Jurij Vladimirovič Nikulin, prominentní sovětský a ruský herec a klaun se narodil 18. 12. 1921 v Děmidovu (Smolenská oblast). Jeho otec, příslušník Rudé armády, tu působil v místním satirickém politicko-agitačním divadle "Terevjum". Herečkou byla i Jurijova matka, takže malý Jurij vyrůstal odmalička v uměleckém prostředí. Roku 1925 rodina přesídlila do Moskvy, kde otec získal místo žurnalisty v novinách "Izvestija", kde měl na starost hlavně reportáže z uměleckého prostředí, recenze premiér a rozhovory s významnými umělci. I nadále se ale věnoval svému původnímu povolání - psal skeče a zábavné scénky pro divadelní i cirkusová představení.
O všech svých aktivitách pak doma často diskutoval se svojí ženou, která sice už do práce nechodila, přesto si ale v uměleckém prostředí stále udržovala dobrý přehled. Tak byl Jurij Nikulin od dětství vtahován přímo do středu divadelního života v hlavním městě. Navíc otec působil i jako vedoucí dramatického kroužku na škole, kam Jurij chodil. Členem tohoto kroužku samozřejmě byl i on a jeho první významná role byl malý Aljoša Peškov v dramatizaci Gorkého hry "Dětství". V roce 1939 absolvoval Jurij desátou třídu a prakticky zároveň s tím byl odveden do armády, k protiletadlovému dělostřelectu. Nebyl typem rozeného vojáka a při výcviku často uváděl svými klauniádami své velitele v zoufalství a kolegy v záchvaty smíchu. Přesto však po skončení výcviku se jako vzorný komsomolec přihlásil do boje v právě probíhající rusko-finské válce a se svou baterií pak chránil nebe nad Leningradem.
V dubnu 1941se začal připravovat na demobilizaci, která se však nekonala, protože 22.června 1941 vypukla nová válka ... Tady už nebylo na nějaké "švejkování" kdy, nacistické letadla silně dotírala na Finský záliv a Jurijově jednotce brzy zůstal za zády obležený Leningrad. Přibývali mrtví a ranění...
"Seděl jsem s kamarádem v zákopu a jedli jsme oběd..," vzpomínal později Nikulin na své první setkání se smrtí: "... povídali jsme si a on mi najednou přestal odpovídat. Pohlédl jsem na něj a co nevidím - seděl tam, z ešusu se mu ještě kouřilo a jeho ruka svírala lžíci... ale jeho hlava ležela o kus dál v blátě..."
Dne vítězství se Jurij dočkal v důstojnické hodnosti a s několika vyznamenáními na prsou, ale na vytouženou demobilizaci si musel počkat až do května roku 1946. Hned po návratu do civilu se rozhodl jít zasvým snem a věnovat se herectví. Jenže to nebylo tak jednoduché - poptávka byla po zcela jiných typech mužů: urostlých a pohledných hrdinech. Hubený a komicky vyhlížející Nikulin se žádnému režisérovi do plánu nehodil. Navíc mu vytýkali nedostatek vzdělání. Jurij si tedy podal několik žádostí o přijetí na různé herecké školy a instituce, ale ani tady nebyl úspěšný. Prostě se nelíbil...
Z čirého zoufalství se nakonec stal členem Dramatického studia při Nogilském divadle, kde nebyly kladeny žádné věkové ani talentové limity. Nezůstal tam však dlouho, protože už v září 1946 přešel (na otcův popud) do přípravné akademie Státního moskevského cirkusu na Cvetném bulváru. Tím začala jeho nová životní etapa a 25.října 1948 konečně došlo i na první samostatné kroky v cirkusové manéži. Vystupování v klaunském duetu s Borisem Romanovem přineslo oběma nečekaný úspěch, který pokračoval i poté, co se novým Nikulinovým partnerem stal Michail Šujdin. V cirkuse Jurij potkal i svou budoucí ženu Taťjánu - byla to studentka angličtiny, která se coby divačka stala během jednoho představení svědkyní Jurijova nešťastného pádu z koně.
Potlučený klaun tehdy skončil v nemocnici a Táňa jej tam začala navštěvovat. A o šest měsíců později se vzali ... Tánina "vážená" rodina utrpěla šok, ale ona dobře věděla, co dělá. Sama pak také přijala práci pod šapitó a rodinnému rozpočtu navíc přispívala i překlady z angličtiny. Když se 14. listopadu 1956 narodil jejich syn Maxim, neznala Nikulinova radost mezí a ke skutečnému pocitu štěstí mu už chybělo jen jediné: zahrát si ve filmu. I to se ale nakonec splnilo, když r. 1958 dostal malou roličku v hudební komedii "Dívka s kytarou". Sice tam odříkal jenom jedinou větu, cestička na stříbrné plátno se tím ale přece jen začala otevírat. Následovalo několik dalších snímků s režiséry Čuljukinem a Rjazancovem, kde si J. Nikulin vydobyl renomé dobrého komika.
Velkým překvapením proto byl jeho výkon ve snímku "Tenkrát byly stromy veliké" z roku 1961, kde vynikajícím způsobem ztvárnil hlavní roli Kuzmy Kuzmiče, těžce se prodírajícho z úplného dna k novému životu. Hlavní komické role jej však čekaly až ve spolupráci s režisérem Gajdajem, s nímž natočil např. "Operace Y"(1965), " Kavkazký zajatec aneb Nová Šurikova dobrodružství" (1967) a hlavně pak komedii " Briliantová ruka" (1969), která byla několikrát zvolena za komedii roku. Po ní už Nikulina znal doslova celý Sovětský svaz.
Mimo tyto komické role ztvárnil Jurij Nikulin i mnohé další postavy, a to mnohdy i vyloženě vážné a dramatické. Jako policista Glazyčev se objevil např. ve filmu "K noze, Muchtare!" (1965), jako mnich Patrikajev ve slavném filmu" Andrej Rublev " (1966) od Andreje Tarkovského. Některé nabídky musel teď už slavný umělec pro nedostatek času i odmítat, protože byl stále zaměstnancem Moskevského státního cirkusu, jehož vedení Nikulinovy natáčecí "odskoky" špatně neslo. Jurij se tak musel vzdát nabízené role v Bondarčukově "Vojně a míru", Gajdajově komedii "Ivan Vasiljevič mění povolání" a mnoha dalších. Krátce po sobě, v letech 1975 a 1976 si však zahrál hned dvě, pro něho dost netypické, vojenské role: Někrasova v Bondarčukově filmu "Bojovali za vlast" a vojenského novináře Lopatina ve snímku "Dvacet dnů bez války", který o 10 let později úspěšně bodoval na Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterdamu. Mezi poslední Nikulinovy filmy patří "Hastroš" z roku 1983.
V té době už se musel natáčení nadobro vzdát, protože byl jmenován ředitelem své domovské scény - Moskevského cirkusu. Bral tuto fuknci velmi zodpovědně a nesmírně si jí vážil. Dokonce se mu podařilo doslova "vydupat" stavbu nové cirkusové budovy, která byla slavnostně otevřena v roce 1989. Práci v "rodné" manéži na Cvetném bulváru slavný klaun věnoval téměř 50 roků a jeho typický úbor (obrovské boty,plandavé kalhoty, bílá košile s motýlkem a směšný klobouk - tralaláček) se stal symbolem zdejší scény. Za své celoživotní dílo byl J. Nikulin roku 1973 jmenovám Národním umělcem SSSR, roku 1990 získal titul Hrdina socialistické práce a 1996 se stal laureátem Řádu za zásluhy III.stupně.
V červenci roku 1997 Jurij Vladimirovič vážně onemocněl a lékařská vyšetření prokázala těžké poškození srdce. Nezbytná operace proběhla 5. srpna 1997, ale herec během ní upadl do kómatu. 16 dnů bojoval tým lékařů o jeho život, bohužel však marně - 21. srpna v 10 hodin a 16 minut ráno se srdce Jurije Nikulina zastavilo navždy. Jeho hrob na prestižním Novoděvičím hřbitově zdobí socha starého, odpočívajícího klauna. Další z pomníků, věnovaných městem Moskvou, svému milovanému umělci, lze najít před budovou cirkusu na bývalém Cvetném (dnes Nikulinově) bulváru. Je to v bronzu vyvedená postava klauna Nikulina, nastupujícího do starého automobilu. Jméno Nikulin je v prostředí moskevského cirkusu stále živé a aktuání, neboť v současnosti je jeho ředitelem Jurijův syn Maxim (původním vzděláním novinář a rozhlasový či televizní moderátor). A na světě už jsou i další možní pokračovatelé tradice: Jurijovi vnuci: Jurka (1986) a Maxim (1990).
Autor: green-tea .
