Francouzská herečka Mona Goya patřila ve třicátých letech k mezinárodním filmovým hvězdám, i když její sláva se odehrávala téměř výhradně v rámci průměrných až podprůměrných filmů. Narodila se v Mexiku, ale její rodiče byli Francouzi, její skutečné jméno bylo Simone Isabelle Marchand. Rodina později přesídlila zpět do Francie a mladá Mona měla jasnou představu o své budoucnosti – stát se slavnou herečkou. S několika svými fotografiemi a mladistvými ambicemi navštívila v osmnácti letech filmové ateliéry a její neodbytnost přinesla brzy své ovoce. Již v roce 1928 hrála ve čtyřech filmech, mimo jiné ve slavném L'Herbierově díle PENÍZE (L'Argent, 1928), následně pak získala hlavní roli ve filmu PAPRSEK SLUNCE (Rayon de soleil, 1928).
Příchod zvuku na přelomu dvacátých a třicátých let uvrhl francouzskou kinematografii do nejistoty a Mona Goya se náhle ocitla bez práce. Odešla do Velké Británie, kde natočila dva filmy. Skutečnou hvězdu z ní pak udělal Hollywood. Američtí producenti si byli vědomi, že nástup zvuku ohrožuje jejich pozice v Evropě a proto se vrhli na natáčení vícejazyčných verzí svých úspěšných filmů s rodilými mluvčími, protože dabing v té době ještě neexistoval. Stejně jako jiní francouzští herci, tak i Mona Goya tedy počátkem 30. let odcestovala do Hollywoodu, kde ztvárnila velké role například v životopisném filmu JENNY LIND (1931) nebo ve francouzské verzi slavné komedie BUSTER SE ŽENÍ (Buster se marie, 1931). Nejslavnější z té doby byl film VZPOURA VE VĚZENÍ (Révolte dans la prison, 1930), který byl přepracováním amerického trháku The Big House ze stejného roku. Některé filmy v americké produkci vznikly i ve francouzských studiích.
Situace se ale v relativně krátké době změnila a evropské publikum se začalo dožadovat hollywoodských trháků v původních verzích s americkými hvězdami, načež producenti z ekonomických důvodů postupně od pořizování cizojazyčných mutací svých filmů upouštěli. Mona Goya se vrátila do Francie; nutno podotknout, že ne všichni francouzští herci se v Americe prosadili, Mona Goya ale byla jednou z těch úspěšnějších a do Evropy přijela již jako hvězda. Na druhou stranu je nutno přiznat, že její další práce pro film vycházela spíše z jejích fyzických předpokladů, než z kvalitních hereckých výkonů, což limitovalo její uplatnění na skutečně hodnotných titulech. Zlí jazykové tvrdili, že Mona Goya neoplývala nijak vysokou inteligencí a že bez rozmyslu přijímala všechny nabízené role, ale tvůrci filmů si jí cenili jako ztělesnění mladistvého elánu a optimismu a každá její středně velká, někdy i hlavní role, znamenala úspěch.
I nadále točila několik filmů ročně, za zmínku stojí několikerá spolupráce se slavným Fernandelem, s nímž natočila například mezinárodně úspěšnou historickou komedii FRANTIŠEK PRVNÍ (François Premier, 1937), hrála také pod režjiním vedením Sachi Guitryho, od nějž dostala příležitost v životopisném snímku LA MALIBRAN (1943), jiný významný režisér Abel Gance ji obsadil do dobrodružné historické romance KAPITÁN FRACASSE (Le capitaine Fracasse, 1943). Ve čtyřicátých letech vstoupila Mona Goya i na divadelní jeviště a v průběhu deseti let hrála například v Théâtre de Paris nebo Comédie des Champs-Elysées.
Po válce pak příležitostí výrazně ubylo a filmografie Mony Goyi se začala početně snižovat, v padesátých letech pak točila již i s několikaletými odstupy. Z její poválečné tvorby si zmínku zaslouží historický film MANDRIN (1947), v němž na sebe vzala podobu slavné markýzy de Pompadour. Z další dekády můžeme připomenout slavný film BABETA JDE DO VÁLKY (Babette s'en va-t-en guerre, 1959). Naposledy si Mona Goya zahrála v hořké komedii STARÁ GARDA (Les vieux de la vieille, 1960) po boku mužských hvězd své generace, jako byl Jean Gabin nebo Pierre Fresnay. Koncem padesátých let navázala také příležitostnou spolupráci s televizí.
Mona Goya zemřela následkem zhoubného nádorového onemocnění 8. října 1961 ve věku 51 let. Z jejího soukromí uveďme deset let trvající manželství s hereckým kolegou Fernandem Fabre (1899-1987). Vzali se v roce 1935, jejich svazek pak v roce 1945 skončil rozvodem.
Autor: argenson .
