Bedřich Karen patřil k nejvýraznějším osobnostem českého divadelního herectví první poloviny 20. století, bezmála čtyřicet let byl spjat s Národním divadlem, na druhou stranu filmografie značně pokulhává za jeho významem na jevišti, což je částečně dáno hercovým skeptickým postojem k filmu jako uměleckému oboru. Narodil se v Plzni do rodiny dělníka ve Škodovce, jeho vlastní jméno bylo Bedřich Fremmer. Již jako student na gymnáziu jevil značný zájem o literaturu, recitaci, potažmo i divadlo. Gymnázium nedokončil a před maturitou odešel do Prahy, kde pod vedením Josefa Šmahy prošel průpravou k herecké práci, v letech 1905-1910 pak již jako herec vystřídal několik angažmá u kočovných divadelních společností, mimo jiné hrál u Marie Zieglerové (1908-1909).
Po návratu do rodné Plzně strávil Bedřich Karen sedm let v Městském divadle (1910-1917), kde se poměrně brzy vypracoval k velkým rolím mladých hrdinů (Hamlet, Radúz a Mahulena), větší možnosti uplatnění zde našel po odchodu předního herce Miloše Nového. Ještě před koncem první světové války se mu podařilo proniknout do Prahy a v roce 1917 byl angažován do Vinohradského divadla, kde pod režijním vedením K. H. Hilara hrál další velké postavy světového repertoáru (Cid, Svítání). Spolu s dalšími herci z Vinohrad také poprvé hrál ve filmu; Karenův filmový debut v kriminální komedii ČARODĚJ (1918) se však nedochoval. Počátkem dvacátých let pak hrál v dalších dvou filmech.
Nejvýznamnější část herecké dráhy Bedřicha Karena je spojena s Národním divadlem, kam přešel spolu s K. H. Hilarem v roce 1921. Hned v první sezóně zde Karen dostal velké příležitosti v představeních Don Carlos nebo Bratři Karamazovi, v následujících letech pak hrál stěžejní úlohy v Cyranovi z Bergeracu nebo Falkenštejnovi. Urostlou postavou a sympatickou tváří, ale především příkladným mluveným projevem (na nějž Karen vždy kladl důraz) byl předurčen k velkým úkolům, jimiž jej pověřovali přední režiséři, kromě již zmíněného K. H. Hilara to byli například Karel Dostal nebo Vojta Novák. Zmínku si zaslouží mimořádně úspěšné představení Plukovník Švec s více než stovkou repríz, které bylo v závěru němé éry převedeno i na filmové plátno pod stejným názvem (PLUKOVNÍK ŠVEC, 1929); na jevišti i ve filmu hrál titulní roli Bedřich Karen.
Také další výraznější filmová postava Bedřicha Karena byla zpracováním divadelní předlohy – v BÍLÉ NEMOCI (1937) hrál doktora Sigelia. O rok později se menší úlohou připomněl v historické komedii CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH (1938). Po dobu války se pak Karen ve filmu neobjevil vůbec, nadále ale patřil k předním osobnostem Národního divadla. Těsně před koncem války, v březnu 1945, byl kvůli malicherné potyčce s nechvalně proslulým protektorátním ministrem Emanuelem Moravcem distancován od herectví a byla mu zakázána umělecká činnost.
Poválečná éra byla pro Bedřicha Karena na divadle i ve filmu ve znamení méně sympatických postav, v historických dramatech to byli představitelé církve nebo aristokracie, v moderně pak továrníci a bonviváni s nálepkou imperialistických škůdců. Právě v takových rolích ale Karen zaujal i v umělecky pochybných počinech jako byla představení Carova milost, Veliká tavba nebo Na jih od 38. rovnoběžky. Typově podobné role dostával i ve filmu, nejčastěji v životopisných titulech Václava Kršky (POSEL ÚSVITU, 1950; MIKOLÁŠ ALEŠ, 1951; Z MÉHO ŽIVOTA, 1955) nebo v historických filmech Otakara Vávry (JAN HUS, 1954; PROTI VŠEM, 1956). V padesátých letech hrál i několik menších rolí nepřátel socialismu v budovatelských dramatech, svou práci pro film uzavřel rolí biskupa Dittrichštejna v historické baladě ĎÁBLOVA PAST (1961).
Kromě divadla a filmu byl Bedřich Karen díky svému vytříbenému verbálnímu projevu také značně vytíženým hercem v rozhlase. Svou životní a uměleckou dráhu zrekapituloval ve vzpomínkové knize Episody (1946). Za svou práci v divadle obdržel v roce 1926 Státní cenu, 70. výročí Národního divadla pak později inspirovalo komunistický režim k hromadnému ocenění jeho hereckých osobností. Bedřich Karen tak spolu s řadou dalších získal v roce 1953 titul Zasloužilého umělce. V roce 1959 odešel Bedřich Karen z Národního divadla a kromě již zmíněné poslední filmové role žil v soukromí. Zemřel v Mariánských Lázních 21. srpna 1964 ve věku 76 let.
Autor: argenson .
