François Truffaut

Získal hluboké znalosti z literatury a filmu v mladém věku víceméně jako autodidakt, v těsném kontaktu s nejvýznamnější osobností poválečné francouzské f. teorie Andrém Bazinem. Spolu s Jacquesem Rivettem platil za nejpilnějšího návštěvníka Francouzské filmotéky (Cinémathèque française), seznámil se zde i s dalšími budoucími protagonisty francouzské nové vlny: Alainem Resnaisem, Ericem Rohmerem, Jacquesem Demym, Jeanem-Lucem Godardem aj. V šestnácti napsal svou první kritiku a od osmnácti recenzoval filmy pravidelně. V měsíčníku Cahiers du Cinéma a ve vlivnějším pravicovém týdeníku Arts si brzy získal jméno nesmiřitelným tónem svých textů, namířených proti oficiálnímu uměleckému akademismu. Až na výjimky odmítal moderní umění, v literatuře se přikláněl k románové tradici balzacovského typu, v kinematografii ke klasikům narativního filmu. Jako největšího z filmařů uctíval Jeana Renoira, ve vlastní tvorbě byl však nejsilněji ovlivněn dílem a estetickými názory Alfreda Hitchcocka. K dříve běžnému řazení Truffauta mezi formální novátory opravňují pouze některé jeho snímky z 60. let, k nimž se sám tvůrce později stavěl kriticky. Esenci režisérovy tvorby představují až zralá díla ze 70. let. Převládají tři základní témata: svět dětí, umělecká tvorba a láska - nerealizovatelná utopie milostného života ve dvojici, tím méně v jiných konstelacích. Dnešní francouzskou kritikou nejvýše hodnocený film. Dvě Angličanky a kontinent byl po neúspěšné premiéře promítán ve zkrácené podobě pod názvem Dvě Angličanky, původní delší verzi rekonstruoval režisér v roce 1984, uvedena byla posthumně roku 1985. Nejvíce významných ocenění získaly Americká noc (Oscar za cizojazyčný film, oscarové nominace za režii a původní scénář, Cena BAFTA za režii), Nikdo mne nemá rád (Cena za režii na MFF v Cannes 1959, nominace na Oscara za původní scénář), Poslední metro (deset Césarů včetně nejlepší film, scénář, režie), Ukradené polibky (Cena Louise Delluca). Tvůrce obdržel Cenu Luchina Viscontiho za celoživotní režisérské a kritické dílo, udělenou v rámci Donatellových Davidů (1981). Hereckým alter ego režiséra byl Jean-Pierre Léaud, většině Truffautových filmů však vévodí ženské hrdinky ztělesňované dobovými hvězdami Jeanne Moreauovou, Françoise Dorléacovou, Catherine Deneuveovou, Claude Jadeovou či Fanny Ardantovou, k nimž ho vždy poutal i osobní vztah (s výjimkou Isabelle Adjaniové). V manželství s Madeleine Morgensternovou (1957-65) se narodily dcery Laura (1959) a herečka Eva Truffautová (1961), další dcera Josephine (1983) pochází ze vztahu s F. Ardantovou. Truffautovy recenze vyšly v několika knižních výborech, z nichž první, Les films de ma vie (1975), se dočkal řady reedic a byl přeložen do mnoha jazyků. Ještě trvalejší ohlas zaznamenala kniha Rozhovory Hitchcock - Truffaut (1966, česky ČSFÚ, Praha 1988). Z desítek titulů truffautovské literatury byl do češtiny přeložen zatím pouze Román o Françoisi Truffautovi (1984, ČSFÚ, Praha 1989). Základní životopisnou prací je monumentální François Truffaut (1996; autoři Antoine de Baecque, Serge Toubiana). Cenným pramenem je též rozsáhlá publikace umělcových dopisů François Truffaut: Correspondance (1988). V ČT byl uveden dokument François Truffaut: portraits volés (1993, François Truffaut: Ukradené portréty; r. Serge Toubiana, Michel Pascal)
Filmový přehled 2007/9