Olga Sommerová

Narozena 2.8. 1949 v Praze. V roce 1977 absolvovala FAMU – katedru dokumentární tvorby. Jako režisérka Krátkého filmu Praha točila dvanáct let dokumentární filmy pro kina na formát 35 mm. Po revoluci v roce 1989, když bylo promítání dokumentů v kinech zrušeno, točí dokumentární filmy pro Českou televizi.

Ve svých filmech se zabývá sociálními tématy a mezilidskými vztahy, portréty obyčejných lidí i významných osobností, fenomény společenského a uměleckého života, feminismem a politickou historií naší země. V letech 1991 – 2002 vyučovala na pražské FAMU, od roku 1994 vedla osm let katedru dokumentární tvorby. V roce 1992 byla předsedkyní Akademického senátu FAMU. V roce 1995, na základě habilitační přednášky Dokumentární film - má láska, byla jmenována docentkou. Od roku 2005 vyučuje jako mimořádná profesorka na Fakultě dramatických umění v Bánské Bystrici.
Na základě úspěšného filmu O čem sní ženy vydala tři stejnojmenné knihy rozhovorů, a knihu O čem sní muži, které se staly bestsellery.Texty rozhovorů z filmu Jó, to jsem ještě žil se podílela na knize kreseb Jiřího Šlitra.
Je čestnou předsedkyní Společnosti Boženy Němcové.
Natočila sto filmů, za něž získala třicet cen na domácích a zahraničních filmových festivalech.
Olga Sommerová 2.9.2008

OLGA SOMMEROVÁ
(rozená Novotná) se narodila 2. srpna 1949 ve znamení Lva v Praze.
Nepříliš šťastné dětství a prožila v Praze se svou milovanou matkou, "nepřítomným" otcem a bratry /z nichž nejstarší zemřel, když jí bylo 15 let/.
Dospívala v době hippies, "se vzdorem Divé Báry" své milované Boženy Němcové.
Vystudovala chemickou průmyslovku a v roce 1975 se provdala za hudebního skladatele Vladímíra Sommera (1921-1997), s nímž má syna Jakuba (*6/8/1996), který je také absolventem FAMU.
V 1977 absolvovala katedru dokumenání tvorby na Filmové akademii múzických umění v Praze obhájením diplomové práce, která vyšla v knižním vydání pod názvem "Filmový esej" v nakladatelství Malá Skála v roce 2000.
V roce 1978 se rozvedla a v následujícím roce 1979 natočila svůj první film, "Konkurz na rok 2000", s ekologickým zaměřením, za který získala Zvláštní cenu poroty Ekofilm 80, Cenu studentské poroty Academiafilm 80 a Čestné uznání FFM Trutnov 81.
V roce 1981 se provdala za dokumentaristu Jana Špátu (*1932), s nímž má dceru Olgu (*1984), která se také věnuje filmové tvorbě (svůj první film natočila ve svých 14 letech).
Od roku 2003 je rozvedená.

Jako režisérka Krátkého filmu Praha točila Olga Sommerová deset let krátké dokumentární filmy pro kina a po revoluci začala pracovat pro Českou televizi - ve společnostech Febio, Originální videojournal, Film a sociologie a World Circle Foundation.
Natočila přes 80 filmů, v nichž dominují sociální témata, zabývá se především životem "neobyčejně obyčejných" lidí a mezilidskými vztahy.
Vytvořila řadu portrétů významných osobností z cyklu GEN a později GENUS.
Více než třetinu její tvorby tvoři filmy věnované ženám, jež jsou jedním z jejích velkých témat.
V letech 1991-2002 vyučovala na pražské FAMU, přičemž posledních 8 let vedla katedru dokumentární tvorby.
V roce 1995 se habilitovala na docentku přednáškou "Dokumentární film - má láska".
V roce 1999 natočila pro ČT diptych "O čem sní ženy" a "O čem sní muži". Výpovědi žen se staly základem jejích úspěšných knih "O čem sní ženy I a II" a "O čem ženy nesní", které vyšly v letech 2001, 2002 a 2004 v nakladatelství Sláfka.
V roce 2004 vychází v tomtéž nakladatelství také kniha "Jiří Šlitr - Kresby", založená na dokumentu "Jó, to jsem ještě žil" z cyklu ČT "Nevyjasněná úmrtí" z roku 1997.

Nikoliv bezýznamnou součástí filmů Olgy Sommerové je také hudba - jejím favoritem je jednoznačně Bedřich Smetana - v roce 1989 o něm natočila film "Máte rádi Semtanu?", za který získala několik cen. Pětici jejích oblíbených skladatelů doplňují Gustav Mahler, Ludwig van Beethoven, Leoš Janáček a Antonio Vivaldi.

Velkou láskou Olgy Sommerové je Božena Němcová - i o ní natočila film "Nesmrtelná hvězda Božena Němcová" v roce 1997. Je předsedkyní Společnosti Boženy Němcové založené roku 1932 v Praze
Viz. http://www.bozena-nemcova.cz/.

Olga SOMMEROVÁ žije a pracuje v Praze, neváhá vystoupit se svým názorem kdykoliv cítí potřebu upozornit na nespravedlnost kolem nás, je hrdá feministka, vlastenka, zastánkyně humanismu, "uražených a ponížených", milující matka a přítelkyně a krásná a obdivuhodná žena...

FILMOGRAFIE:
-----------

1979 KONKURZ NA ROK 2000
- Zvláštní cena poroty Ekofilm ´80,
- Cena studentské poroty Academiafilm ´80
- Čestné uznání FFM Trutnov ´81

1980 DOMA

1981 JEDOTŘÍDKA

S TEBOU TÁTO
- Cena ministra kultury NDR - Lipsko ´82
- Čestné uznání FČSF Piešťany ´82
- Hlavní cena za dokument Academiafilm ´82
- Cena studentské poroty Academiafilm ´82

1982 TY TO PŘEKONÁŠ
- Cena studentské poroty Academiafilm ´83
- Hlavní cena Zlaté slunce FFM Trutnov ´84

ZKOUŠKY Z DOSPĚLOSTI

1983 KLUCI A HOLKY Z ČKD

STÁTNÍ SOUBOR PÍSNÍ A TANCŮ

DŘÍVE NAROZENÝM NA ŠŤASTNOU CESTU
- Cena v novinářské soutěži primátora Vacka ´84

1986 TALENTOVANÉ DĚTI

OTEC A DCERA

1987 ZKUS TO DOKÁZAT
- Čestné uznání - Parma ´88
- Cena ministerstva zdravotnictví ´88
- Cena města Academiafilm ´88
- Cena literárního fondu Praha ´89

ZA SVOU PRAVDOU STÁT

1988 BAVÍ MĚ VYHRÁVAT
- Cena CONI - Budapešť ´89
- Cena CONI za nejlepší dokument - Torino ´90

ČLOVĚK ŽENA

1989 MÁTE RÁDI SMETANU?
- Čestné uznání FČSF Bratislava ´90
- Cena ministerstva školství Academiafilm ´90
- Cena literárního fondu Praha ´90

DOKUMENT O ZVLÁŠTNÍCH BYTOSTECH

1990 BŮH ŽEHNEJ ČESKOSLOVENSKU

MILUJ BLIŽNÍHO SVÉHO
- Cena literárního fondu Praha ´90

SVOBODNÝ ČLOVĚK VÁCLAV MALÝ

1991 NETRPĚLIVOST SRDCE

PŘÍTELKYNĚ

Z DOMOVA DOMŮ

1992 ZDENKA HŮLY SVĚCENÍ JARA

ŽENA, ZLOČIN A TREST

OKO - MÁŇA
- Cena literárního fondu Praha ´93

GEN - VÁCLAV MALÝ

1993 OKO - NA VÝCHOD OD ČESKÉHO RÁJE

SLOVENSKO VE SVOBODNÉ EVROPĚ

SPŘÍZNĚNI BLÁZNOVSTVÍM

GEN - OLGA HAVLOVÁ

GEN - JAN ŠPÁTA

GEN - ANNA FÁROVÁ

1994 GEN - IVAN KLÍMA

NEBEZPEČÍ JE MÝM POVOLÁNÍM

OKO - FEMINISMUS PO ČESKU

GEN - JOSEF KEMR

1995 OKO - ŽENA V OHROŽENÍ

GENUS - DAGMAR HOCHOVÁ

OKO - MÍT NEBO BÝT?
- Grand Prix Ekofilm Ostrava ´95

GENUS - KAREL STEIGERWALD

1996 GENUS - IVA JANŽUROVÁ

A ZNOVU ŽEBRÁCKÁ OPERA

VIP - JAN RUML

OKO - SLOUŽÍM

1997 JAK SE ŽIJE V NEJTĚŽŠÍ VĚZNICI

JÓ, TO JSEM JEŠTĚ ŽIL

JAK SE ŽIJE OTCŮM PO ROZVODU

JAK SE ŽIJE BISKUPŮM

NESMRTELNÁ HVĚZDA BOŽENA NĚMCOVÁ

1998 POŽEHNANÝ PROKLETÝ BÁSNÍK BOHUMIL HRABAL
- Cena za režii Tŕilobit ´98
- Cena Ewalda Schorma - Academiafilm Olomouc 2000

ZAVŘENÉ SVĚTY

1999 NINA - zpověď

JAK SE ŽIJE JEDNOVAJEČNÝM DVOJČATŮM

O ČEM SNÍ ŽENY

EGO - PROFESIONÁLNÍ MATKA

JIROUDEK - zpověď

AHOJ aneb Ad HOnorem Jesu

EGO - SEDMIKRÁSKY

O ČEM SNÍ MUŽI

2000 ZÁBRADLÍ
- Cena studentské poroty Academiafilm 2001

ANDĚLÉ TĚ HLÍDAJÍ

JAK SE ŽIJE V DOMÁCÍ ŠKOLE

OBČAN KINSKÝ
- Zvláštní cena poroty - TSTTT Uherské Hradiště 2000
- Cena mezinárodní poroty Ekofilm český Krumlov 2001

GEN - KAREL HUSA

ZTRACENÁ DUŠE NÁRODA - Ztráta důstojnosti

GEN - VLASTA CHRAMOSTOVÁ

2001 DIAGNÓZA - Souboj s mořským koníkem

ZTRACENÁ DUŠE NÁRODA - Ztráta tradice

GEN - FRANTIŠEK PAVLÍČEK

GEN - JANA ŠILEROVÁ

ZTRACENÁ DUŠE NÁRODA - Ztráta slušnosti

ZTRACENÁ DUŠE NÁRODA - Ztráta víry

2002 GEN - DANA NĚMCOVÁ

DIAGNÓZA - O ženských ňadrech

KONEC SVĚTA V SRDCI EVROPY

MÁŇA PO DESETI LETECH

2003 CESTA DOMŮ

DIAGNÓZA - EPILEPSIE

DIAGNÓZA - DEPRESE

BEZ TRESTU, BEZ POKÁNÍ

2004 DVA MUŽI NA SIBIŘI

DĚTI POD KARPATY

KŘÍDLA ANDĚLŮ

Autor: sourissouris

OLGA SOMMEROVÁ (rozená Olga Novotná, nar. 2.8.1949, Praha) absolvovala po maturitě na střední průmyslové škole chemické (1968) katedru dokumentární tvorby FAMU (1977). Nejprve byla zaměstnána jako redaktorka dokumentaristické redakce Československé televize (1979–80) a poté jako režisérka Krátkého filmu Praha (1981–93). Natáčí autorské dokumentární filmy (dodnes kolem stovky titulů), původně převážně pro společnost Febio, Českou televizi a Videojournal, na nichž se dlouhou dobu kameramansky podíleli její druhý manžel Jan Špáta a posléze její syn Jakub Sommer a dcera Olga Špátová. Ve svých filmech se zabývá znepokojivými sociálními tématy a mezilidskými vztahy (partnerské, rodičovské, vztah k domovu, k práci a podně), zachycuje portréty a svědectví obyčejných i významných osobností a politickou historii naší země, upozorňuje na fenomény společenského a uměleckého života či problematiku ženské emancipace a feminismu. Její snímky spojuje výrazná snaha nalézt obecně platné hodnoty, emocionální i mravní východiska, ukázat schopnosti člověka. Pro Febio natočila řadu dílů z cyklů Oko (1992: Máňa; spol. nám. spol. sc., spol. režie; 1993: Na východ od Českého ráje; 1994: Feminismus po česku; 1995: Žena v ohrožení, Mít nebo být; 1996: Sloužím; 1999: Zavřené světy), GEN (1993: Václav Malý, Olga Havlová, Jan Špáta; 1994: Anna Fárová, Ivan Klíma, Josef Kemr; 2001: Vlasta Chramostová, Karel Husa, František Pavlíček, Jana Šilerová; 2002: Dana Němcová; 2017: Jiří Brady), GENUS (1995: Dagmar Hochová, Karel Steigerwald; 1996: Iva Janžurová, Luděk Bukač, Věra Čáslavská), V.I.P. – Vlivní lidé (1996: Jan Ruml), Jak se žije... (1997: ...v nejtěžší české věznici, ...otcům po rozvodu, ...biskupům; 1999: ...jednovaječným dvojčatům; 2000: ...v domácí škole), Zpověď (1999: Zpověď ženy, kterou život vždy připravil o to, co milovala – Nina Procházková; Zpověď ochrnutého horolezce, který sám vychoval dvě děti – Jiří Jiroudek), 12 odvážných (2004: Farmář Josef Šourek; 2005: Majitelka agentury domácí ošetřovatelské péče Marie Blatoňová; 2006: Majitelka školy orientálních tanců Patricie Procházková; 2007: Výrobce dřevěných hraček Karel Makovský), Táta jako máma (2006: Otcové na rodičovské dovolené) a České milování (2009: O lásce vražedné). Stejně hojně přispěla do cyklů České televize Nevyjasněná úmrtí (1997: Jó, to jsem ještě žil – Jiří Šlitr; 1998: Požehnaný prokletý básník Bohumil Hrabal; 2000: Andělé Tě hlídají – Petr Lébl), Ego (1999: Profesionální matka, Sedmikrásky), Curriculum vitae (1999: Ahoj aneb Ad honorem Jesu; 2000: Občan Kinský), Ztracená duše národa (2000: Ztráta důstojnosti; 2001: Ztráta tradice, Ztráta slušnosti, Ztráta víry), Diagnóza (2001: Epilepsie – Souboj s mořským koníkem; 2002: Rakovina prsu – O ženských ňadrech; 2003: Deprese – (Ne)viditelná temnota; 2004: Plicní hypertenze – Zase jsem se nadechla), Největší Čech (2005: T. G. Masaryk), 13. komnata (2006: Kamila Moučková, Michal Horáček; 2007: Irena Obermannová; 2011: Soňa Červená; 2015: Lída Rakušanová), Ženy Charty 77 (2006: Věra Roubalová), 21 mluvčích Charty 77 (2009: Václav Havel, Jaroslav Šabata, Ladislav Hejdánek, Marta Kubišová, Jiří Dienstbier, Marie Hromádková, Miloš Rejchrt, Václav Malý, Radim Palouš, Jan Kozlík, Marie Rut Křížková, Eva Kantůrková, Petruška Šustrová, Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štern, Libuše Šilhánová, Stanislav Devátý, Tomáš Hradílek, Dana Němcová, Alexandr Vondra) a Příběhy neobyčejné energie (2014: To jsme si zase užili světa). Za svou práci získala desítky ocenění, z nichž uvádíme Hlavní cenu na Academiafilmu Olomouc (S tebou, táto), Zlaté slunce na Filmovém festivalu mladých v Trutnově (Ty to překonáš), Cenu CONI za nejlepší dokument v Turíně (Baví mě vyhrávat), Cenu Českého literárního fondu (Miluj bližního svého, Máňa), Grand Prix Ekofilmu v Ostravě (Mít nebo být), Cenu Evalda Schorma na Academia filmu (Požehnaný prokletý básník Bohumil Hrabal), Cenu Trilobit (Požehnaný prokletý básník Bohumil Hrabal, Ztracená duše národa, Věra 68), Cenu za dokument a Cenu mezinárodní poroty na Ekofilmu v Českém Krumlově (Dva muži na Sibiři, Občan Kinský), Zlatý ledňáček za dokument na Finále Plzeň 2013 (Věra 68) či Cenu diváků na Mezinárodním filmovém festivalu v Bratislavě 2014 (Magický hlas rebelky) a Divácké ceny deníku Právo na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech 2014 (Magický hlas rebelky) a 2019 (Jiří Suchý – Lehce s životem se prát). V roce 1991 začala přednášet na katedře dokumentu FAMU (od roku 1995 docentka). Byla předsedkyní Akademického senátu i vedoucí katedry (1994–2002) a v roce 2002 ze školy odešla. Externě spolupracuje s FAMO v Písku, v letech 2005–2009 byla mimořádnou profesorkou na Akademii umení v Banské Bystrici. Je známá veřejnými aktivitami, nejvíce jako propagátorka zlepšení postavení žen. Od roku 2001 je Čestnou předsedkyní Společnosti Boženy Němcové. V roce 2010 neúspěšně kandidovala za Stranu zelených do Poslanecké sněmovny a v roce 2017 se opět neúspěšně ucházela o poslanecký mandát za TOP 09. Od roku 2014 je první místopředsedkyní Liberálně ekologické strany. Je autorkou populární knižní série O čem sní ženy (2002), O čem sní ženy 2 (2003), O čem ženy nesní 3 (2004), O čem sní muži (2005). Knižní podobu pod názvem Jiří Šlitr: kresby (2004) získaly i rozhovory z umělcova filmového portrétu Jó, to jsem ještě žil i její diplomová práce Filmový esej (2000). Je členkou řady profesních sdružení (v letech 2012–2014 byla předsedkyně svazu FITES) a pracuje ve festivalových porotách (Jeden svět, Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary a jiné). Z prvního manželství (1975–78) se skladatelem Vladimírem Sommerem (1921–1997) pochází filmař Jakub Sommer (nar. 1976) a ve šlépějích rodičů pokračuje také Olga Špátová (nar. 1984), její dcera z druhého manželství (1981–2003) s Janem Špátou (1932–2006), nyní provdaná za kameramana Jana Malíře (nar. 1948). S oběma dětmi připravila pásmo filmů Restaurované filmy Jana Špáty (2010) a kolekci čtyř DVD Jan Špáta – 18 dokumentárních filmů klasika české kinematografie (2010). – Filmografie: (režie, námět, scénář nebo podíl na nich, není-li uvedeno jinak) (krátké dokumentární filmy) Jakou barvu má Písek (1976; r. Milan Peer; nám., spol. sc.), záznam z castingu na dětskou roli filmu Brontosaurus Konkurs na rok 2000 (1979), dok. o lidech od Lipenského jezera Doma (1980), portrét učitelky Jednotřídka (1981), dok. S tebou, táto (1981), dok. o osudech pacientů kladrubského rehabilitačního ústavu Ty to překonáš (1982), Filmový zpravodaj – Zkoušky dospělosti (1982), Československý filmový týdeník – Státní soubor písní a tanců (1983), anketa Kluci a holky z ČKD (1983), Filmový zpravodaj – Dříve narozeným šťastnou cestu (1983), dok. Talentované děti (1986), Filmový zpravodaj – Otec a dcera (1986), dok. o závislosti na alkoholu Zkus to dokázat (1987), zamyšlení nad důstojností ve stáří Za svou pravdou stát (1987), portrét tenistky Heleny Sukové Baví mě vyhrávat (1988), dok. o povolání porodní asistentky Člověk žena (1988), esej Máte rádi Smetanu? (1989), reportáž z natáčení Feničova snímku Dokument o Zvláštních bytostech (1989), dok. o rodině pěstounů z Majdaleny u Třeboně Miluj bližního svého (1990), Filmová kronika 50/90 – Bůh žehnej Československu (1990; spol. r. Jan Špáta; + spol. sc.), dok. o dvou kamarádkách z opačných stran hranice Přítelkyně (TV–1991), portrét sochaře a malíře nazvaný Zdenka Hůly Svěcení jara (1992), ELFilm (2001; účinkující), dok. o prvním domácím hospicu v ČR Cesta domů (TV–2003), o kojeneckém ústavu v Aši Křídla andělů (2004), konfrontace života dvou kamarádů (ekologa a dřevorubce) Dva muži na Sibiři (2004), dok. o adopci na dálku Děti pod Karpaty (2004), (Ne)cenzurované rozhovory (2005; r. Olga Špátová; účinkující), průřez neobyčejného života slavné české gymnastky Věra Čáslavská jde na Blaník aneb Gratulace k narozeninám (TV–2012); (středometrážní dokumentární filmy) dok. o působení katolického kněze Svobodný člověk Václav Malý (1991), o Jedličkově ústavu v Praze Netrpělivost srdce (TV–1991), o přesídlení českých krajanů z Ukrajiny Z domova domů (1992), o osudech vězeňkyň Žena, zločin a trest (1992), Parta (1993; r. Jan Špáta; spol. nám., spol. sc.), příběh čtyř sourozenců, kteří poskytli ve svých rodinách domov patnácti dětem z dětského domova, Spřízněni bláznovstvím (1993), portrét válečné reportérky Petry Procházkové Nebezpečí je mým povoláním (1994), dok. o Divadle na tahu a jeho dvou představeních Havlovy hry A znovu Žebrácká opera (1996), portrét s inscenovanými prvky Nesmrtelná hvězda Božena Němcová (1997), zpovědi několika žen zralého věku O čem sní ženy (1999), analogický titul O čem sní muži (1999), průřezový portrét Divadla Na zábradlí s názvem Zábradlí (2000), dok. o životě venkovanů před a po volbách roku 2002 Konec světa v srdci Evropy (TV–2002), výpovědi politických vězňů z 50. let Bez trestu, bez pokání (TV–2003), pokračování dok. o zlodějce Máňa po deseti letech (TV–2003), zamyšlení nad otázkami lásky, manželství a rodiny z pohledu různých generací Láska včera, dnes a zítra (2005), vzpomínky tří umělkyň (výtvarnice Adriena Šimotová, spisovatelka Lenka Reinerová, operní pěvkyně Soňa Červená) Moje 20. století (TV–2005), příběhy zraněných matek a otců Přežili jsme svoje děti (TV–2006), dok. o charitativním projektu Medela, latinsky pomoc (TV–2008), o sedmi židovských ženách v období druhé světové války Sedm světel (TV–2008), dok. kompozice na motivy opery Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude... s názvem Do samoty v tanci (TV–2009), dok. o originálním nastudování hudebně-tanečního představení Špalíček Bohuslava Martinů Drž rytmus! (TV–2009), epizoda z kolektivního dok. pásma o čase jednoho českého dne 24 (TV–2011), portrét českého fotografa alternativní kultury Jana Ságla s názvem Svoboda podle Ságla (TV–2016), dok. o zoufalé situaci matek samoživitelek a jejich dětí Samoživy (TV–2015), dvoudílný dok. esej o roli českého studentstva v dějinných zvratech země České studentské revolty (TV–2016); (celovečerní filmy) Kanárek (1999; r. Viktor Tauš; herečka), Česko na provázku (TV–2010; r. Jan Gogola ml.; účinkující), portrét světově proslulé gymnastky Věry Čáslavské s názvem Věra 68 (2012), výpověď pětice žen o cestě do vlastního nitra Popelčin komplex (TV–2013), životopisný dokument zpěvačky a signatářky Charty 77 Marty Kubišové Magický hlas rebelky (2014), bilanční portrét operní pěvkyně Soni Červené k jejím dvaadevadesátým narozeninám s názvem Červená (2017), esej Dobrá smrt (2019; r. Tomáš Krupa; spol. dramaturgie), životopisný snímek Jiří Suchý – Lehce s životem se prát (2019).

Zdroj: NFA - fik-(9/2017) / -kk-(9/2019)