro, 1935), který režíroval Corrado d´Errico. Ten realizoval filmy spíše průměrné, ale komerčně úspěšné a pod jeho režijním vedením se Luisa Ferida během druhé poloviny třicátých let postupně vypracovala v představitelku hlavních rolí, pracovala ale i s jinými režiséry (například C. L. Bragaglia nebo M. Bonnard), jejím partnerem byl v několika filmech tehdejší ženský idol Amedeo Nazzari (HRABĚ BRECHARD – Il conte Brechard, 1940
Začátkem druhé světové války byla Luisa Ferida již zavedenou a populární herečkou, teprve nyní ale začínala její hvězdná kariéra. K prvním velkým ovacím diváků a uznání kritiky se dostala díky hlavní roli v historickém filmu TAJEMNÁ MASKA (Un avventura di Salvatore Rosa, 1939) slavného režiséra Alessandra Blasettiho. Při tomto natáčení se navíc seznámila s hercem Osvaldem Valentim (1906-1945), s nímž spojila svůj další soukromý a často i pracovní život. Luisa Ferida a Osvaldo Valenti se stali nesmírně populárním párem. Byli mladí, krásní, úspěšní a Itálie jim ležela u nohou. A i když byla válka, jejich filmy se těšily značné pozornosti i ve velké části Evropy ovládané fašistickými režimy, takže je znali i čeští diváci protektorátních kin.
V roce 1940 Luisa Ferida otěhotněla a narodil se jí syn, který však zemřel po několika dnech. To také vysvětluje přestávku v hereččině filmové práci. Hned v roce 1941 se ale vrátila k natáčení a slavila další úspěch hlavní rolí v pohádkovém příběhu ŽELEZNÁ KORUNA (La coronna di ferro, 1941), opět v režii Alessandra Blasettiho. Jedním z vrcholů italské filmové tvorby z doby války byl historický titul HOSTINA POSMĚVÁČKŮ (La cena della beffe, 1942), kde opět hrála s Osvaldem Valentim a znovu také s Amedeem Nazzarim. Rok 1942 byl pro Luisu Feridu triumfálním obdobím – hlavní role v osmi filmech (z toho třikrát s Osvaldem Valentim) potvrdily její hvězdnou pozici. Alespoň zmínit si zaslouží dramatický příběh MAJÁKY V MLZE (Fari nella nebbia, 1942) nebo adaptace francouzské divadelní hry FEDORA (1942), ve filmu KRVAVÝ OBZOR (Orrizonte di sangue, 1942) se setkala s populárním rakousko-českým hercem Rolfem Wankou.
Problematická doba války měla za následek, že některé filmy nebyly nikdy dokončeny, což se týká například sentimentálního snímku PŮVAB (Grazia, 1943), kde kromě Luisy a Osvalda hrála také Lída Baarová. V roce 1943 se schylovalo ke konci fašistického režimu v Itálii. Osvaldo Valenti tehdy aktivně podpořil Mussoliniho, a když spojenci postupovali Itálií na sever, v okolí Milána vznikla tzv. Italská sociální republika s podporou zbytku německých vojsk. Tento poslední záchvěv fašistické moci našel překvapivě řadu stoupenců a Osvaldo Valenti spolu s Luisou opustili Řím, aby se k Mussolinimu v severní Itálii připojili. V Římě natočili film MIRANDOLÍNA (La locandiera, 1944), což byla adaptace slavné hry Carla Goldoniho a poté se část italských filmařů uchýlila na sever, kde s omezenými prostředky pokračovala v další práci. Režisér Piero Ballerini jako jeden z prvních začal na severu točit a v Benátkách realizoval film PRAVDIVÝ PŘÍBĚH (Un fatto di cronaca, 1945). Tento poslední film Luisy Feridy a Osvalda Valentiho vidělo však jen velmi málo diváků na severu země.
Válka dospěla ke svému konci. 29. dubna 1945 byl zastřelen Mussolini se svou milenkou a krvežíznivá revoluce si žádala další oběti. O den později, 30. dubna 1945, byli v Miláně bez soudu zastřeleni Osvaldo Valenti a Luisa Ferida. Jedenatřicetiletá Luisa Ferida byla tehdy znovu těhotná, ale z dosud oblíbené filmové hvězdy se v očích mnohých nyní stala amorální prostopášnicí závislou na drogách. Je jasné, že Luisa po Valentiho boku podporovala fašistický režim, její účast na perzekuci odpůrců v severní Itálii v letech 1943-1945 je ale dodnes předmětem diskuzí. Pravdou také je, že noční střelbu z kulometu do těhotné ženy na veřejném prostranství nelze považovat za legální exekuci. Hereččin hrob je možno najít centrálním hřbitově v Miláně, na náhrobku má uvedeno své rodné jméno Luisa Manfrini.
V padesátých letech požádala Luisina matka o rehabilitaci své dcery a finanční odškodnění. Soud v Miláně tehdy došel k závěru, že poprava bez soudu byla nezákonnou vraždou bez politických souvislostí a rodina skutečně obdržela rentu vyplacenou zpětně k roku 1945. Příběh Luisy Feridy a Osvalda Valentiho se později dočkal i několikerého knižního zpracování a hlavně jej divákům na celém světě připomněl film ZBĚSILÁ KREV (Sanguepazzo, 2008) s Monicou Bellucci v hlavní roli. Téma zůstává dodnes živé, což dokládají vášnivé diskuze z počátku roku 2011, kdy se v Miláně vedly ostré spory o případné umístění pamětní desky (pouze s Luisiným jménem, nikoli s Osvaldovým) v ulici, kde byli zastřeleni.
Autor: argenson .
