František Vnouček

Herec František Vnouček pocházel z Benešova, kde také prožil dětství a mládí, po maturitě začal studovat práva na Univerzitě Karlově v Praze. Již tehdy ale pohostinsky vystupoval na scéně Národního divadla, kde ve dvacátých letech vytvořil několik malých rolí jako statista převážně v klasickém repertoáru. Studia práv nakonec nedokončil a od roku 1925 byl profesionálním hercem. První stálé angažmá získal v Českém divadle v Olomouci (1926-1930), pak se vrátil do Prahy a v letech 1930-1932 hrál (a také zpíval) v Osvobozeném divadle. Stejně jako řada jiných českých herců pak nakrátko odešel do Bratislavy, kde byl členem českého souboru Slovenského národního divadla (1932-1934).

Bratislava pro něj měla význam i v soukromém životě, protože se tady potkal s Natašou Gollovou (1912-1988), která byla potom tři roky jeho životní partnerkou. S ní také zamířil z Bratislavy znovu zpět do Prahy a v letech 1934-1945 byl hercem Vinohradského divadla. Svým zjevem byl Vnouček od počátků své herecké dráhy předurčen k postavám lyrických milovníků, v Olomouci prošel křestem v operetním a nenáročném repertoáru, až později v Praze začal dostávat umělecky hodnotnější příležitosti. Časem se přehrál do charakterních úloh, převážně dobře situovaných intelektuálů, přesvědčivě ale dokázal zahrát i příslušníky proletářských vrstev. Z jeho divadelních rolí si zmínku zasluhují stěžejní příležitosti ve světovém dramatu (Macbeth, Červený a černý, Na dně, Žebrácká opera), výrazné postavy odehrál i v české moderně (Léto). Vnouček byl levicově orientovaným umělcem a od mládí propagoval sovětské divadlo, což jej vedlo k úzké spolupráci s podobně založenými režiséry.

K první filmové roli se František Vnouček dostal až ve svých pětatřiceti letech – debutoval postavou legionáře Miloše ve válečném dramatu ZBOROV (1938). O rok později pak ztvárnil sympatického profesora Voříška v dodnes slavné veselohře CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE (1939). V následujících protektorátních letech hrál vedlejší role v dalších sedmi filmech, dodnes jsou známé komedie DVA TÝDNY ŠTĚSTÍ (1940) nebo MUŽI NESTÁRNOU (1942). Z několikerého setkání s bývalou přítelkyní Natašou Gollovou před kamerou stojí za zmínku melodramatický příběh RUKAVIČKA 1941), kde hrál poměrně velkou roli odmítnutého snoubence Jana Půsta.

Po druhé světové válce našel František Vnouček trvalé zázemí v divadle D 46 (1946-1960), kde pod vedením E. F. Buriana našel vhodné prostředí pro své levicově orientované umělecké směřování. Své politické přesvědčení mohl po Únoru 1948 realizovat také jako člen divadelního Ústředního akčního výboru. Hned po válce hrál Vnouček zajímavé role v klasice (Cyrano z Bergeracu), později se ale E. F. Burian soustředil na propagaci „vhodných“ titulů zapadajících do dramaturgické koncepce poúnorového režimu, což se týkalo i správně vybíraných klasických kusů (například Balzacův Farář z Tours). Četné problémy a neshody herců s Burianem vedly k časté obměně souboru a Vnouček zůstával jako jedna ze stěžejních opor této scény, nejnovější studie pak potvrzují, že vedle často nevýrazných herců byl jedinou skutečně výraznou uměleckou osobností divadla D 34.

Po roce 1945 čekalo na Františka Vnoučka dalších více než čtyřicet filmových rolí, vesměs se ale jednalo o rozměrově nevelké postavy, velká část titulů navíc patří do žánru právem zapomenutých budovatelských dramat. Z umělecky hodnotnějších příležitostí se sluší připomenout úlohu sluhy Françoise v lyrickém snímku ŘEKA ČARUJE (1945) nebo lékaře Frieda v Radokově dramatu DALEKÁ CESTA (1949). Menší úlohy si zahrál také v několika historických filmech (REVOLUČNÍ ROK 1848, 1949; JAN ŽIŽKA, 1955), díky poměrně častému reprízování v televizi si jej můžeme připomenout jako vedoucího hotelu v kriminálce 105% ALIBI (1959). Naposledy stál před kamerou jako profesor v dramatu ze současnosti VŠUDE ŽIJÍ LIDÉ (1960), premiéry tohoto filmu se ale již nedožil.

František Vnouček se kromě umělecké činnosti po roce 1945 věnoval aktivně i práci v hereckých odborech, nadále prosazoval také moderní hry sovětských autorů (byl mj. redaktorem časopisu Sovětské divadlo). Tyto aktivity mu pak umožnily i pedagogické uplatnění – od roku 1953 byl docentem na pražské DAMU, později byl jmenován profesorem. Z jeho ocenění udělených komunistickým režimem připomeňme alespoň titul Zasloužilého umělce (1954).

František Vnouček zemřel náhle 24. června 1960 ve věku 56 let.

Autor: argenson

Jako student práv statoval v ND. Od roku 1925 se věnoval
pofesionálnímu divadlu. Hrál v Olomouci, OD (1930-32), Bratislavě
a MDP (1934-45). V poválečných letech spolupracoval hlavně s
E.F.Burianem. Jeho levicová orientace ho přivedla již v 30.letech
k aktivitám v oblasti propadace sovětského umění. Od 1953 byl
čelným pedagogem DAMU. Ve filmu debutoval koncem 30. let.
Do povědomí pamětníků se nejvíce zapsal rolí prof. Voříška z
Cesty do hlubin študákovy duše.

Autor/Zdroj: /Sber