Nikolaj Gogol

(1. dubna 1809 – 4. března 1852) byl ruský prozaik a dramatik ukrajinského původu, hlavní představitel ruského kritického realismu.

Pocházel z rodiny středních ukrajinských statkářů (Gogolovi měli asi 80 nevolníků). Jeho otec byl vášnivý milovník divadla, psal verše i komedie. Založil divadlo, v němž malý Gogol hrál – zásadně ženské role. Byl vychován v přesvědčení, že je geniální a zázračné dítě.

Po absolvování gymnazia odešel koncem roku 1828 do Petrohradu, kde byl přijat do divadla, nebyl úspěšný. Poté se pokusil vydat své básně a uspořádat výstavu svých obrazů, ale setkal se s velkou kritikou. Nakonec působil jako úředník. Léta 1836 - 1839 strávil v Itálii. Roku 1844 podnikl cestu do Jeruzaléma.

Před svou smrtí prožíval Gogol hlubokou depresi, začínal podléhat náboženským a mystickým náladám a pochybnostem o smyslu činnosti a svého díla a je poměrně pravděpodobné, že zešílel.

Na Gogolovu tvorbu navazuje prakticky celá ruská literatura 2. poloviny 19. století.

Dílo:
Nejlepší z jeho díla jsou povídky, kde plně využil své vypravěčské umění a schopnost spojovat reálné s fantastickým.

Petrohradské povídky
Bláznovy zápisky
Večery na samotě u Dikaňky – Tato kniha povídek popisuje lidové zvyky na Ukrajině. Měla obrovský úspěch.
Mirgorod – sbírka novel, název je odvozen z názvu vesnice. Nejznámější se stala novela nazvaná Taras Bulba – romantická pověst. Taras Bulba je kozák, který má dva syny, ti jsou vychováváni ve středisku pro výchovu kozáků. Syna Andreje Taras zabijí za zradu, druhý syn umírá na šibenici. Taras se při jednom nájezdu proti Turkům a Tatarům vrací pro svou dýmku, je zajat a upálen Tatary.
Mrtvé duše – satira na carskou byrokracii. Popisuje zde statkářský život a podvodníka, který se snaží rychle zbohatnout. Každý statkář byl majitelem nevolníků (duší), za něž platil daně. Pokud nevolník zemřel, do příštího sčítání lidu za něj statkář musel platit daně. Hrdina Čičikov mrtvé duše od stakářů skupuje (čímž jim vlastně ulehčí - statkáři se povinnosti platit daně rádi zbaví). Díky tomuto podvodu si může půjčit peníze v bance, aby mohl rozjet vlastní hospodářství. Na jeho podvod se ovšem přijde a Čičikov skončí ve vězení.
Tento pohled na statkářské a nevolnické Rusko, je napsán v cizině. Gogol toto dílo několikrát přepracovával, krátce před smrtí spálil část tohoto díla a pravděpodobně i celou poslední verzi. První díl Mrtvých duší končí známou lyrickou digresí: „Neletíš Rusi má, jako ta rychlá, nedostižná trojka?…Rusko se žene vpřed a s nelibostí mu ustupují z cesty ostatní národy a říše.“

Podobizna – Povídka z malířského prostředí, o dvou malířích, kterým zničila život záhadná podobizna.

Drama:

Ženitba

Revizor – Hlavním hrdinou je podvodník Chlestakov, který přijíždí do městečka, kde je považován za očekávaného revizora. Chlestakov hraje roli revizora a lidé ho hostí a podplácí. Na konci píše příteli, pošťák ale otevírá poštu a tak se dozví pravdu. Honem to běží sdělit starostovi, ale Chlestakov opustí město a přijíždí skutečný revizor.

Hráči

Autor: veverka-zrzka

N. V. Gogol (1809-1852) - ruský prozaik a dramatik ukrajinského původu, představitel ruského romantismu s velmi silnými prvky kritického realismu, za jehož zakladatele je v ruské literatuře považován.

Nikolaj Vasiljevič Gogol
Z ruských spisovatelů 19. století si mimořádnou životnost a často rovněž aktuálnost uchoval zejména Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809-1852). Začínal pohádkovými náměty, často děsivými, avšak nesmrtelnost mu zajistil groteskní náhled na lidské neřesti i společnost prosáklou pokrytectvím a korupcí. Využíval mumraje karikovaných postav, jejichž osudy rád domýšlel do zveličených, na absurdních kolizí. Uspěl jak v próze (Mrtvé duše), tak v dramatu (Revizor). Filmaři si jeho odkaz přisvojovali od samých počátků kinematografie - ještě v carském Rusku vznikla přinejmenším desítka přepisů, oblíbená byla zejména historická novela Taras Bulba. Stejně oblíbeným autorem se však stal i v bolševickém Sovětském svazu, kriticky výsměšný postoj byl vítanou zbraní proti „přežitkům minulosti". Zprvu, hlavně ve 20. letech, ještě filmaři (i divadelníci) hledali experimentující uchopení - viz Mejercholdova divadelní inscenaci Revizora nebo Kozincevův a Traubergův filmový přepis Pláště. Jenže později převážila zneživotňující akademičnost diktovaná principy socialistického realismu, jak dokládají dokonce i animované verze několika pohádek - počátkem 50. let se u nás promítaly např. Štědrovečerní noc a Májová noc. Pokusy vymanit se z pochybné důstojnosti a hledat odlišné polohy Gogolových příběhů
(např. Iljenkova hororově poetická vize V předvečer svátku Jana Křtitele narazila koncem 60. let na cenzurní potíže) se jen obtížně prosazovaly. Také dlouholetý Norštejnův animovaný projekt Pláště zůstane už asi navždy nedokončený.
Česká kinematografie (nemluvě o divadle) se Gogola ujala již v meziválečném období: tehdy vznikl pamětihodný přepis Revizora (1933) s mimořádně ukázněným Vlastou Burianem v titulní roli. I později Revizor, jen zdánlivě bujará podvodnická historka, přitahoval nabídkou k rozehrání široké škály vychytralosti i trapností. Televize uchovala pozoruhodné divadelní představení s plebejsky rozeřvaným Landovským (1971), na obrazovky uvolněné až po pádu komunistického režimu. Před pěti lety pak pořídila vlastní adaptaci s Oldřichem Kaiserem, jenž ovšem zůstává ve stínu svých oslňujících předchůdců.Zásluhou České (Československé) televize vznikla řada jak záznamů divadelních představení, například Ženitby (1975) se stařičkým Oldřichem Novým, tak temperamentních přepisů, někdy i několikerých. Například Hráče jsme mohli vidět s Kopeckým (1969) i Abrhámem (1983) stejně jako různé verze Ženitby (1967, 1976) s nádavkem operního zpracování (1960). Konečně zmínku si ještě zaslouží Slavíčkův ne právě zdařilý psychologický horor Podobizna (1947) o prokletém obrazu, přinášejícím svým majitelům jedině zkázu, (jš)
katalog 1. Festivalu nad řekou