Francouzský herec Fernand Fabre odehrál přes padesát vedlejších rolí, před kamerou začínal již v němé éře, svou hereckou dráhu zakončil ve vysokém věku v televizi. Narodil se v Salon-de-Provence v jižní Francii, jeho celé jméno bylo Fernand Louis Adelin Fabre. S profesionálním divadlem začínal v Paříži krátce po první světové válce, objevil se například v adaptaci slavného Hugova románu Bídníci v Théâtre de l’Odéon (1921).
První setkání s filmovou kamerou mu umožnilo hned vystoupení v titulní roli v životopisném snímku KNOCK ANEB TRIUMF MEDICÍNY (Knock ou Le triomphe de la médecine, 1926). Ještě v němé éře odehrál několik dalších zajímavých rolí, připomeňme alespoň postavu hraběte de La Motte v historickém dramatu KRÁLOVNIN NÁHRDELNÍK (Le collier de la reine, 1929); jeho manželku zde hrála Marcelle Chantal, s níž hrál i v několika dalších filmech. Mezitím získával další cenné zkušenosti na divadelních jevištích, za zmínku stojí spolupráce s Théâtre Sarah Bernhardt koncem dvacátých let.
Naopak ve třicátých letech své aktivity v divadle omezil, protože i po příchodu zvukového filmu zůstával vytíženým filmovým hercem. Hrál i několik hlavních rolí, s hvězdou rumunského původu Elvirou Popesco vytvořil například ústřední dvojici v melodramatu CIZINKA (L’etrangere, 1930), několikrát byl partnerem již zmíněné Marcelle Chantal, ovšem v tvorbě průměrných kvalit. I když význam Fabreho filmových rolí časem poklesl, sluší se připomenout Renoirovu adaptaci Flaubertova románu PANÍ BOVARYOVÁ (Madame Bovary, 1933), kde hrál velkou roli zkušeného bonvivána Rodolphe Boulangera. Točil také se slavným Abelem Gance, v jehož historickém filmu JEROME PERREAU, HRDINA BARIKÁD (Jerome Perreau héros de barricades, 1935) ztvárnil skutečnou postavu vévody de Beaufort.
V roce 1935 se Fernand Fabre oženil, jeho manželkou se stala herečka Mona Goya (1909-1961), půvabná hvězda tehdejší komerčně zaměřené francouzské filmové produkce. Jejich jediným společným filmem byla nenáročná adaptace literární předlohy LEHKÁ KAVALÉRIE (Cavalerie legere, 1935). Zatímco Mona Goya se ve druhé polovině třicátých let dostala na okraj zájmu filmových producentů, Fernand Fabre nadále hrál středně velké role ve filmech různých žánrů, ovšem i různých kvalit. Připomeňme jeho výstup v dramatu SCHODIŠTĚ BEZ KONCE (L’escalier sans fin, 1943), další kostýmní roli dostal jako hrabě Ferraud v životopisném filmu PLUKOVNÍK CHABERT (Le colonel Chabert, 1943).
Po druhé světové válce se Fernand Fabre znovu začal častěji objevovat na divadelních jevištích, mezitím se v roce 1945 rozvedl s Monou Goyou. Vystupoval na různých pařížských scénách, mezitím znovu často hrál i ve filmech. V poměrně úspěšných projektech dostával velké příležitosti od významných režisérů jako byli Jean Delannoy (KOSTKY JSOU VRŽENY – Les jeux sont faits, 1947) nebo Christian-Jaque (MODROVOUS – Barbe-bleue, 1951). Jedinkrát se před kamerou setkal i s bývalou manželkou Monou Goyou v Paglierově filmu MILENCI Z MRTVÉHO RAMENE (Les amants de Bras-Mort, 1951).
U nás jsme jej mohli vidět jako císaře Františka II. v Guitryho životopisném filmu NAPOLEON (Napoléon, 1955), menší role odehrál i v dalších známých filmech té doby. Mezitím od poloviny padesátých let spolupracoval také s televizí, opět v historickém žánru ztvárnil například ministra Le Telliera v Rosselliniho televizním dramatu PŘEVZETÍ MOCI LUDVÍKEM XIV. (La prise de pouvoir de Louis XIV, 1966), jako ředitel věznice se později objevil ve čtyřdílném seriálu ROSENBERGOVI NESMĚJÍ ZEMŘÍT (Les Rosenberg ne doivent pas mourir, 1975). Před filmovou kamerou se objevil po delší přestávce v režii zpěváka Jacquese Brela v psychologickém snímku FRANZ (1972).
Po účasti v několika televizních seriálech nakonec v televizních studiích uzavřel svou veřejnou prezentaci v roce 1983. S prací na jevišti skoncoval již o deset let dříve. Fernand Fabre zemřel v Paříži 19. ledna 1987 ve věku 87 let.
Autor: argenson .
