Jean Marais se narodil 11.prosince 1913 v Cherbourg ve Francii. Vyrůstal jen se svou , na tehdejší dobu, v podmínkách malého města, velmi extravagantní, matkou Jeanou Henrietou a svým starším bratrem Henrim (*1909). Otce, Alfréda Villaina Maraise, poznal až ve svých pěti letech, když se vrátil z války. (Ve skutečnosti je biologickým otcem Jeana Maraise Eugen Houdaille, se kterým jeho matka udržovala milenecký poměr.). Školní prospěch a chování nepatřily mezi jeho silné stránky, byl vyloučen z Pařížského lycea, a problémy měl i s profesory na soukromé škole. Začíná se učit fotografování v Laurentově ateliéru v Paříži. Po několika neúspěšných pokusech o přijetí na Pařížskou konzervatoř, si pronajímá malou výstavní síň Independants, ve které vystavuje svoje výtvarná díla a všemožně se snaží na sebe upozornit filmové producenty. Navštěvuje herecké kurzy Charlese Dullina a pro jeho divadelní společnost píše a upravuje hry, jako statista působí i na scéně. Alespoň malé nahlédnutí do světa filmu mu poprvé umožnil v roce 1933 režisér Viktor Trivas, který mu dal malou roli ve filmu Dans les rues (V ulicích, r. Viktor Trivas, 1933). Od této doby sehrál, až do roku 1937, několik malých v dalších filmech, dostal příležitost především ve filmech Marcela Herbiera L’Epervier (Krahujec, r. Marcel Herbier, 1933) či Nuits de feu (Noci v plamenech, r. Marcel Herbier 1937). Rok 1937 se stává zlomovým v jeho životě, seznamuje se s básníkem a všestranným umělcem Jeanem Cocteauem (*1889 , +1963), a stává se členem jeho divadelního spolku. Nejprve jako sborista, ale jak je již možná pravidlem, k úspěchu mu pomohl záskok v hlavní roli, za herce Jeana Piera Aumonta, ve hře Jeana Cocteaua Očarovaný život. Úspěch tohoto představení mu otevřel cestu k významnějším filmovým rolím. Nejprve je nucen v roce 1939, ze zdravotních důvodů, odmítnout roli ve filmu Princova noc, a tak svou hvězdnou filmovou kariéru zahajuje až v roce 1941. Do významných rolích byl obsazen ve snímcích La pavillon drule (Hořící pavilon, r. Jasques de Baroncelli, 1941), Le Lite colenes (Postel s nebesy, Roland Tual, 1942) a Carmen (Carmen, r. Christian Jague, 1942). V posledně zmiňovaném filmu se poprvé objevil v romantické roli, se kterými sklízel v následujících letech největší filmové úspěchy. V roce 1943 natáčí Jean Delannoy, podle námětu Jeana Cocteaua, v této době již životního partnera Jeana Maraise, film L’eternel retour (Věčný návrat, r. Jean Delannoy, 1943) a hlavní postavu, Patrice, nechal ztvárnit Jeana Maraise. Touto rolí si získává značnou přízeň diváků. Ještě většího úspěchu dosáhl další romantický film, adaptace pohádkového příběhu, La Belle et la bete (Kráska a zvíře, r. Jean Cocteau, 1945). Pod režijním vedením Jaena Cocteau natočil posléze v krátké době další filmy, v nichž, jak jinak, hraje Jean Marais hlavní role, L‘ Aigle e deux tetes (Dvouhlavý orel, r. Jean Cocteau, 1947), Les Parents terribles (Hrozní rodiče, r. Jean Cocteau 1948), Orphee (Orfeus, r. Jean Cocteau 1949). Současně se Jean Marais plně věnuje i divadlu, stává se členem divadla Comedie Francaise, kde působí nejenom jako herec, ale i jako režisér a autor dekorací. Pro velmi časté filmové nabídky a nedostatek času, divadlo v roce 1953 na čas opouští a plně se věnuje filmu. Z následujícího období pocházejí, mimo jiné, u nás nejznámější, dobrodružně romantické snímky Le comte de Monte Christo (Hrabě Monte Christo, r. Robert Vernay, 1955), Le Bossu (Hrbáč, r. Andre Henebelle, 1959), Le Capitaine Fracasse (Kapitán Fracasse, r. Pierre Gaspard-Huit, 1961), Le masgue de fer (Železná maska, r. Henri Decoin ,1962). Velkou popularitu získal i komediální dvojrolí novináře Fandora a Fantomase v sérii Fantomas (Famtonas, r. Andre Hunebelle, 1964), Fantomas de dechaine (Fantomas se zlobí, r. Andre Hunebelle, 1965) a Fantomas contre Scotland Yard (Fantomas kontra Scotland Yard, r. Andre Hunebelle, 1967) ve které hrál společně s uznávaným komikem Louisem Funesem. I když mezi nimi panovala rivalita a nevraživost, při filmování se chovali zcela profesionálně. Mimo divadla, ve kterém byl aktivní až do roku 1997, a filmu, jeho poslední filmovou rolí se stala postava pana Guillauma ve snímku Beaute volee (Svůdná kráska, r. Bernardo Bertolucci, 1996), se věnoval i jiným oblastem umění, malířství, sochařství, výrobě keramiky, a je autorem tří autobiografických knih a knihy korespondencí Jeanem Cocteauem. Jean Marais zemřel v důsledku zánětu pohrudnice 8. listopadu 1998 v Cannes. Pochován je na hřbitově ve vesnici Vallauris, kde trávil poslední léta svého života. Jeho posledním vystoupením před kamerou se odehrálo při natáčení dokumentu České televize Jean Marais, interview (Rudolf Tesáček, Jiří Žák, 1997)
Autor: Hugin Profesionálny životopis tohto významného francúzskeho herca by sa asi patrilo napísať napr. pánovi Žákovi, ktorý preložil jeho autobiografiu a zdokumentoval mnohé fakty z jeho života. Preto tento životopis bude skôr mojim vyznaním môjmu najobľúbenejšiemu hercovi. Bol všestranným umelcom, vynikajúcim hercom filmovým i divadelným. Vo svete filmu sa mu však nedostalo toľko uznania ako na divadelných doskách. Napriek tomu bol miláčikom ženského publika, či ako šarmantný rytier z historických dobrodružných filmov ako „Kráska a zviera“, „Železná maska“, „Kapitán“, „Kapitán Fracasse“, „Kňažná de Cleves“, „Ruy Blas“ alebo tiež ako predstaviteľ dvojúlohy Fantomasa a novinára Fandora. Mňa osobne upútali najmä filmy z jeho staršej tvorby, ktoré sa žiaľ objavujú na obrazovkách len zriedkavo. Som presvedčená, že najmä jeho výkony vo filmoch „Večný návrat“ či „Orfeus“ boli hodné ocenenia kritikov. Milá bola aj jeho postava mladého detektíva Marca v snímke „Spálňa dospievajúcich dievčat“. Každopádne si ho však bežný divák bude pamätať ako neohrozeného hrdinu, záchrancu nevinných diev, jeho šermiarske majstrovstvo a odvážne kúsky, pri ktorých vystupoval vždy zásadne sám bez dublérov.
Okrem herectva sa venoval aj výtvarnému umeniu. Vo svojom domčeku v juhofrancúzskej dedinke Vallauris (pôsobil tu aj slávny Picasso) sa venoval maľbe a sochárstvu. Vallauris sa stalo jeho posledným domovom. Jeho pozostatky sú uložené na cintoríne v tejto dedinke.
Autor: mia .
