Otomar Krejča

Legenda českého divadla, režisér, herec a divadelní ředitel Otomar Krejča, pocházel ze Skrýšova u Pelhřimova, kde strávil léta dětství a dospívání v chudých poměrech. V Pelhřimově studoval na gymnáziu a v této době se začal angažovat v divadle, nejen jako ochotnický herec, ale i svými příspěvky do studentského časopisu. Po maturitě měl na přání rodičů nastoupit úřednickou dráhu, ale láska k divadlu jej přivedla do kočovné společnosti Rudolfa Nádhery, v níž působil jeden rok (1940-1941). Celý herecký soubor Nádherovy společnosti byl v roce 1941 angažován do Horáckého divadla v Třebíči. Ani tady ale Krejča nepobyl dlouho a již v roce 1942 odešel do Kladna, kde hrál v Městském divadle, poslední léta války pak strávil v Praze v Nezávislém divadle (1943-1944).

Umělecký vývoj Krejčovy osobnosti ovlivnili po válce významní představitelé divadla jako E. F. Burian nebo Jiří Frejka. Po roce 1945 hrál Krejča v Burianově divadle D 46 (1945-1946), pak přešel do Vinhradského divadla, kde setrval pět let (1946-1951). Kromě výrazných hereckých úkolů (Macbeth, Tři sestry, Svatá Jana, Večer tříkrálový) byl také poprvé pověřen divadelní režií (Falešná mince). Vedle cenných zkušeností hereckých pod vedením významných režisérů se Krejča věnoval systematicky i teorii a na filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval divadelní vědu (1949).

Patnáct plodných let naplněných významnými uměleckými počiny strávil Otomar Krejča na scéně Národního divadla. Původně sem byl angažován jako herec (od roku 1951), následně byl šéfem činohry (1956-1961). Vystoupil v řadě inscenací domácího i zahraničního repertoáru, jako režisér se uplatnil poprvé s hrou Ideální manžel (1953). Další klasické předlohy pak realizoval především s důrazem na soudobé společenské myšlení (Drahomíra, Strakonický dudák, Romeo a Julie), režíroval také moderní české hry (Srpnová neděle, Majitelé klíčů). K pohostinským režiím byl zván i do mimopražských divadel, pracoval například v Olomouci nebo v Bratislavě. V roce 1961 rezignoval na post šéfa činohry na protest proti personální politice Národního divadla, což se následně projevilo i na jeho stagnaci v práci na naší první scéně.

V polovině šedesátých let nenašel Krejča u vedení Národního divadla pochopení pro své další umělecké záměry, v roce 1965 proto založil vlastní scénu, slavné Divadlo Za branou. V Národním divadle nicméně zatím setrval v zaměstnaneckém svazku a v roce 1966 si vzal neplacenou tříletou dovolenou. Divadlo Za branou se pod jeho vedením vyprofilovalo v jednu z předních scén v tehdejším Československu, osobnostmi byli především herci Jan Tříska a Marie Tomášová (Krejčova manželka), jeho jevištěm prošla také řada dalších umělců, kteří dodnes na své působení tady rádi vzpomínají. Kromě uvádění her dramatika Josefa Topola se Krejča soustředil na režii her A. P. Čechova (Tři sestry, Racek). Již v šedesátých letech pohostinsky režíroval také v zahraničí, několikrát v Belgii, Rakousku nebo Německu, ale i například na Kubě. V letech 1965-1969 byl Krejča předsedou Svazu českých divadelních umělců.

Po okupaci Československa v roce 1968 podepsal Otomar Krejča petici 2000 slov a následkem toho byl v roce 1970 vyloučen z Komunistické strany. To se také zásadně odrazilo na jeho další práci a Divadlo Za branou bylo v roce 1972 zrušeno na základě podružných administrativních záminek. V letech 1973-1975 byl Krejča režisérem v pražském Divadle S. K. Neumanna (například inscenace Rodinná slavnost), neustálé pronásledování ze strany normalizačního režimu nakonec vyústilo v zákaz činnosti v Československu. Krejča tedy odešel do zahraničí a jako divadelní režisér se začal prosazovat v zahraničí. Pracoval především v Německu a Rakousku, režíroval ale také ve Francii, Itálii a dalších italských zemích, stěžejní pozici měl jako ředitel Městského divadla v Düsseldorfu.

Do Československa se vrátil až po roce 1989 a s nadšením vybudoval obnovené Divadlo Za branou II., které následně uvedlo hry jako Obři z hor nebo Nemožný člověk, znovu se Krejča vrátil i k Čechovovi (Višňový sad). Jiné než politické důvody nakonec ale vedly i k zániku této scény a v roce 1994 bylo Divadlo Za branou II. zrušeno. K režijní práci byl pak Krejča po dlouhých letech přizván do Národního divadla, kde v roce 1997 realizoval Fausta.

Otomar Krejča zůstává především významnou osobností divadla, zanedbatelný ale není ani jeho přínos filmu. Na svém kontě má přes čtyřicet filmových rolí, debutoval nevelkou postavou detektiva ve filmu TŘINÁCTÝ REVÍR (1946), koncem čtyřicátých let se začal prosazovat většími i hlavními rolemi, hrál příkladné hrdiny i nesympatické záporné postavy, exceloval především v nejednoznačných charakterech na hranici obou pólů. Je pochopitelné, že jestliže Krejčova filmová kariéra vrcholila v padesátých letech, nevyhnul se účasti v řadě titulů poplatných době svého vzniku. V režii Václava Kubáska ztvárnil kladné mladé hrdiny ve filmech ŽELEZNÝ DĚDEK (1948) nebo DVA OHNĚ (1949). Dvě historické osobnosti zosobnil po boku Antonie Hegerlikové ve filmech VSTANOU NOVÍ BOJOVNÍCI (1950) a VELKÉ DOBRODRUŽSTVÍ (1952). Z několikeré spolupráce s režisérem Otakarem Vávrou stojí za zmínku psychologické drama OBČAN BRYCH (1958).

Filmografie Otomara Krejči padesátých let zahrnuje jeho četná vystoupení v postavách vysokoškolsky vzdělaných mužů nebo vysokých úředníků. Z takových postav můžeme připomenout úlohu ministra v dodnes známé hudební komedii HUDBA Z MARSU (1955). Z dalších titulů, které z dobové produkce vynikají, je na místě připomenout dva filmy z roku 1960. V okupačním dramatu VYŠŠÍ PRINCIP (1960) hrál ustrašeného advokáta Skálu, podobnou úlohu slabošského manžela ztvárnil ve filmu SRPNOVÁ NEDĚLE (1960). Zcela neobvyklé postavení v jeho filmové práci má postava kasaře Laštovky v kriminální komedii MEZI NÁMI ZLODĚJI (1963). Význam i počet rolí v šedesátých letech začal nabírat sestupnou tendenci a jeho poslední rolí byla postava Emila Fencla v detektivce ČTYŘI V KRUHU (1967), kde hrál po boku Jana Třísky a také své manželky Marie Tomášové. Aktivity především v divadle pak vedly k tomu, že na další filmové nabídky již nereflektoval.

Uměleckou dráhu Otomara Krejči lemuje řada ocenění, jimiž lze kromě práce doložit význam jeho osobnosti v české kultuře. V letech 1951 a 1968 obdržel za svou divadelní práci Státní cenu, mezitím v roce 1958 získal titul Zasloužilého umělce. V roce 1969 byl v Rakousku vyznamenán Kainzovou medailí, jeho práce v zahraničí v 70. letech mu vynesla ocenění v podobě francouzského Řádu umění a literatury (Ordre des Arts et des Lettres, 1978) a italské Pirandelliho ceny (Pirandelli Prize, 1978). V roce 1998 převzal z rukou prezidenta České republiky Medaili za zásluhy I. stupně, dále získal Cenu Českého literárního fondu za divadelní tvorbu (2000), téhož roku byl vyznamenán Zvláštní cenou Thálie (2000). Od ministerstva kultury České republiky obdržel v roce 2004 Cenu za zásadní přínos české divadelní kultuře a nakonec Čestnou plaketu prezidenta republiky (2006). Mezitím byl znovu oceněn i v zahraničí a v roce 1999 mu byla v Rusku udělena Stanislavského cena za významný přínos k rozvoji světového divadla.

Otomar Krejča zemřel krátce před svými 88. narozeninami 6. listopadu 2009. Jeho manželkou byla významná divadelní herečka Marie Tomášová (*1929).

Autor: argenson

Otomar Krejča se na pelhřimovském gymnáziu věnoval ochotnicky divadlu a psal o něm do studentského časopisu. Po maturitě nastoupil v roce 1940 do kočovné Divadelní společnosti Rudolfa Nádhery, s níž následujícího roku přešel do Horáckého divadla v Třebíči. V roce 1942 nastoupil do Městského divadla v Kladně a současně hrál v Nezávislém divadle v Praze (1943-44). Po válce jej E.F. Burian angažoval do D 46 (1945-46) a Jiří Frejka ho v Městském divadle na Královských Vinohradech, respektive Divadle československé armády (1946-51) vedl nejen jako herce (Macbeth, Vodička ve Veselých windsorských paničkách, Tuzenbach ve Třech sestrách), ale svěřil mu i první režii (Gorkého Falešná mince). Mezitím Krejča studoval divadelní vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1946-49). Od roku 1951 byl hercem a režisérem Národního divadla, kde působil i jako šéf činohry (1956-61). Mezi jeho největší role patřil titulní hrdina Molièrova Dona Juana a Malvolio v Shakespearově Cokoliv chcete. Výrazně profiloval repertoár Národního divadla uváděním původních českých her i klasických textů, jež uváděl do kontextu soudobého společenského myšlení. Pohostinsky režíroval v Divadle Na zábradlí (Zahradní slavnost), v Olomouci a ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. V roce 1965 spoluzakládal Divadlo za branou, v němž byl uměleckým šéfem (1965-68), ředitelem (1968-71) a vůdčím režisérem (Kočka na kolejích, Tři sestry, Lorenzaccio, Racek, Ivanov, Oidipús-Antigone). Když byla tato scéna v roce 1972 mocensky zlikvidována, režíroval v libeňském Divadle S.K. Neumanna (1973-75) a od poloviny 70. let výhradně na předních zahraničních scénách v Havaně, Vídni, Bruselu, Paříži, Kolíně nad Rýnem, Stockholmu, Avignonu, Düsseldorfu, Salcburku aj. V roce 1990 stanul v čele Divadla za branou II (Nemožný člověk, Obři z hor), jež však z administrativního rozhodnutí v roce 1994 zaniklo. Své umělecké mlčení přerušil v roce 1997 nastudováním Goethova Fausta v Národním divadle, kde pak v roce 2001 inscenoval ještě Bernhardovu hru Portrét umělce jako starého muže. Cílevědomě se snažil uskutečňovat svoji koncepci moderního básnického divadla, založeného na vyhraněném dramaturgickém programu a osobitě reagujícícho na existenciální problémy lidského života. Jako herec reprezentoval typ přemýšlivého, racionálního, jemně kultivovaného herectví, využívajícího zvukomalebnost české řeči. Na plátně vytvořil po několika epizodních postavách velkou dvojroli nešťastného malíře Šimona Jordána a jeho syna Štěpána ve Slavíčkově adaptaci Gogolovy povídky Podobizna. Pak přicházely další velké úlohy různého typu. Nejsilnější byl v nejednoznačných postavách, jejichž vnitřní vývoj mu poskytoval větší prostor k hereckému vyjádření. Z téměř čtyřicítky filmových rolí zaslouží vyzdvihnout lékař Antonín Bureš v Radokově Daleké cestě, slabošský manžel ve Vávrově Srpnové neděli, továrník Ondřej Ráž z Vávrova Občana Brycha, advokát Skála v Krejčíkově Vyšším principu, filmař Konrád v detektivce Alibi na vodě a penzionovaný právník Emil Fencl v psychologickém dramatu s kriminální zápletkou Čtyři v kruhu. Zpodobnil rovněž několik autentických historických osobností: Ladislav Zápotocký-Budečský (Vstanou noví bojovníci), cestovatel dr. Emil Holub (Velké dobrodružství), bohém Franta Sauer (Anna proletářka) a mistr pražské univerzity Štěpán Páleč (Jan Hus). Objevoval se i v komediálních rolích: strojvůdce Vojta Jandera (Železný dědek), ministerský náměstek Nechleba (Hudba z Marsu), kasař Josef Laštovka (Mezi námi zloději) nebo akademik (Muž z prvního století). Po roce 1967 se jako filmový herec definitivně odmlčel. Na přelomu 50. a 60. let se několikrát objevil i na TV obrazovce. Nahrál řadu gramofonových desek. Několik let působil jako pedagog FAMU. Kromě řady zahraničních poct (rakouská Kainzova medaile, 1969; francouzský Řád umění a literatury, 1978; italská Pirandellova cena, 1978; ruská Cena Stanislavského, 1999) obdržel též státní vyznamenání Medaili Za zásluhy I. stupně (1998), Zvláštní cenu Kolegia Herecké asociace v rámci Cen Thálie (2001), Cenu Českého literárního fondu (2000), Cenu za zásadní přínos české divadelní kultuře (2004) a nakonec Čestnou plaketu prezidenta republiky (2006). Byl mu udělen čestný doktorát AMU (2002). Unikátní záznam jeho divadelní práce natočil režisér Radúz Činčera v uměleckém střm. dokumentu Romeo a Julie 63 (FP 36/64). Krejčovy osudy a názory zaznamenali Alena Hynková v krátkém medailónu (2002) pro TV cyklu GEN a Radim Procházka v hodinovém TV portrétu Krejča za branou (2005). Analytický pohled na jeho tvorbu publikoval Jindřich Černý v monografiích Otomar Krejča (1964) a Kdo je Otomar Krejča (1968). Krejčovou druhou manželkou byla herečka Marie Tomášová, protagonistka řady jeho inscenací. Z prvního manželství pochází herec Otomar Krejča ml. (nar. 1947)
-fik-, Filmový přehled 2009/12, Filmová loučení