Ondřej Vetchý

„Obdiv k hereckým hvězdám a touha přinášet lidem radost mě od dětství vedly k herectví,“ říká Ondřej Vetchý, který nejprve navštěvoval dramatický kroužek a od svých dvanácti let hostoval v Horáckém divadle Jihlava v Casonově hře Jitřní paní, což jej správně nabudilo ke studiu hudebně dramatického oddělení pražské konzervatoře. Vetchý po jejím absolvování nastoupil do Činoherního studia Ústí nad Labem, kde hrál například Pazoura ve stejnojmenné hře H. Barkera. Po krátkém intermezzu v pražském Divadle Emila Františka Buriana Vetchý nakonec na několik let jako stálý člen zakotvil v Činoherním klubu Praha, kde podal mnoho pozoruhodných výkonů v rolích, jež byly k velkému štěstí diváků v několika případech zaznamenány pro další generace na televizní pás. Vetchý se v Činoherním klubu představil jak v rolích klasického i moderního, tak domácího či světového repertoáru jako jsou například Kleantes z Molierova Lakomce; Guglielmo z Goldoniho Letního bytu; Rodrigo z Wedekindovy Lulu; mladý lékař Jevgenij Lvov z Čechovova Ivanova; Garry Lejeune z komedie Bez roucha M. Frayna; Max z Canettiho Domu; Soběbor z Klicperova Hadriána z Římsů; Tichý ze Smočkova Podivného odpoledne dr. Zvonka Burkeho či ředitel z Kunderovy Ptákoviny. Vetchému se poštěstilo stanout na jevišti i v titulních úlohách Medarda ze Schnitzlerova Utrpení mladého Medarda; jako Figaro z de Beaumarchaisovy Figarovy svatby popřípadě coby slavný malíř Vincent van Gogh ze Smithova Vincenta. V nynější době pracuje O. Vetchý na volné noze a proto jej můžeme spatřit kromě činoheráku také na několika dalších pražských scénách či na jevištích pod hlavičkami zájezdových agentur. Vetchý patří k současné špičce domácích divadelních umělců a vidět jeho výkon živě na vlastní oči, ať v roli komediální či vážné, patří k nezapomenutelným chvílím, proto doufejme, že se s ním budeme na prknech, co znamení svět, ještě dlouhá léta potkávat včetně jeho nezdolného a pro něj tak typického entusiasmu. „V divadle hraju nejraději němé role a ty bych hrál nejraději i do budoucna,“ podotýká se svým typickým úsměvem O. Vetchý.

Ondřej Vetchý má přes svůj stále poměrně mladý věk na filmografickém kontě již okolo neuvěřitelné dvou stovky titulů, z nichž těm nejstarším patří sportovní dokumenty 5x trenér J. Matuly nebo Ve stopách Klabzubáků F. Papouška, které uváděl. Přes drobnou spíše komparzní než epizodní roli spolužáka a pionýra v komedii pro mládež Leť, ptáku, leť! se Vetchý objevil jako pikolík i v dalším Hanibalově filmu Neříkej mi majore!, které jsou tak brány za jeho oficiální herecké debuty na stříbrném plátně. „Můj debut u filmu byl skutečně senzační. Hrál jsem pionýra, třináctiletého kluka na kole. Měl jsem ruksak, který vážil asi čtyřicet kilo, kytaru a bylo to hrozně romantické. Když pak na ten film někdo šel, ani si mě nevšimnul,“ vzpomíná na své první filmové zkušenosti Vetchý. Počáteční úlohy Vetchého před kamerou se poté přesunuly i do televizních studií a proto hrál Milana v Adamcově psychologickém dramatu Mezičas nebo Robina, přítele Venduly v Krejčíkově komedii Babička se zbláznila. Postavy mladých hochů, ať duševně narušených či jen z okraje společnosti se poté ve Vetchého filmové práci zabydlely, o čemž svědčí Joneš, otrlý chovanec výchovného ústavu z Kopřivova psychologického dramatu Zámek Nekonečno nebo šikovný zlodějíček Karel z dnes již kultovního kriminálního filmu J. Soukupa Láska z pasáže. Výřečný dospívající či čerstvě dospělý kluk s poněkud nepevným charakterem byl Vetchému v jeho velmi mladém věku filmaři přímo předurčen a s tímto typem rolí se u něj doslova roztrhnul pytel, jak to dokazují Kachyňovy filmy Fandy, ó Fandy, v němž hrál Béďu nebo Sestřičky, pro které ztvárnil postavu vemlouvavého milovníka Petra a v kterých se předvedl i se svým hudebnickým, tanečním a pěveckým talentem. Zajímavou kreaci podal Vetchý v tehdejších létech taktéž jako nafoukaný zpěvák populární hudby Michal Kandrt v Krejčíkově smutné komedii Prodavač humoru než přišel jak pro něj, tak pro diváky a filmaře osudový zlom. Vetchý v inkriminovaných letech přijal Bočanovu nabídku ztvárnit jednu z hlavních rolí v jeho filmové pohádce S čerty nejsou žerty a zbrklému čertu Jankovi s hodností vraníka poté vdechnul život s takovou grácií, že i jeho nezastupitelnou měrou se z tohoto díla stal jeden ze základních klenotů zlaté studnice světových kinematografických dějin. V postavě čerta Vetchý naplno uplatnil svou archetypální fyziognomii, šťastně kombinovanou se vstřícnou, někdy až dojemně nadšenou dobromyslností, což dokázali ocenit i diváci a on si proto z festivalu Ostrov nad Ohří za svou úlohu odvezl hlavní cenu dané kategorie a záhy nato mu režisér Zábranský ve své prvotině v psychologicko sociálním dramatu Dům pro dva svěřil komplikovanou, tragickou vyhrocenou hlavní roli frajera Dana, která ho vynesla k hvězdným světovým výšinám. Vetchý ve zmíněném filmu dokázal vytvořit lehkomyslného spratka spoléhajícího na svou roztomilou drzost a vzezření svůdce tak věrohodně, že jeho strhující výkon zcela pochopitelně vzbudil velký rozruch jak u diváků, tak odborné kritiky, která jej nominovala na vysoce prestižní evropskou filmovou Cenu Felix. Universálního talentu s osobitým a nadstandardním uměleckým projevem O. Vetchého začali poté rychle využívat i další tvůrci s jejichž nabídkami již hlavních či větších rolí se strhla lavina a on šel, jak se říká z filmu do filmu, respektive z role do role. Vysoké nasazení a schopnost podat uvěřitelný výkon prokázal Vetchý ve filmech J. Matuly Stupně poražených, kde byl šampionem Jirkou Krobem nebo v jeho pohádce Nebojsa, v níž ztvárnil lenošivého vykuka Ferka; v Mášově Skřivánčím tichu se pak zhostil postavy automechanika Káji a v okupačním dramatu Chodník přes Dunaj M. Luthera vytvořil figuru udavače Valáška. Další vynikající příležitosti nabídnuli Vetchému V. Balco v zajímavě odstíněné úloze Doda, tragického hrdiny z filmu Let asfaltového holuba, která mu dala další cenu; J. Weiss v postavě mladého Emila koprodukčního evropského dramatu Marta a já; J. Menzel ve figuře Jacka z jeho adaptace Žebrácké opery; V. Vorlíček s úlohou nafoukaného prince Velemíra z pohádky Kouzelný měšec nebo D. H. Jones, který si jej vybral pro roli Kaminera při natáčení koprodukčního psychologického dramatu podle Kafkova námětu nazvaném Proces. To, že Vetchý netočí před kamerou jen křivácké povahy záporného ražení či postavy duchaprázdných hrdinů, ale i postavy otevřených pozitivně naladěných lidí vynikajících optimismem, odvahou či horlivou činorodostí dokazují další ústřední role, ke kterým lze zařadit slavného vojína Kefalína z Černých baronů Z. Sirového; mladého kulisáka Petra zvaného Kandrdas z Mášova snímku Byli jsme to my?; Bajniše Zisoviče z pozdní prvotiny Z. Dostála Golet v údolí, za něhož byl nominován na Českého lva nebo v postavě energického Kvídova otce ze smutné retro komedie pro celou rodinu P. Nikolaeva Báječná léta pod psa, jež mu nominaci na lva přinesla opět. K dalším mnoha tvůrcům, kteří s nadmíru talentovaným Vetchým začali postupem let pravidelně spolupracovat.patří bezesporu také J. Svěrák, pod jehož vedením se spolupodílel na většině jeho děl; ať se jednalo o Obecnou školu, kde byl obsazen do minirole řidiče tramvaje, co ho podvádí manželka; o oscarového Kolju, v němž ztvárnil sympatickou postavu hrobníka Brože s kupou nápadů, zvířat i dětí, za což byl po právu znovu nominován na lva; o hořkou rodinnou komedii Vratné lahve, v níž hrál mladšího Řezáče; o herecko – loutkově kombinovaný snímek Kuky se vrací, pro který namluvil roli Dubánka nebo o nejnákladnější válečný koprodukční velkofilm své doby Tmavomodrý svět, jenž mu kromě opětovné nominace na Českého lva přinesl konečně také roli psanou jemu přímo na tělo, jak se to povedlo v postavě statečného pilota Františka Slámy. Vrcholný umělecký, vysoce profesionální talent O. Vetchého s nezvyklou flexibilitou a množstvím zkušeností využila již fronta tvůrců doma i za hranicemi, kteří jej znovu a znovu obsazují do svých děl jako vyzrálou osobnost, co dokáže své úlohy natrvalo umístnit do srdcí a pamětí diváků, jak se o tom měli možnost přesvědčit ti, co viděli film o výstavbě jaderné elektrárny Dukovany, kterou pro celuloidový pás pod názvem Atomová katedrála realizoval J. Balík a nabídnul mu v ní roli Mrkvičky; návštěvníci Smyczekova dramatu Krajina s nábytkem, v níž ztvárnil Ondřeje, kumpána Evy; diváci Podskalského komedie s prvky tajemna a mystery Ohnivé ženy mezi námi, v níž si zahrál asistenta režie; ti, co vzpomínají na dramatický příběh Než poznáš první úsměv L. Ráži a v něm na Vetchého jako na Dušana; diváci Rezkovy pohádky Víla z jeskyně zla, kde byl Tomášem; ti, co zhlédli pohádku S. Simonové Zelený rytíř, která mu v ní nabídla postavu Marka; dále pak diváci, kteří jej coby Miloše viděli v Hášově psychologickém dramatu Jak se ztratit ve zlém světě nebo ti, co zasedli k Cieslarovým dílkům: k thrilleru Lovec vodního ticha, aby jej spatřili jako Kristka či k filmu o citovém dospívání mladé dívky Markétin zvěřinec, aby ho zde viděli v roli medvěda. Díky vrozené citlivosti dává Vetchý svým postavám roztomilý ironický až sebeparodický nadhled, což nádherně reprezentují tři díly filmových básníků z dílny D. Kleina, ve kterých byl nejprve studentem Karabcem v Jak básníci přicházejí o iluze; aby se v dílu Jak básníkům chutná život již stal zaměstnancem autobazaru a v Konci básníků v Čechách jen bývalým vysokoškolským spolužákem medicíny. Vetchý jako temperamentní herec dynamického až eruptivního hereckého projevu má vynikající schopnost pohybovat se zcela samozřejmě v postavách agresivních či arogantních záporáků stejně tak jako dokáže s lehkostí zahrát hravou rozpačitost či přímo sošnou okázalost nesoucí v sobě jistá sdělení, jak to dokázal například ve skutečných postavách reálných dějin, k nimž patří historická dramata O. Daňka Císařovna na chvíli, kde si zahrál následníka trůnu Viléma či Královnina smečka psů, kde byl Sirem Robertem Cecilem a dále pak na infekci umírající Janek z historického životopisného historického velkofilmu o svaté Zdislavě z Lemberka, který pod názvem V erbu lvice realizoval L. Ráža; figura Mistra Jiřího Šultyse v Sirového adaptaci dramatického románu Z. Wintera Mistr Kampanus nebo i osobní lékař B. Němcové doktor Lambl, kterého ztvárnil v netradičně koncipovaném životopisném dramatu o posledních dnech velké spisovatelky A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu natáčeného v evropské koprodukci režisérkou D. Knöpfel. Jak je patrné Vetchý přijímá role bez rozdílu své velikosti či důležitosti, proto jej vidíme v ústředních i ve vedlejších úlohách či přímo v drobných postavách a z tohoto společného ranku nepřeberného množství práce stojí jistě za povšimnutí mimo jiných karatista a kaskadér Eda v Hollého akční Cestě peklem; titulní císař v Křítkově pohádce Císař a tambor; strýc Max z Mináčovy evropské historické ságy Všichni moji blízcí; rozvádějící se vykutálený syn Jára v Michálkově vynikajícím psychologickém dramatu Babí léto; notář Karel z poetického retro snímku J. Nvoty Kruté radosti; mimořádně neschopný strýček Artur v Kotíkově situační komedii Pánská jízda; dobromyslný křesťansky založený hasič Serafín z Polesného adaptace Páralových Milenců a vrahů; nevěrný manžel Honza z Cieslarovy hořké komedie Duše jako kaviár; jeden z tria sympatických zlodějů, Ondřej v Chlumského kriminální černé komedii Prachy dělaj člověka; pan Friedman z válečného dramatu Nedodržený slib stejného režiséra; nájemný zabiják Kontakt z Bystroňovy kriminální komedie Po hlavě do prdele; policista ze Zafranovičova dramatu Má je pomsta; Švanda, zeť starostky z Jasného Návratu ztraceného ráje; taxikář bez taxiku v Tučkově tragikomedii Děvčátko; Jan Pavel z retro smutné komedie I. Pavláskové Zemský ráj to napohled; Rusnák z milostného dramatu P. Nikolaeva Kousek nebe nebo i sovětský agent Lubič z Cieslarova historického dramatu Krev zmizelého, který byl posléze upraven i pro potřeby televizního seriálu. Co se týče seriálů či televizních cyklů byl Vetchý angažován do role nemocničního zřízence v kultovních Polákových Návštěvnících; v Adamcově Sanitce byl žokejem; v Bočanových Slavných historkách zbojnických ztvárnil Adama; ve Vorlíčkově vědecko – fantastickém Křečkovi v noční košili si zahrál konstruktéra Michala; z Rážova Území bílých králů si jej pamatujeme jako Arnošta Javorského; v Moskalykově legendárním Dobrodružství kriminalistiky ztvárnil Ignáta; ve Filipově historickém Náhrdelníku se ujal postavy Vraniče; v cyklu Uctivá poklona, pane Kohn J. Němcové získal roli Schnabla; v životopisném seriálu o J. Nerudovi Laskavý divák promine J. Dudka vdechnul život Šemberovi; ve Smyczekově adaptaci Poláčkova proslulého díla Bylo nás pět přijal roli učitele Veselíka; v Kleinem režírovaných přímým přenosem vysílaných Hříších pro diváky detektivek byl jedním z kriminalistů; v komediálním alternativně pojatém seriálu dua Chaun & Zahrádka Gynekologie 2 jej najdeme jako Vlastu Parkana; doktora Pivoňku si zahrál v Případech detektivní kanceláře Ostrozrak K. Smyczeka nebo pod stejným režijním vedením novináře Kadlece nejprve v Místu nahoře, na nějž pro velký zájem diváků navazovalo volné pokračování nazvané Místo v životě již režírované J. Chlumským stejně jako detektivní seriál Eden, v němž ztvárnil kriminalistu Láďu Krause. Z těch nejnovějších několikadílných projektů stojí za povšimnutí Chaloupkovi Bráškové, pro které namluvil komentář; Četnické humoresky rodinné dvojice otce a dcery Moskalykových, ve kterých si zahrál Šoufka nebo naprosto geniálně podaná postava Jirky Luňáka, kapitána fotbalového týmu TJ Slavoj Houslice z Okresního přeboru tandemu Kohák & Prušinovský, v níž naplno zužitkoval své vlastní zkušenosti z aktivního fotbalového mládí, kdy jako ještě neznámý kopal moravskou župní ligu za celek Chvalovic. Naposledy zmíněný seriál zaznamenal jak u diváků tak i u odborné kritiky, zcela nečekané ohlasy a proto se režisér J. Prušinovský odhodlal na základě mega úspěchu převést jej pod titulem Okresní přebor – Poslední zápas Pepíka Hnátka na filmový pás a Vetchý si tak svou kapitánskou roli zahrál opětovně. Bravurnímu zkušenému profesionálnímu herci O. Vetchému se logicky nevyhýbá ani dokumentární kamera či hostování v rozličných talk – show programech, což mimo jiných reprezentují rozličné Filmy o filmech, v kterých hrál a dále pak Krásné ztráty M. Prokopa; Všechnopárty K. Šípa; dokumentární Zpověď Ungelt M. Frolíkové; Rozmarná léta českého filmu dvojice Stehlík & Vachler nebo 13. komnata Ivo Niederleho natočená A. Sirotkovou. V jednom případě se Vetchý sám stal hlavním objektem hledáčku kamery a to ve Škarpově dílu z cyklu Po stopách hvězd, který mu byl věnován. S přibývajícím věkem se O. Vetchý dokáže postavit v kinematografickém světě i za kameru a to buď coby asistent režie, jak dokládají Sirového Černí baroni či coby spoluscénárista, jak dokázal u Nvotových Krutých radostí a u Chlumského kriminální komedie Prachy dělaj člověka. Kromě všech zde uvedených informací se O. Vetchý v poslední době pokouší i o úspěchy na moderátorském poli, které mu otevřel M. Čech při každoročním udílení Cen české filmové kritiky. Ondřej Vetchý je na počátku třetího tisíciletí jednou z nejvýraznějších osobností současné scény a v kinosálech v ten stejný čas běží hned několik snímků, ve kterých je možné zřít jeho umělecký talent, ať jde o Autopohádky několika režisérů, z nichž v povídce J. Koháka Příhody Antonína Kužílka ztvárnil titulní úlohu; o Hřebejkovu silně psychologický laděnou Nevinnost, v níž je Tomášem; o Ondrušův kriminální thriller Vendeta, pro který nastudoval hlavní roli Pochmana; o Macharáčkovu pohádku Tajemství staré bambitky, v níž jej uvidíme v postavě Karaby nebo o Cieslarovu tragikomedii Láska je láska, ve které přijal úlohu Karla Fuchse. Do kin se ale připravují i jiná nová či přímo nejnovější díla, ve kterých Vetchý podává další herecké výkony a která jsou ve střižnách nebo ve fázi dokončovacích prací, ať se jedná o Nvotovo historické drama Konfident nebo o politicko akční thriller z osvobozeneckého roku 45 odehrávající se během jednoho týdne v českém pohraničí a který režisér Chlumský zcela příznačně nazval 7 dní a svěřil mu v něm roli Jana Olšana. Snad i v těch dosud neuvedených dílech předvede Vetchý široké možnosti svého hereckého rejstříku, aby plejádu mravně poněkud ošemetných postav či zástup figur z kladného protipólu, říznutou pravým plebejským šarmem rozšířil a rtuť jeho popularity mohla stoupat stále výš. Vždyť nám všem O. Vetchý již několikráte dokázal, že i na malé ploše umí načrtnout charakter postavy, aniž by ztratil cit pro míru či jemné odstínění a že díky svému vcítění, charismatu i velké zásobě fyzické energie dokáže svůj umělecký výkon posunout směrem k obyčejnému konzumentovi i samotnému tvůrčímu týmu tak, aby se mu práce stala ve finále jen dalším vděčně střiženým výsledkem. Přejme Ondřeji Vetchému aby tomu tak skutečně bylo i nadále, určitě si to z celého srdce zaslouží.

Ondřej Vetchý během své profesní kariéry již několikráte také vstoupil do hudebního světa, ať šlo o hudebnické či pěvecké výstupy většinou nastudované pro divadlo, film, popřípadě pro televizi. Avšak O. Vetchý díky svým proporcím chlapa s báječnou figurou, záviděníhodným pasem a s milým úsměvem jako by byl přímo předurčen stát se taktéž ikonou rockového či poprockového publika a proto čas od času svou uměleckou působnost rozšiřuje i na hostování či občasné účinkování v rozličných hudebních skupinách, z nichž k těm nejvýraznějším jistě patří formace In zaniklá dřív, než se stihla výrazněji zapsat do širšího povědomí. Ondřej Vetchý je jednoduše řečeno silnou komplexně nadanou osobností, která umí být v odpovědích rychlá, bystrá, mluvící bez výhybek, zámlk a nánosů společenských tabu, čemuž se říká upřímnost a zcela upřímně je vhodné napsat, že v případě vydání sólového profilového alba by se jistě jednalo o velmi pozoruhodný počin, kterého se doufejme jak Ondřejovi fanoušci a fanynky, tak široká posluchačská obec jednou dočká.

Ondřej Vetchý si svou první cenu odvezl z Mezinárodního filmového festivalu Ostrov nad Ohří 1985, kde se stal se svým výkonem v Bočanově filmové pohádce S čerty nejsou žerty držitelem Ceny pro nejsympatičtějšího dospělého herce. O několik let později získal Vetchý díky filmu Let asfaltového holuba na MFF Bratislava 1991 hlavní cenu Zlatý klinec a v r. 2oo2 k němu za ztvárnění role pilota Františka Slámy ve Svěrákově dramatu Tmavomodrý svět přidal Cenu čtenářů časopisu Cinema Finále Plzeň 2oo2. K dalším oceněním Vetchého herecké práce patří Malé zlaté slunce Filmového festivalu mladých Trutnov. Vyjma těchto uvedených hlavních ocenění se O. Vetchému poštěstilo získat za ztvárnění postavy Dana ze Zábranského psychologicko – sociálního dramatu Dům pro dva celou řadu rozličných domácích i zahraničních ocenění včetně Ceny Mezinárodního filmového festivalu Montecatini a nominace na vysoce prestižní Evropskou filmovou cenu Felix 1987. Dokonce již čtyřikrát byl Vetchý odbornou porotou vybrán do hlavní nominace na Českého lva a to za Bajnyše Zisoviče z Dostálova Goleta v údolí; za hrobaře Brože ze Svěrákova Kolji; za Kvidova otce z Nikolajevových Báječných let pod psa a za Františka Slámu z Tmavomodrého světa J. Svěráka, ale zatím ani jednu roli v křišťálovou několikakilovou sošku proměnit nedokázal. Další nominaci získal na televizní Cenu Elsa za roli novináře Kadlece ze Smyczekova seriálu Místo nahoře. K nejčerstvějším úspěchům O. Vetchého jistě patří Cena za nejlepší výkon v mužské roli Mezinárodního filmového festivalu Moskva, kterou mu přinesla postava Karla z Krutých radostí J. Nvoty nebo vysoce prestižní Cena Týtý r. 2o1o v herecké kategorii. Vetchý má velmi slušně našlápnuto k získání i dalších ocenění či titulů, takže již nyní a de facto i s jistotou, můžeme prozradit, že tento souhrn úspěchů není jistě konečný.

Herec, hudebník, moderátor, režisér, tanečník a zpěvák Ondřej Vetchý, který se v posledních letech stává také spoluscénáristou patří již po několik desetiletí mezi nejoblíbenější a zároveň i nejobsazovanější umělce současnosti. K Vetchého popularitě u obyčejného diváctva či posluchačstva a stálému zájmu tvůrců jistě notnou měrou přispívá jeho velmi silné charisma, po léta mladistvý vzhled včetně postoje k životu nebo i statná výborně profilovaná figura, k níž se vypracoval díky svému zájmu o adrenalinové a bojové sporty, jimž se věnuje již od svého mládí. A propos; pro komplexnost je nutné dodat, že se Vetchý stal v judu nositelem 1. danu. Ondřej Vetchý je většině národa blízký i svými postoji, názory za čistotu a poetiku, kterou v sobě má a možná i tím, že je to člověk s čistým nezkaženým srdcem. „Na spoustu lidí působím asi jako veselý, bezproblémový, nezávazný chlapík, kterému všechno vychází, který má zkrátka štěstí. Jsem ale určitě nezodpovědný, hodný, lehkovážný, nedoceňuji spoustu věcí a hodně jich taky přeceňuji. Chci se všemi vyjít, ale ono to vždycky prostě nejde! Jsem vznětlivý, mírný, líbí se mi holky, líbí se mi kluci, protože sám bych chtěl být z národa krásného, ušlechtilého a nadaného,“ hodnotí souhrnem Ondřej Vetchý sebe sama v rozhovorech. Vetchý, z kterého chtěl mít otec stavaře, je v současnosti členem České filmové a televizní akademie a mezi jeho koníčky patří, jak sám přiznává plzeňské pivo, Modrý portugal, sport, lidské bytosti, kamarádi, vlastenectví a taky je rád doma. Ondřej Vetchý se již nyní, zhruba v polovině své profesní poutě dokázal nesmazatelně zapsat do širokého povědomí jak doma, tak za hranicemi a pro jeho otevřenost i neustálou pozitivní náladu tomu jistě bude i v té polovině druhé, kterou má před sebou.

Divadlografie (umělecká – výběr): ? – Alejandro Casona: Jitřní paní; Nathaniel Richard Nashe: Obchodník s deštěm; Martin Mc Donagh: Pan Polštář (Katurian); Howard Barker: Pazour (Pazour); Ladislav Smoček: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho (Tichý); Milan Kundera: Ptákovina (ředitel); Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor; Alfred Jarry: Ubu králem; Jean Jacques Bricaire & Maurice Lassayques: Velká zebra aneb Jakže se to jmenujete?; Fernand Crommelynck. Velkolepý paroháč; Michail Bulgakov: Zojčin byt; 1986 – Michael Frayn: Bez roucha (Garry Lejeune); 1987 – John Millington Synge & Ladislav Smoček: Krásné vyhlídky (Michal Byrne v Syngově Drátenické svatbě); Alexandr Vampilov: Provinční anekdoty (Kamajev v aktovce Metér); 1988 – Elias Canetti: Dům (Max); Anton Pavlovič Čechov: Ivanov (mladý lékař Jevgenij Lvov); 1989 – Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále (Jan Dítě I / vojenská míra / pražský hejsek / germánský bůh / gestapák / pes / aj.); Thomas Middleton & William Rowley: Pitvora (Antonio); 199o – Václav Havel: Žebrácká opera (Jack, člen Macheathovy organizace); 1991 – Lev Birinskij: Mumraj (Kolja); Arthur Schnitzler: Utrpení mladého Medarda (Medard); 1992 – Václav Matěj Kliment Klicpera: Hadrián z Římsů (Soběbor); Jean Baptiste Poquelin de Moliere: Lakomec (Kleantes); 1994 – Pierre Augustin Caron de Beaumarchais: Figarova svatba (Figaro); Frank Wedekind: Lulu (Rodrigo); Josef Štolba: Vodní družstvo (Kleofáš Červenka, první radní); 1997 – Václav Štech: Třetí zvonění (Hvězdínský); 1999 – Carlo Goldoni: Letní byt (Guglielmo); 2oo1 – Gordon Smith: Vincent (Vincent van Gogh); 2oo2 – Luigi Chiarelli: Maska a tvář (Hrabě Paolo Grazia); 2oo3 – Fjodor Sologub: Ďáblova houpačka (Volodin); 2oo4 – Carlo Goldoni: Impresário ze Smyrny (zpěvák Carluccio); 2o1o – Miroslav Krleža: Léda aneb Manželskonemanželská povídka (akademický malíř Aurel); 2o11 – Ray Cooney: Prachy!!!; …

zdroj: Daniel Rubeš - Lexikon osobností české a slovenské kultury

Autor: řepešínský

Sám Ondřej Vetchý říká, že k herectví jej přivedl dětský obdiv k filmovým hvězdám a touha dělat lidem radost. Cílevědomou přípravou a následnou praxí se časem vyprofiloval v jednoho z předních herců své generace, jeho filmografie je vzácným příkladem toho, že umělecké hodnoty lze kombinovat s divácky vděčnými rolemi. Ondřej Vetchý dnes patří k nejoblíbenějším osobnostem českého filmu a divadla, aniž by měl potřebu svou popularitu přiživovat participací v bulvárních médiích. Jeho úspěšnou hereckou dráhu lemuje také řada ocenění i nominací.

Od dětství navštěvoval dramatický kroužek, jako dvanáctiletý začal hrát ochotnické divadlo, dostal dokonce příležitost v podobě pohostinského účinkování v rodné Jihlavě v Horáckém divadle (Jitřní paní). Na pražské Státní konzervatoři vystudoval hudebně dramatický obor a po absolutoriu (1984) nastoupil do Činoherního studia v Ústí nad Labem, které mělo v osmdesátých letech mezi českými divadly velmi dobrou pověst, a to i přes limity dané aktivitami mimo Prahu. Ondřej Vetchý zde hrál v představeních Revizor, Ubu králem nebo Zojčin byt. Již za studií získal první zkušenosti s kamerou díky epizodní roli ve filmu LEŤ, PTÁKU LEŤ (¨1978). Po několikeré další spolupráci s filmem a televizí na sebe poprvé výrazně upozornil postavou lehkomyslného Petra v Kachyňově filmu SESTŘIČKY (1983). Již jako student konzervatoře začal být vyhledávaným představitelem temperamentních mladíků ve snímcích různých žánrů (JAK BÁSNÍCI PŘICHÁZEJÍ O ILUZE, 1984; HAVÁRIE, 1985; FIGURKY ZE ŠMANTŮ, 1987), dodnes je velmi populární pohádka S ČERTY NEJSOU ŽERTY (1984), kde hrál čerta Janka. Jeho herecký profil té doby ovšem formovaly i postavy morálně narušených jedinců (ZÁMEK NEKONEČNO, 1983; LÁSKA Z PASÁŽE, 1984).

V Ústí nad Labem vydržel Ondřej Vetchý jen jednu sezónu, načež se vrátil do Prahy a po krátké zkušenosti v Divadle E. F. Buriana zakotvil v legendárním Činoherním klubu (1986), kde působí dodnes. Vedle činnosti v divadle na sebe strhnul pozornost svou první velkou rolí ve filmu DŮM PRO DVA (1988), která mu vynesla nominaci na Evropskou filmovou cenu a především pozornost domácího publika i odborníků. Jeho další vstupy před kameru se odehrávaly téměř výhradně v hlavních nebo velkých rolích. Na přelomu 80. a 90. let se v několika filmech představil znovu v postavách morálně pochybných, větší prostor dostal jako sympatický vojín Kefalín v komedii ČERNÍ BARONI (1991), menší role mu přinesly další umělecky ambiciózní projekty jako GOLET V ÚDOLÍ (1994) nebo V ERBU LVICE (1994), za první jmenovaný film byl nominován na Českého lva, znovu na sebe výrazně upozornil postavou hrobníka Brože v oscarovém snímku KOLJA (1996), ve stejném roce hrál také pyšného prince Velemíra v pohádce KOUZELNÝ MĚŠĚC (1996). Mezitím odehrál v Činoherním klubu řadu velkých rolí, z osvědčené klasiky to byly například hry Lakomec, Figarova svatba nebo Hadrián z Římsů, v moderně našel uplatnění v Žebrácké opeře nebo v hrabalovské adaptaci knihy Obsluhoval jsem anglického krále.

Uplatnění širokého hereckého rejstříku nabídl Ondřeji Vetchému film BÁJEČNÁ LÉTA PODA PSA (1997), několikerá spolupráce s tandemem Zdeňka a Jana Svěrákových vyvrcholila hlavní rolí letce Františka Slámy ve válečném velkofilmu TMAVOMODRÝ SVĚT (2001; s opětovnou nominací na Českého lva), mezitím ale dostal i další zajímavé příležitosti, císaře Maxmiliána. ztvárnil v pohádkovém příběhu CÍSAŘ A TAMBOR (1998), jako strýc Max se objevil v dalším okupačním dramatu VŠICHNI MOJI BLÍZCÍ (1999), jeho další hlavní role se u kritiků setkaly s rozpačitým přijetím (PÁNSKÁ JÍZDA, 2004; PO HLAVĚ DO PRDELE, 2006).

Popularitu mezi diváky si Ondřej Vetchý udržuje i svou hojnou účastí v televizi, zatím naposledy se výrazněji připomněl jako sympatický novinář Kadlec v seriálech MÍSTO NAHOŘE (2001) a MÍSTO V ŽIVOTĚ (2007) (tato postava mu vynesla nominaci na televizní cenu Elsa v roce 2004), účinkoval též v řadě pohádek a televizních inscenací. Nejnověji se uplatnil jako dabér ve filmu KUKY SE VRACÍ (2010), opět z dílny Jana a Zdeňka Svěrákových. Dabingu se Ondřej Vetchý věnuje ostatně již od 80. let, mimo jiné namluvil večerníček BRÁŠKOVÉ (2003), vystupuje také v rozhlase.

Ondřej Vetchý je ženatý, s manželkou Danielou má jednu dceru.

Autor: argenson