Gustav Nezval

Gustav Nezval (vlastním jménem Augustin) patřil na přelomu 30. a 40. let k největším hvězdám českého filmu, po válce ale musel – stejně jako řada jiných – ustoupit nové generaci a v poválečné kinematografii pro něj prakticky nebylo místo. Narodil se v Řečkovicích (dnes součást Brna) a pocházel z prostých poměrů. Otec mu zemřel brzy, matka si přála ze syna mít kněze nebo učitele, Gustav ale absolvoval v Brně strojní průmyslovku. Začal sice pracovat jako kreslič, ale touha po divadle jej brzy zavedla do Prahy, kde začal hrát s ochotnickými soubory.

Po krátkém působení v souboru elévů Národního divadla (1926-1927) začal střádat herecké zkušenosti u několika kočovných divadelních společností, ve třicátých letech pak vystřídal několik stálých angažmá, například v pražském Intimním divadle (1930-1931) nebo Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích (1931-1932), prošel i dobově velmi populárními scénami jako bylo Švandovo divadlo (1932-1934) nebo Divadlo Vlasty Buriana (1934-1935). Teprve na scéně Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (1935-1938) a Zemského divadla v Brně (1938-1941) dospěl Gustav Nezval k významným milovnickým rolím, k nimž byl disponován ušlechtilým zjevem s výrazným pohledem očí.

V době ostravského angažmá jako třicetiletý dostal své první příležitosti ve filmu. Hrál v nenáročných komediích JARČIN PROFESOR (1937) a ARMÁDNÍ DVOJČATA (1937), v nichž vytvořil pár s Hanou Vítovou. V podobném žánru a nevysokých kvalitách se objevoval i v následujících letech, teprve léta okupace mu přinesla skutečně zásadní role v umělecky hodnotných filmech, které jej nakonec vynesly k postavení jednoho z nejlépe placených herců v době války.
Bylo to také nejen díky obdivovanému filmu podle románu Honoré d´Balzac u nás zfilmovaným v roce 1940 pod názvem MASKOVANÁ MILENKA, kde po jeho boku hrála okouzlující Lída Baarová. (Film se natáčel v Německu, kde slavil velký úspěch, a také se promítal s velkým úspěchem v Itálii).

Dodnes oslavovanými úlohami jej zahrnul především režisér František Čáp, který proslul jako tvůrce významných adaptací literárních předloh a Gustava Nezvala obsadil ve 40. letech do devíti svých filmů. Poprvé to byla postava myslivce v BABIČCE (1940), hlavní party venkovských chasníků pak Nezval vytvořil v Čápových filmech JAN CIMBURA (1941) a DEVČICA Z BESKYD (1944). Za titulní postavu Jana Cimbury získal v roce 1942 Gustav Nezval Národní cenu. Podobnou roli měl ztvárnit také v historickém eposu KNÍŽE VÁCLAV (1942), který měl vzniknout pod německým dohledem, tvůrci ale pod různými záminkami natáčení neustále odkládali a film nakonec nebyl dokončen. Další výraznou postavou ve venkovském kroji byl houslista Toník v MUZIKANTSKÉ LIDUŠCE (1940), tentokrát v režii Martina Friče.

Degradace Nezvalova významu v poválečné době vedla k tomu, že jeho filmové role venkovanů a sedláků byly v době komunismu úmyslně shledány jako málo podstatné, zatímco naopak paradoxně byly zdůrazňovány jeho kreace důstojníků a šlechticů. V takových kostýmech tedy vytvořil Gustav Nezval ústřední pár s Lídou Baarovou v již zmíněném filmu Maskovaná milenka, anebo s Marií Glázrovou ve filmu TANEČNICE (1943, opět v režii Františka Čápa). S manželskou dvojicí v obsazení Nezval-Glázrová se pak diváci mohli setkat v dalším Čápově filmu NOČNÍ MOTÝL (1941), tady ale byli zastíněni Hanou Vítovou v hlavní roli. Nakonec připomeňme, že Gustav Nezval měl hrát koncem okupace i v dalších filmech, které však v důsledku dramatických událostí na konci války nebyly dokončeny (ČERNÍ MYSLIVCI, 1945; Z RŮŽE KVÍTEK, 1945).

První výrazné úspěchy ve filmu vedly k tomu, že Nezval získal nové trvalé zázemí v Praze, kam přišel z Brna v roce 1942 a svou další divadelní dráhu spojil s Vinohradským divadlem (1942-1977). Na této přední pražské scéně vytvořil více než stovku rolí, především v domácí i světové klasice (Lucerna, Marie Stuartovna, Večer tříkrálový, Lazebník sevillský, Lakomec), stejně hodnotné výkony ale podával i v moderně (Válka s mloky, Návštěva staré dámy). Po roce 1945 doba nepřála hercům Nezvalova typu, což se projevilo nejen v divadle, ale především ve filmu. Opět v režii Františka Čápa dostal ještě velkou příležitost v okupačním dramatu MUŽI BEZ KŘÍDEL (1946), který získal Velkou cenu na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes (1946), poslední titulní roli pro něj představoval film NIKOLA ŠUHAJ (1947). Hlavní roli hrál Gustav Nezval ještě ve filmu KŘIŽOVATKA (1947), kvůli problematické spolupráci Františka Čápa s vedením filmových studií však tento titul nebyl dokončen.

Od konce čtyřicátých let se musel Gustav Nezval spokojovat s vedlejšími, nakonec až epizodními rolemi, výrazně se snížila i frekvence jeho vstupů před kameru. Větší prostor dostal jako dělnický ředitel v dranatu NEVĚRA (1956), z dodnes reprízovaných filmů můžeme připomenout PLAVECKÝ MARIÁŠ (1952) nebo kriminálku KDE ALIBI NESTAČÍ (1961). S dalšími hvězdami své generace se pak setkal při práci na filmu HVĚZDA (1969). Začal spolupracovat také s televizí a například v seriálech HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO (1968) nebo F. L. VĚK (1971) se objevil v roli lékaře. Po několika dalších menších rolích se připomněl divákům nevelkou úlohou dvořana v komedii ŠAŠEK A KRÁLOVNA (1987). Jako devadesátiletý pak uzavřel krátce před smrtí svou filmografii malou rolí sedláka Štveráka v okupačním dramatu JE TŘEBA ZABÍT SEKALA (1998).

Na scéně Vinohradského divadla účinkoval Gustav Nezval pohostinsky až do roku 1983, v osmdesátých letech se také naposledy objevil v několika televizních inscenacích, převážně s historickou tématikou. V roce 1993 obdržel ocenění Senior Prix. Gustav Nezval zemřel v Praze 17. září 1998 ve věku devadesáti let. Jeho manželkou byla od roku 1937 tanečnice Tru Nortenová (vlastním jménem Gertruda Nettlová, 1913-1994), měli spolu syny Petra a Jiřího. Hercovým osudům se věnovala Pavla Vajčnerová v biografické knize „Gustav Nezval: ... oči spíše sympatické“ (2005).

Autor: argenson