Narodil se 4. listopadu roku1934 ve viktoriánské porodnici na Vinohradech. Jeho otec pracoval v holírně a společně s dědečkem malého Miroslava vyráběli divadelní vlásenky. Miroslav již od svých sedmi let otci vypomáhal přemydlovat zákazníky. Dětství prožil v pražské čtvrti Žižkov, místu plném hospod, malých krámků, drobných živnostníků a divadelních ochotnických spolků a biografů, jelikož takřka každý druhý blok se pyšnil kinem.
První film, jak sám vzpomíná viděl, v Biu Tábor, a pak už se stal takřka trvalým návštěvníkem žižkovských kin. Zažil jako dítě okupaci prahy hitlerovskými vojsky v roce 1939. Jako malý kluk si zahrál poprvé v divadle Akropolis roli prince a později v Masarykově síni, dnešním divadle Járy Cimrmana, hrál chrobáka ve hře bratří Čapků - Ze života hmyzu. V osmi letech onemocněl dětskou obrnou, kterou díky svému otci překonal.
Zažil několikeré bombardování Prahy spojenci, Pražské povstání a konečně i osvobození Československa v roce 1945. Díky mnoha náhodám se ještě jako deseti až dvanáctiletý klučina seznámil s mnoha americkými filmy, počínaje groteskami, přes dobrodružné, westernové, ale i méně zdařilé filmy. V létě roku 1947 cvičil na Všesokolských hrách konaných na Strahově. Po únoru 1948 ještě jako skaut patřící k vodáckému oddílu se zapojil se svým oddílem do smutečního průvodu na pohřbu Jana Masaryka.
Od svých patnácti let pracoval v továrně ETA v Michli odkud přešel k firmě MALÝ, ve které se vyráběly díly a kompletovaly přístroje pro zhotovování mikroskopických řezů v nemocnicích a výzkumných ústavech. Zde pracoval do roku 1950. Již v té době si předsevzal, že bude pracovat u filmu, který tak zbožňoval. Po smrti maminky na počátku roku 1950 se mihl několikrát před filmovou kamerou, nejprve jako komparsista ve filmu režiséra Václava Kršky Revoluční rok 1848.
Od počátku září 1950 pracoval ve vysněném Barrandově v laboratořích Grafofilmu , ve kterých se vyvolávaly filmové pásy jak pro zpravodajství, tak i dokumentární a celovečerní filmy. Jako kameraman se poprvé objevil na zapálení vysoké pece v Ostravě a pokračoval nejprve jako ostřič, pak asistent kamery. Kameramanskou práci si vyzkoušel od piky.
Jako samostatný kameraman se dostal na různá místa tehdejšího Československa, např. Ostrava, Teplice, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Brno, Olomouc. Během vojenské služby byl kameramanem Armádního filmu. Byl také v týmu, který natáčel první celostátní spartakiádu. Po návratu z vojenské služby se dostal do kolektivu filmařů, kteří pracovali na celovečerním filmu, např. kameraman Josef Bůžek, Jan Stallich nebo Vladimír Novotný.
Jako nadějný kameraman byl přijat na FAMU, kde stál za kamerou studentského filmu Miloše Kohouta, navazujícího na film Hermíny Tyrlové Vzpoura hraček. Osobně se na prvním celovečerním filmování jako kameraman objevil na dotáčkách k celovečernímu filmu Botostroj, následovala Honzíkova cesta, na kterém pracoval s kameramanem Střechou. Zájem o Ondříčka za kamerou rostl, ale stále jen jako ostřič nebo asistent kamery, příležitostně jako druhý kameraman. Tak tomu bylo i u filmu Váhavý střelec, kde se potkal s kameramanem Janem Čuříkem. V roce 1958 se oženil, ale manželství skončilo po třech letech rozvodem.
V té době se již znal osobně s nadějnými filmaři Milošem Formanem, Ivanem Passerem a Jaroslavem Papouškem. Renomé Miroslava Ondříčka se zvyšovalo zejména po roce 1960, když jako kameraman spolupracoval s hlavním kameramanem Janem Čuříkem na filmu Holubice režiséra Františka Vláčila. Po filmu Až přijde kocour, který se natáčel v Telči a jeho okolí, následovaly filmy, ve kterých již Miroslav Ondříček stál za kamerou a natáčel filmové záběry jako hlavní kameraman, např.: Konkurs; Černý Petr; Lásky jedné plavovlásky; Hoří, má panenko, které patří k filmům vzniklým v době společenské aktivizace a bývají označovány jako filmy nové československé vlny.
Po odchodu Miloše Formana a Ivana Passera do zahraničí, Ondříček pracoval zejména s britským režisérem Lindsayem Andersonem-film Bílý autobus a dal. Po okupaci v roce 1968 se ještě podílel na natáčení filmu Tělo Diany. V únoru roku 1969 se Ondříček oženil podruhé a z tohoto manželství pochází syn David Ondříček. Kameraman Miroslav Ondříček se stal v té době již široce známým nejen ve své branži, ale zejména mezi herci a režiséry /Luchino Visconti, Federico Fellini, Costa Gavras a dal./.
Po narození syna řízením osudu přežil těžkou autonehodu, a takřka rok byl v rukou lékařů, než-li se vrátil ke svým milovaným kamerám. V roce 1971 se po delší odmlce sešel za velkou louží s Milošem Formanem v jeho bytě na Leroy Street v New Yorku a brzy začala jejich spolupráce na filmu Taking Off /1971/. Později spolu bydleli na Osmé avenui ve dvacátém patře a viděli na staveniště tehdy započaté stavby obchodního centra. Následovala realizace známého antifašistického sci-fi Jatka č.5 /1972/, zčásti natáčeném na Mostecku a v blízkosti pražského letiště.
Ondříček točil jeden film za druhým nejen ve světě, ale i pro českého diváka jako např. : Homolka a tobolka /1972/; Drahé tety a já /1974/; Televize v Bublicích a Bublice v televizi /1974/; Dvojí svět hotelu Pacifik/1975/; Konečně si rozumíme /1976/; Nechci nic slyšet /1978/; Božská Ema/1979/; Temné slunce /1980/. V roce 1981 byl poprvé nominován na Oscara za film Ragtime/rež. Miloš Forman/, který byl z převážné části natáčen v kalifornském ateliéru č.12, ve kterém byla postavena dekorace Madison Square Garden.
Podruhé byl za kameru nominován za Formanův film Amadeus /1984/. Jako kameraman stál u kamery vždy po pečlivém seznámení s technickým scénářem a jeho poznámky a nápady byly vysoce ceněny filmovými režiséry, se kterými kdy spolupracoval. Během své kariéry prosadil mnohé své myšlenky rozšiřující možnosti filmové kamery a ovlivnil i způsoby nové a mnohdy i jednodušší způsoby nasvícení, které přejali a dodnes používají i američtí kameramani.
Z plejády filmů, které pomáhal „přivést na svět“, je nutné připomenout alespoň např.: Silkwoodová /1982/; Svět podle Garpa /1982/; Valmont /1989/; Čas probuzení /1990/; Velké vítězství /1992/. V roce 1989 na přelomu října a listopadu byla v tehdejším Paláci kultury v Praze realizována retrospektivní přehlídka filmů Miroslava Ondříčka, na které byly poprvé předvedeny českým divákům jeho filmy, které nebyly „vpuštěny“ do Československa.
Na jaře 1990 společně s Formanem, který byl průvodcem dokumentu, natočili film o Václavu Havlovi. V roce 1999 byl Miroslav Ondříček oceněn Českým lvem za dlouholetý přínos českému filmu a v roce 2004 si převzal cenu za celoživotní dílo v makedonské Bitole a téhož roku i cenu Americké unie kameramanů za přínos mezinárodní kinematografii v Los Angeles.
Erkul
Autor: Erkul "Měl jsem spoustu vzorů ve světové kinematografii. Moje estetické vidění filmu jako kameramana začalo u němých filmů: na jejich sledování jsem si uvědomil význam světla. Světelnou architekturu, tonalitu. Neukazovat, odkud světlo přichází. Nelíbilo se mi bodové světlo, nelíbilo se mi flash-lighting, protože to odkazuje k divadelním a fotografickým přístupům. Ale moje vzorové filmy byly realizovány technikou, která se už nepoužívala.
Vše musíte vynalézt znovu. Vyráběl jsem vlastní světla, svítil jsem do deštníku, postavil jsem speciální lustr pro Lásky jedné plavovlásky. Málo jsem používal lampy. Učíte se u svých vzorů, jste nositeli štafety, poponášíte ji dál na hranice možností techniky. Svoje žáky učím hledat, jak přeprat tu diktaturu techniky, jež se vyvíjí tak rychle, že ji nikdy nedohoníte. Učím je, jak vždy využít celou kinematografii."
Ostrava Kamera Oko 2011
.
