Scenárista, režisér, manžel herečky Slávky Budínovej (1924 – 2002). Štúdia na FF UK nedokončil a začal asistovať Bořivojovi Zemanovi a holandskému dokumentaristovi Jorisovi Ivensovi pri natáčaní v Juhoslávii a v Poľsku.
Písal námety k agitkám (série Boj proti stratám, 1848), rovnaký žáner i režíroval (mj. Daňová morálka, 1947). V po februárovom režime na sebe upozornil oslavným snímkom o poľnohospodárstve Jarné práce (1948), KSČ vysoko cenený, ktorým naštartoval politicko- umeleckú kariéru.
Nastúpil ako vojak a režisér do ČAF (1949), aby do zálohy išiel ako podplukovník a umelecký šéf.
Jeho veľkolepé snímky, točené najviac za stalinizmu, sú výkladné skrine totalitnej propagandy.
Reportáž Prehliadka čs. ozbrojených síl v Prahe 6. mája 1951 v prevej časti rozpráva povojnové budovanie v druhej farebne (!), prehliadku vrátane Gottwaldovho prejavu.
Na osobný návrh prezidenta Toman získal Štátnu cenu. Ešte kovanejšie a kanonické filmy čs. propagandy boli J. V. Stalin (1953) a Rozlúčenie s Klementom Gottwaldom (1953, 60. min!) predýchané frázami a patosom (komentár spisovateľa Pavla Kohouta).
Venoval sa i hranej tvorbe, často čerpal z vojenského či vojnového prostredia (Váhavý strelec, 1956, Pevnosť na Rýne, 1962, Výstrely v Mariánskych kúpeľov, 1973, Smrť na čierno, 1976, V znamení tyrkysovej hory, 1977, Vražedné pochybnosti, 1978, Vrak, 1983).
I tie politicky zafarbil, naviac boli výrazové toporné i keď medzi nimi nájdeme i komédie (mj. Slečny prídu neskôr, 1966).
Už debut Tanková brigáda (1955) o bojoch 1. čs. tankovej brigády po boku Červenej armády patrí do pokladnice manipulácia a následná rekonštrukcia Zbrane pre Prahu (1974) mu vyniesla 2. Štátnu cenu.
Medzi tým sa vracal k dokumentu. Po smrti 2. komunistického prezidenta Antonína Zápotockého natočil film Verný zostaneme (1957), išiel s AUS do NDR (Zápisník z NDR, Rozdelené mesto, obidva 1957) a s režisérom NDR Joachimom Hadaschikom točili celovečerný dokument o 1. letnej spartakiáde 12 armád zemí tábora mieru Stretnutie v Lipsku (1959).
S P. Hášou natočil Svedectvo (1961, 2 diely). Na medzinárodnom týždni dokumentárnych a krátkych filmov v Lipsku 1961 získal Cenu nemeckej kritiky.
Značne objektívne rozprávali príbeh ČSR od roku 1928 do vypuknutia vojny (1. diel Zrada) a vojnové roky (2. diel Víťazstvo). Natočil i osvetové filmy (Pohlavné choroby, 1958), ale nečakane reportáž so sociálnym podtextom o živote v domovej mládeže v Obořišti (Hrdinovia, na ktoré nezostal čas, 1963), kde ukázal, ako končí zlá výchova v rodine.
Z prostredia armády točil viac či menej banálne snímky (Na vojnu so sa dal. 1965, Na vlne ČAF, 1966, .... na vojne ako keď nájdeš, 1968), dokonca i krátky hraný výchovný film o ľahostajnosti medzi vojakmi Rana pod pás (1968). Lahôdkou je Klub K 231 (1968) o združení bývalých politických väzňov komunistického režimu.
Posledné dokumenty boli Elektronika okolo nás (1968), Návštevy u prezidenta (1969), Kúzlo
Autor: pataamat Ivo Toman absolvoval osm semestrů fakulty University Karlovy. Již za studií se dostal do styku s filmem jako spoluscénárista a asistent režie několika krátkých filmů. Spolupracoval mj. s Bořivojem Zemanem a jako asistent režie natáčel dokumenty v Polsku a Jugoslávii. V druhé polovině 50. let se dostal k hranému filmu.
Podle scénáře Jaroslava Klímy natočil barevný film o bojích I. Československé tankové brigády po boku Sovětské armády za druhé světové války: Tanková brigáda (1955). Zachytil v něm krvavou bitvu o Dukelský průsmyk a její vítězný postup k Ostravě. K hranému filmu se vrátil v roce 1962 politickým dramatem Pevnost na Rýně, odehrávajícím se v zajateckým táboře spojeneckých generálů.
Do žánru veseloherně laděné detektivky zabrousil filmem Slečny přijdou později (1966), kde má svoji roli i Olga Schoberová, která se později prosadila i v Hollywoodu. Do režijní tvorby se vložil v 70. letech. Z období kolektivizace zemědělství, kdy představitelé reakce se marně pokoušejí zabránit kolektivizaci: Cesty mužů(1972).
V koprodukci s Defou vznikl v roce 1973 podle skutečných událostí film Výstřely v Mariánských Lázních. Obsahem děje je vražda a její vyšetřování po letech.
V 1974 podle scénáře Jaroslava Dietla natočil Zbraně pro Prahu. Film se vrací ke květnovému povstání pražského lidu. Z prostředí pohraničníků čerpaly náměty k povídkovému filmu Boty plné vody, odehrávajících v zasněžených šumavských horách. O povídky se podělil s Karlem Kovářem a Jaroslavem Soukupem.
V Mongolsku natočil v koprodukci Ve znamení Tyrkysové hory(1977), kde se i oženil se Slávkou Budínovou. Filmy: Smrt na černo (1976), Vražedné pochybnosti (1978), pro televizi Jak se naučit švédsky (1979), Kozel v kufru (1979), Vrak (1983) bylo poslední, co za života stihl.
Autor: jarda53 .
