Narodil se v roce 1877 v Přerově do rodiny divadelního ředitele Jana Hurta a byl bratrem herce, divadelního ředitele a výtvarníka Josefa Hurta. Navštěvoval gymnázium v Jindřichově Hradci, ale v sextě učení zabalil a v roce 1893 odešel k otci, který byl v té době ředitelem Divadla Aréna u Deutschů v Libni. Otec jej zaměstnal jako nápovědu a občas musel zaskočit jako technický pomocník.
Jako budoucí herec se školil soukromě u Josefa Šmahy /1848-1915/. Praktické zkušenosti a návyky postupně získal během sedmi let u několika divadelních společností. V roce 1895 u A. Dobrovolného a V. Choděry. Od roku 1900 u K. Štětky, L. Chmelenského, J. Drobného a dal. Dvě sezóny v letech 1904 až 1906 odehrál v Plzni, kde si jej všiml Jaroslav Kvapil a doporučil jej k angažmá v Národním divadle, kde působil až do roku 1925.
Po Kvapilově odchodu převzal vedení činohry v letech 1919 až 1921. Po příchodu nekompromisního K. H. Hilara se funkce vedoucího činohry vzdal a v průběhu roku 1925 z divadla odešel. Po odchodu z Národního divadla se zaměřil na pedagogickou činnost a stal se lektorem řečnictví na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v letech 1926 až 1934.
Souběžně jako profesor herectví vedl výuku na dramatickém oddělení Konzervatoře Praha v letech 1919 až 1927. S příchodem rozhlasu se pro Jaroslava Hurta objevily nové možnosti. Začínal jako tajemník programového oddělení, později jako režisér a od roku 1932 byl šéfrežisérem. Na odpočinek odešel v roce 1939. Velmi krátce v roce 1944 byl ředitelem Divadla práce, které bylo po osvobození v roce 1945 přejmenované na Revoluční scénu. Po jejím zrušení nastoupil ještě v roce 1945 jako ředitel a šéf činohry divadla v Českých Budějovicích.
Své působení u divadla definitivně ukončil v roce 1950. Jaroslav Hurt byl nejen jako herec, ale také jako režisér představitelem kvapilovské generace, vyznávající psychologický realismus. Svůj celoživotní vzor viděl v plzeňském Vendelínu Budilovi /1847-1928/, Jindřichu Mošnovi /1837-1911/. Sám nahradil Mošnu po jeho smrti v Moliérově Lakomci, v roli Harpagona. Byl představitelem hrdinských a hlavně charakterních postav. Patřil spolu s dalšími herci své generace v Národním divadle: Rudolfem Deylem st., Karlem Hašlerem, Leopoldou Dostálovou a Růženou Naskovou a dal., k výrazným typům, vědomě hledajícím novou divadelní řeč.
Ve 20. letech se začal podílet i na filmové tvorbě v němých filmech: Stavitelé chrámů, Pantáta Bezoušek, Šílený lékař, Pražský flamendr. Objevil se i ve zvukovém filmu - Osudná chvíle. Významné bylo jeho působení v Československém rozhlase, kde položil základy rozhlasové činohry a rozhlasového hereckého projevu. Učil mladé adepty hereckého umění správné mluvě do mikrofonu a vybudoval pro mladé a neznámé herce tak i možnost herecké práce, když vytvořil rozhlasový herecký soubor.
Napsal dodnes uznávanou odbornou studii Řečnictví v teorii a praxi /1934/. K jeho žákům patřili: Marie Glázrová, Jan Pivec, Ladislav Boháč, Světla Svozilová, Miloš Nedbal a dal. Od roku 1929 byl také předsedou Ústřední jednoty československého herectva. Po definitivním odchodu do důchodu se věnoval jako herec i režisér ochotnickému divadlu. V době, kdy byl aktivním hercem hrál v dlouhé řadě rolí: v roli Davida Volframa v Paní mincmistrové /1906/; v roli Kulygina ve hře Tři dcery /1907/; jako Jago v Othellovi /1908/; Plonius v Hamletovi /1908/; Alfred Doolittle v Pygmalionu /1913/; v roli Podhájského v Pražském flamendru /1916/; jako Robesppiere v Dantonovi /1920/ a mnoho dalších.
Jako režisér nastudoval s herci Národního divadla řadu inscenací: Vrchlického Drahomíru /1918/, Dykova Posla /1918/, Rostandova Cyrana z Bergeracu /1919/, Šrámkovy Zvony /1921/, Jiráskovu Vojnarku /1921/ a dal.
Jako herec se loučil s publikem v roce 1950, když hrál svou poslední roli profesora Poležajeva v Rachmanově hře Neklidné stáří. Herec a režisér, rozhlasový průkopník a pedagog Jaroslav Hurt zemřel v městě Tábor 15.4.1959 ve věku 81 let.
Erkul
Autor: Erkul .
